Bez kostýmu Miss Petty jsem utíkal před zrcadlem, teď chci být sám sebou, říká průkopník českého dragu

Na focení jsi přišel v civilu, takzvaně „out of drag“. Proč?

Mám teď po dlouhé době období, kdy se jako kluk opravdu cítím dobře. Když se podívám do zrcadla, líbí se mi, co vidím. Pro řadu lidí je to určitě automatické, ale pro mě jde po dlouhé době o nový pocit. Focení mělo být o mně a drag jako takový v nabídce nefiguroval – tak jsem si řekl, že můžu být trochu „drzý“ a přijít sám za sebe. Dřív jsem si neuměl ani představit, že si dokážu vymyslet super outfit jako kluk: všechny moje módní představy směřovaly k dragu. Tohle byla super příležitost si dokázat, že můžu vypadat dobře a sexy jako kluk. Asi jste to nečekali, ale dali jste mi skvělou příležitost si to vyzkoušet.

Kdy jsi na sobě začal pozorovat únavu z dragu a jak se projevuje? Už ti ta forma nedává to, co dřív?

Nejde o vyhoření, nevidím sám sebe už navždycky bez dragu. Pořád přemýšlím o tom, jak bude vypadat moje další vizuální éra v dragu, který je pro mě spojený s hudbou. Inspiruje mě svou vizáž směřovat právě k písničkám. Kdybych byl vyhořelý, nedokážu ani myslet na to, jak budu vypadat na dalším albu. Od prvního roku, kdy jsem začal drag dělat, jsem ale vnímal, jak je náročné s ním pracovat. Je to druhá persona, o kterou se musíte starat stejně jako o sebe. Vytvořilo mi to v životě dualitu, v níž se houpe pomyslné kyvadlo: chvíli se chci víc věnovat sobě, chvíli zase Miss Petty. Miss Petty ale dlouho byla únik, v němž jsem trávil mnohem víc času než v sobě samotném. Vznikla v době, která pro mě byla náročná. Kdykoliv jsem cítil, že mám nějaký problém se sebou nebo ve vztazích, měl jsem brnění, které mě chránilo od zranitelnosti. Nedovolovalo mi to být prostě Davidem. Dragu jako art formě jsem ale strašně vděčný. V gay komunitě se kvůli internalizované homofobii často objevuje stereotypní strach ze zženštilosti. Možnost ji beze studu ukázat světu mi zachránila život.

Kvůli Miss Petty jsi ale začal trochu kašlat sám na sebe.

Přesně. Před pár lety se to dostalo do takového bodu, kdy jsem se například díval do svého šatníku a zjistil jsem, že mám sám pro sebe pár triček, jedny kalhoty a boty. Za všechno, co jsem si vydělal, jsem nakupoval kostýmy a paruky pro Petty. Každý umělec, co dělá něco, na čem mu záleží, se chce zlepšovat – v dragu to znamená i investovat do custom looků, paruk. Mimo drag jsem vypadal jako nemastné neslané individuum, které pořádně neví, kým je. Došlo mi, že to není úplně dobré.

V osobním životě jsem sice sám sobě říkal, že jsem nezávislý jako Miss Petty, stejně jako všichni k sobě ale přece jen někoho potřebuju. Když se sám sobě nevěnuješ, těžko si někoho najdeš. Miss Petty mi do určité míry přivodila osamění. Zpětně téma samoty vidím i ve svých starších písních. Nebylo to udržitelné. Ze dne na den to nešlo, ale postupně jsem tohle začal měnit: začal jsem řešit sám sebe, svoje zdraví. Budovat se jako člověk i mimo drag. Dříve jsem skoro utíkal před zrcadlem, abych neviděl, jak vypadám. Teď už je to úplně jinak a je to hrozně silný pocit.

Vzpomínáš si, kdy sis poprvé uvědomil, že někam jdeš jako David – a cítíš skvěle?

Jeden konkrétní moment si nevybavím, ale zhruba poslední tři měsíce se tak cítím často. Změnil se třeba můj vztah k make-upu. Dřív jsem ho vnímal jenom přes optiku dragu. Jako něco, co skryje můj vlastní obličej a vytvoří Miss Petty. Teď mě hrozně baví si dát jenom trochu bronzeru a vyčesat si obočí. Na obličeji to nic nezmění, jenom to podtrhne mě a moje sebevědomí. Můžu pak jít mezi lidi a vědět, že vypadám dobře. A samozřejmě se tak cítit. Je to zvláštně nový pocit na to, jak by měl být samozřejmý. Neskrývám se za make-up, ale naopak upozorňuju na to, kdo jsem.

Máš v plánu dělat sám za sebe i hudbu? Nebo počítáš s tím, že se Miss Petty zase naplno vrátí?

Někdy mám potřebu psát hudbu, která je odosobněná, je v ní nadsázka, je zábavná. Dokáže přitáhnout publikum. To splňuje právě Miss Petty: dává to dohromady smysl a baví mě to. Hudba je ale hodně osobní záležitost. Jsem kreativní člověk a umění je pro mě prostředek sebevyjádření. Jsou proto chvíle, kdy potřebuju napsat písničku jako David. Někdy si stačí říct, že ji napíšu v mužském rodě, a najednou to celé vyznívá jinak. Pak ale začnu přemýšlet, jestli k sobě tyhle dvě odlišné polohy pasují. Jestli bych neměl spíš dělat to, co dělá Jiří Burian s Kapitánem Demo: mít crazy songy pod aliasem a vedle toho oddělené projekty. Každý, s kým jsem to zatím měl možnost probrat, mě ale naopak podporuje v tom, že ho zajímají obě moje polohy, i ta zranitelnější. Na podzim nebo na jaře budu vydávat album a chci vytvořit mix, v němž se budu cítit dobře. Ne každému se bude líbit všechno – a to je v pořádku.