Jana Fabiánová: O Cimickém jsem promluvila, až když jsem věděla, že to dokážu. Máma se o mě bála

Nedávno ses vdala, s mužem vychováváte jeho dvě děti. Jak se ti zvyká na roli nevlastní matky?

Pro mě to není nová role. Jsem taková pravidelná maceška. Velmi často jsem chodila s chlapy, kteří už své děti měli. Možná proto, že jsem vyrůstala bez otcovské figury, vyhledávala jsem partnery, kteří už jsou tátové. Myslela jsem, že to dítě pak budou chtít i se mnou. Bohužel mnohdy nechtěli. Několik vztahů na tom skončilo. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu. Ale asi jsem v minulosti málo tlačila na pilu a víc jsem frajery neukecávala. Na druhou stranu jsem nikdy neměla pocit, že můžu milovat a starat se výhradně o vlastní děti. Pokud by můj muž děti neměl a já je už mít nemohla, určitě bych šla do adopce.

Jak to máš teď? Jsou vlastní děti ještě ve hře?

Je mi čtyřicet sedm let. Byla jsem na testech a dozvěděla jsem se, že jsem biologicky asi o třináct let mladší. Takže to ve hře ještě docela je. U nás v rodině jsou, a vždycky byly, starší matky. Máma mě měla v devětatřiceti, což bylo na tu dobu strašně pozdě. Takže uvidíme, jak to dopadne.

Jaká byla pro tebe cesta životem v kontextu společnosti, která na ženy vyvíjí značný nátlak, aby děti měly?

Děje se to občas mým kamarádkám, ale v showbyznysu to tak úplně není. Aspoň mně se to stávalo velmi zřídka, že by se mě na to někdo ptal. To platí i pro bulvár.

Čím to je?

Možná se bulvární novináři spíš soustředí na to, jestli jsi přibral nebo zhubnul, jestli máš plastiku nebo s kým chodíš. Pro herečky a zpěvačky asi platí jiná, taková povrchnější škatulka než otázky ohledně mateřství. Mimochodem řeším teď celkem zvláštní problém. Vypadám o dost let mladší, než jsem. A to je u konkurzů překvapivě problém. V Česku se obsazuje na divadle podle toho, kolik ti je. V Americe, kde jsem osm let žila a vystupovala, se obsazuje podle věku, na jaký na jevišti vypadáš. U nás tě ale z konkurzu vyhodí: podívají se do papírů a dál to neřeší. Takže já momentálně nepatřím nikam. Hrát role mé věkové kategorie nemůžu, protože na ně nevypadám, a hrát ty, na které vypadám, nemůžu zrovna tak, protože je mi v reálu víc. Trochu tragikomický castingový paradox.

Poslouchat a být zticha

Jak moc na tebe tlak na vzhled a věk, který v showbyznysu je, dopadá?

Dělo se to víc, když jsem v roce 2002 začala profesionálně zpívat. Bohužel jsem nevěděla, jak moc si můžu dovolit chránit samu sebe, aniž bych přišla o příležitosti, za které jsem i zpětně vděčná. Taky jsem z generace žen, které byly zvyklé poslouchat a být zticha. A měla jsem moc velký respekt vůči druhým a moc malý vůči sobě. Nechala jsem si kecat do věcí, do nichž nikomu nic nebylo. Hodně lidí mi říkalo, jak mám vypadat, i když jsem tak vypadat ani nemohla. Nejsem supermodelka, mám kostru normální ženy, neměřím 180 centimetrů a ani nemám déčkové silikony. Bylo to zbytečné a bralo mi to mentální energii. Zpětně si uvědomuju, že to nebyla ani tak jejich vina, šlo hlavně o můj nedostatek zdravě nastavených hranic.

Podepsalo se to na tobě?

Ve chvíli, kdy jsem odešla z pop music a začala dělat jazz a divadlo, se to změnilo úplně. V divadlech Semafor a Kalich mě začali obsazovat do hudebně-komediálních rolí, kam se typově asi hodím víc. Jako komediální herečka totiž krásná být nemusíš. Když jsem dělala klubovou taneční hudbu, řešil se můj vzhled až moc. Jeden pán mi třeba napsal e-mail, že jsem tak odporná, že bych se měla radši zabít. Chápeš to? Ze začátku jsem na to vůbec nebyla připravená. Jdeš před lidi, pro které zpíváš, vymýšlíš choreografie, skládáš muziku a píšeš texty, snažíš se i pro ně něco hezkého udělat a zpětná vazba je, že by tě mělo radši srazit auto.

Protože jsi podle nich hnusná.

Tak nějak. Je to síla. Myslím, že chlapi v pop music ani na divadle tohle řešit nemusí. Nikdo jim nepíše, že by měli vypadat jako supermodelové. To, jaká ti narostla hlava nebo zadek, moc nezměníš. A proč bys vlastně měl, pokud se sám se sebou cítíš dobře? Nikdo nemá právo tě kvůli tomu šikanovat. Mě to v tu chvíli zraňovalo. Časem mi ale došlo, že to vypovídá jen o tom druhém. Je to kruté a já názory krutých lidí záměrně ignoruju.

Jak se ti podařilo se nad to povznést?

Přestala jsem si toho všímat. Prostě jsem dělala svou práci. Měla jsem dobrou zpětnou vazbu od kolegů i diváků a ta pro mě byla důležitější. Moc mi ale pomohlo osm let v Americe, kde jsou tyhle věci někde jinde. Pobyt v L.A. mě tak nějak srovnal. Falešná skromnost se tam nenosí, normální je tam hrdost a vzájemná úcta. Ve vzduchu je až euforická radost ze života a zároveň tě to město tlačí do toho, abys ze sebe vydal to nejlepší. Je to už napořád můj druhý domov. Odjela jsem tam v roce 2010, kdy se mi v Česku nejvíc dařilo. Toužila jsem po tom mnoho let. Chtěla jsem si zlepšit americkou angličtinu a naučit se filmové a televizní herectví, které se u nás moc neučilo. Měla jsem umělecké vízum, a i když už jsem tam měla agenta, manažera a domluvených pár projektů, začínala jsem v podstatě od nuly.

Jak se ti tam dařilo?

Od začátku jsem tam zpívala, hrála a dělala modeling – hlavně přehlídky, například pro L.A. Fashion Week. Je to totiž to jediné, co na umělecké vízum můžeš dělat. V Mekáči pracovat nemůžeš. Sestavila jsem jazzovou kapelu, s níž se nám dařilo, a hrála jsem divadlo. Před deseti lety jsem tam dostala trvalý pobyt za přínos kultuře a stala jsem se hlasující členkou americké Grammy. V roce 2017 jsme s hudebním projektem The Infinite Seas získali pár hudebních cen, takže se dá říct, že se mi celkem dařilo. Ale hlavně mi L.A. obrovsky pomohlo tak nějak lidsky. Je to kotel národností a vlivů. I když je tam život drsný, nikdo tam moc nefňuká a neztrácí čas pochybnostmi, spíš se soustředí na svůj osobní a kariérní růst. Lidé si tam i víc pomáhají. Vidí talent a okamžitě přemýšlejí, co by s tebou mohli vytvořit. Vidí přínos ve spolupráci.

Dcerou ikony

Proč ses do Česka vrátila, když se ti v USA tak dařilo?

Kvůli mamince. Hned jak jsem dostala zelenou kartu, volala jsem jí, aby šla za mnou. Ona ale nechtěla. Během těch let v L.A. jsem zvládala létat do Čech jednou dvakrát za rok, ale když jí pak bylo devětasedmdesát, už to tak dál nešlo. Už jsem ji tu nemohla nechat tak dlouho samotnou.

Jak moc tě ovlivnilo být dcerou Nadi Urbánkové, která ve své době navíc platila za sexsymbol?

Když tu jsi dítě slavného rodiče, lidé na tebe koukají skrz prsty. Já jsem navíc ještě jedináček. Takže prý „ta rozmazlená, které maminka všechno zařídí“. Ona ale nezařídí nic a všichni ti před nosem zavírají dveře. Za komunismu tu vůči dětem ze slavných rodin panovaly velké předsudky. Když se ale narodíš rodičům, kteří mají geneticky dané umělecké vlohy, je celkem pravděpodobné, že nějaký talent taky zdědíš. Sotva jsem začala chodit, chtěla jsem baletní piškoty a ve čtyřech letech jsem v nich chodila po špičkách, v šesti jsem nastoupila do přípravky baletu Národního divadla a začala zkoušet dětské taneční role v Louskáčkovi. Žila jsem pro to. Ne abych byla slavná, ale protože to miluju.

Jak jsi mámu jako malá vnímala?

Jako bohyni. Nohy, vlasy, hlas, humor – prostě bomba.

Byla zrovna na vrcholu kariéry, nebyla moc doma, o pozornost ses musela dělit s ostatními. Jaké bylo tvé dětství?

S její slávou za komunismu byla spojená i šikana ve škole. Byla jsem oplácaná křivozubka s brejlema a maminka pětinásobná Zlatá slavice. Neuměla jsem se moc bránit. Jinak moje dětství v Čechách bylo celkem fajn, buď jsem chodila na kurzy herectví, zpěvu, klavíru a tance, nebo jsem lítala s kámošema v lese po Petříně. Maminka mě vychovávala sama, měla to proto strašně těžké. Vídala jsem ji málo. Strašně dřela. Bylo mi jí hrozně líto, a tak jsem se snažila nezlobit, učit se. Byla ale úžasná. O starostech, které jsme měly, nikdo moc nevěděl. Kam přišla, tam to rozsvítila.

Jaké starosti to byly?

Jelikož nikdy nespolupracovala se stranou, peníze dobré nebyly. I když byla ultra slavná, nežily jsme si nad poměry, žily jsme v nájemním bytě na Smíchově, ani chalupu jsme neměly. No a když mi bylo dvanáct, seznámila se s Čechošvýcarem, který byl těžký manipulátor a úplně ji zhypnotizoval. Po ani ne třech měsících se vzali a my odešly za ním do Švýcarska. Měl neuvěřitelné výlevy vzteku, byl zlý, lhal a měl obrovské dluhy. Máma mu hrozně věřila, tak zadlužil i ji. Upřímně, pro mě to bylo pět let domácího pekla, protože její muž mě otevřeně nesnášel, ale na druhou stranu škola ve Švýcarsku mi hodně dala a taky jsem tam začala sólově zpívat s rockovým sborem. Jakmile mi bylo osmnáct, vrátila jsem se sama do Čech. Máma tam ještě zůstala. Celkem s ním byla asi dvanáct let.

Vyčítala jsi jí to někdy?

Spíš jsem některé věci nechápala. Pak jsem ale sama potkala manipulátora, který svou strategii zaměřil na mě, a to je pak úplně jiný level. Jedeš na vztahové horské dráze a netušíš, kde jsi. Manipulátor ti časem dokáže vzít sebevědomí, integritu, sociální vazby, finance. Je to mocenský, násilný vztah. Já jsem v tom vztahu byla naštěstí jen pár měsíců, pak se mi podařilo s pomocí kamarádky a terapeuta utéct. Na základě toho mámě zpětně nemůžu vyčítat vůbec nic. Ona si jen na začátku chvilku nedala pozor a zamilovala se do masky. To se bohužel stává mnoha ženám i mužům.

V mládí jsi vyhledala psychiatra Cimického a šla do jeho ordinace. S čím jsi potřebovala pomoct?

Šla jsem tam proto, že jsem se ve dvaadvaceti letech rozváděla. Moje máma pana Cimického znala z veřejného prostoru, profiloval se jako expert na vztahy mladých. Já jsem z toho rozvodu byla strašně špatná. Byl to můj první partner a bylo těžké se s tím vyrovnat. A tak jsem se šla poradit.

Co se v té ordinaci stalo?

Mluvila jsem o svém vztahu, rozbrečela jsem se a on té situace zneužil. A protože jsem brečela, nechápala jsem chvíli, co se děje. Pak jsem se mu spíš instinktivně vysmýkla, ale zase jsem zamrzla a hned neutekla. Zůstala jsem stát – zmatená z toho, co dělal. No a on po mně vystartoval znovu. Pak už mám jen tmu a vzpomínky, jak jsem utíkala pryč. Bylo to nechutné. Víš, já jsem holka ze Smíchova, z showbyznysu, nejsem z cukru a jako všechny ženy si dávám bacha. Ženské jsou zvyklé mít se na pozoru. Jsme tak vychovávané: „Nechoď v noci sama. Dávej si pozor, co máš na sobě. Nikomu se nedívej dlouho do očí. Seď takhle. Neměj výstřih.“ Pořád jsme korigované, zatímco agresory nikdo takhle nenapomíná. Nenapadlo by mě ale ani ve snu, že ani v ordinaci lékaře nebudu v bezpečí.

Co bylo pak?

Hned jsem to volala mámě a ta mě na kolenou prosila, abych to nikde neříkala. Věděla, že Cimický je v mocenské pozici autority a veřejně známé osobnosti. A že mně by tehdy asi nikdo nevěřil. Byla to jiná doba. Kolem roku 2000 se pokusy o znásilnění často zametaly pod koberec, obzvlášť když to dělal někdo veřejně známý. Takže jsem na policii nešla kvůli mámě. Slib jsem ale přesto částečně porušila a šla jsem za jinou doktorkou. Ta mi řekla, že od několika svých pacientek už slyšela něco podobného. Ale ona prý nemohla nic dělat, musela bych ostatní napadené najít sama a podat žalobu. Mně bylo dvaadvacet, byla jsem studentka vysoké školy, nebyly sociální sítě. Nevím, jak bych ty další ženy hledala. Neměla jsem peníze na právníky. Té doktorce jsem to řekla proto, že by možná mohla podat stížnost, třeba skrz Lékařskou komoru. Ona ale nemohla nic. To mi vzalo vítr z plachet.

Veřejně jsi o tom promluvila až poměrně nedávno. Jak moc ovlivňovalo tvůj život to, že jsi musela být zticha?

Moji přátelé i blízcí to věděli snad všichni. Nedusila jsem to v sobě. Veřejně jsem o tom promluvila s velkým odstupem z jediného důvodu. Přišlo mi úplně za čarou, aby sexuální predátor dostal státní vyznamenání za zásluhy.

Neměla jsi strach, že to bude mít dopad na tvou kariéru?

Upřímně jsem to v ten moment vůbec neřešila. Tak strašně jsem se naštvala, jako asi nikdy předtím. Byla jsem vychovávaná k jasným morálním hodnotám. Když jsem na internetu viděla, že má dostat vyznamenání, věděla jsem, že jestli teď nepromluvím, popřu samu sebe i to, za čím si v životě stojím. Doktor napadá pacientky a teď bude ještě vyznamenaný? To mají být lidé, kteří něco dokázali, ne predátoři a násilníci.

Mnozí mě pak zpochybňovali. Proč jsem s tím šla ven až po dvaceti letech? Jednak jsem tehdy slíbila mámě, že to neřeknu, jednak trvá dlouho, než se oběť napadení vzpamatuje a nabere sílu, aby se mohla agresorovi postavit. Následky napadení se podle některých odborníků dají přirovnat k momentu, kdy člověka srazí auto. Jenže tam přijede záchranka. Oběti sexuálního násilí se musí vzpamatovat většinou samy. Něco takového šíleně zamává se sebeúctou, je v tom i stud a strach, že vás odepíše okolí. To všechno člověk musí přenastavit. Až pak se může agresorovi postavit a často to trvá i desítky let. Udělala jsem to tedy ve chvíli, kdy jsem věděla, že už tomu dokážu čelit. A že se můžu v nejhorším sbalit a odjet zpátky do Ameriky.

Odpálila jsi lavinu.

Nebyla jsem na ni připravená. Což ani nebylo možné. Nikdo netušil, kam to povede.

Co se dělo?

V první řadě se toho chytl bulvár, což bylo šílené, protože ten je většinou necitlivý a bezohledný. Ve chvíli, kdy jsem promluvila, ze mě ale něco spadlo. Kámen, který jsem táhla dvacet let. Pak už jsem neměla potřebu nic říkat. Dokonce jsem skoro na dva roky přestala zpívat. Neměla jsem chuť nic víc sdílet. Jen jsem v tichosti sledovala, co se děje. 

Chodila mi ale spousta nenávistných zpráv na Facebooku – od lidí, kteří mě osobně neznali. Pro ty, co mě znali, to nic nového nebylo. A ti mi vyjadřovali podporu. Pod články se rozjely diskuse o tom, jaká jsem svině, lhářka a mrcha, která chce ublížit panu doktorovi. Následně se přidaly články, podle kterých jsem se chtěla zviditelnit. Ty hejty ale aktivovaly další oběti. Tři oběti pak v pořadu 168 hodin vypověděly, co se stalo jim, a na to konto se pak mně i mé právničce Lucii Hrdé začaly ozývat další. Začalo se to nabalovat jako sněhová koule. Během dvou měsíců měla právnička v databázi asi šedesát lidí – jak obětí, tak svědků – a začala se o to zajímat policie. Pak už bylo zjevné, že to není kauza já versus Cimický, ale že se to dotýká životů desítek dalších lidí.

Ty jsi však byla vlajkonoškou. Většina obětí zůstala v anonymitě...

Asi deset dnů po mně veřejně promluvila další oběť, moderátorka Martina Hynková Vrbová, čímž kauze hodně pomohla. Do té doby se totiž vůči mně lidé často chovali jako k psychiatrickému pacientovi, přestože jsem se šla poradit o vztahu, a ne pro nějaké prášky. Bylo smutné sledovat, kolik je v lidech předsudků a hněvu vůči obětem sexuálního násilí a kolik je naopak sympatií vůči agresorovi. Martina však byla jeho kolegyně z jednoho pořadu, a tudíž tomu dodala širší horizont, protože s jeho lékařskou praxí nebyla nijak spojena.

Lidé mají svůj názor, který nutně potřebují napsat na sociální sítě, do toho ti drnčí telefon od bulváru. Jak se dá tohle přežít?

Nezvedat telefon a moc nesledovat sociální sítě. (smích) První tři týdny jsem úplně vypla. Radila jsem se s právničkou a jen jsem to pozorovala. Až pak jsem dala pár rozhovorů. Vždy jsem se přitom snažila nemluvit o kauze jako takové, ale hlavně o té problematice obecně. Chybí tu totiž systémová podpora obětí, je tu stále prostor pro zneužívání pozice moci a jako společnost o těchto věcech nedokážeme komunikovat, aniž bychom sklouzli k napadání obětí. To pak vede k tomu, že se o tom nemluví, oběti se bojí to nahlašovat, což nahrává agresorům. Je to smyčka.

Co jsi prožívala uvnitř?

Od chvíle, kdy začaly promlouvat další oběti, se mi pochopitelně trochu ulevilo. Já jsem vždycky věděla, že jsem v právu, ale najednou tu byli další lidé, nebyla jsem v tom už sama. A hlavně byla konečně vůle na straně policie to řešit. Protože ta kauza už prý v průběhu let několikrát na policii byla. Byli tu investigativní novináři, kteří se o tuto kauzu zajímali už od roku 2000, ale bylo jim vyhrožováno nebo je někdo vyhodil z práce. Ti lidé teď konečně mohou vypovídat u soudu. Snaha zastavit to tady ale prý existovala už dvacet let.

A co tvoje máma?

Když jsem jí zavolala, že jsem to zveřejnila, řekla jen: „Ty moje holčičko.“

Nevyčítala ti to?

Ne.

Tehdy ti to ale rozmlouvala.

Rozmlouvala mi to, protože se o mě bála. Ta doba byla jiná. I když dnes už se věci mění k lepšímu, není to dosud ideální. Každá třetí žena v republice zažije sexuální obtěžování, každá desátá znásilnění. Pokud proti tomu něco neuděláme, nic se nezmění. Myslím proto, že máma byla i za sebe ráda, že jsem o tom nakonec promluvila.

Mělo to dopad na tvou kariéru?

Určitě negativní. Zajímavé totiž je, že nálepku problematické osoby často dostane oběť, ne agresor. Ztratila jsem spoustu takzvaných přátel. Divadla, ve kterých jsem hrála roky, najednou neměla zájem. Mě to úplně nebolí, protože kromě showbyznysu podnikám v IT a člověk aspoň ví, kdo je na čí straně.

Musí to ale člověka mrzet.

Pár hezkých příležitostí nadále mám a jsem za ně vděčná. Jasně, když jsem na začátku přišla o kontakty, zamrzelo mě to, ale je lepší mít menší okruh opravdových přátel než větší okruh těch falešných. Musím ale říct, že mě občas překvapily reakce žen. Některé zastávaly názor, že neúspěšný pokus o znásilnění není třeba nahlašovat. Že se prý „vlastně nic nestalo“. Jenže to je většinou dáno jen pudem sebezáchovy oběti, která se naštěstí dokázala ubránit.

Médii vloni na podzim prolétla zpráva, že se Jan Cimický pokusil o sebevraždu. Odhalením navíc nezasáhneš jen agresora, ale i jeho okolí. Máš výčitky?

Pokud vím – opět z médií –, tak nešlo o pokus o sebevraždu, ale o špatně dávkovanou medikaci. Na tvou otázku odpovím nejdřív obecně. Kdyby takhle přemýšleli agresoři, bude na světě konečně mír a veškeré násilí ze světa zmizí. Agresor ale takhle bohužel nepřemýšlí. Nemá výčitky svědomí, nebere ohledy. Zároveň moc dobře ví, co dělá. Neřeší, kolik životů zničí. Výčitky svědomí v téhle rovnici má mít vždy jen agresor. Nikdo jiný. Pokud budu mluvit za sebe – jako za tibetskou buddhistku a veganku, která celoživotně razí filozofii soucitu a neubližování –, je mi hluboce líto úplně všech zúčastněných. Ale bránit se proti agresi je správné. A ačkoliv soucítím i s těmi, kteří ubližují, jejich činy a rozhodnutí způsobují utrpení.

Tvé poslední měsíce byly velmi turbulentní. Stále doznívá kauza Cimický, před rokem a půl ti zemřela matka, zároveň ses nedávno vdala. Jak jsi na tom teď? Našla jsi vnitřní klid?

Ten mír a klid si snažím držet pokud možno pořád, ale je to velká každodenní dřina. S tím, že máma zemřela, se budu vyrovnávat už asi napořád. To je rána, kterou asi nic nedokáže zahojit. Jsem ale vděčná, že jsem ji měla, že existovala. Vzpomínky na ni a její hlas se mnou budou napořád.