Feri, Cimický a další. Rok plný kauz může znamenat obrat ve vnímání sexuálního násilí
V roce 2021 vyplula na povrch celá řada případů obvinění veřejně známých mužů ze sexuálně nevhodného chování. Co mají tyto případy společného? A co si z nich můžeme vzít do budoucna?
„Vzal noční stolek a zatarasil jím dveře, abych nemohla z pokoje odejít. Opakovala jsem, že s ním sex mít nechci, a žádala ho, ať v nátlaku a fyzickém dobývání přestane. Utrhl se na mě, ať prý držím hubu a už nic neříkám, a pak se na mě vrhnul a měl se mnou sex navzdory opakovanému nesouhlasu. Zůstala jsem jako opařená a nedokázala se ani pohnout, byla jsem paralyzovaná.“
Takto popisuje chování exposlance Dominika Feriho jedna z žen v textu redaktorů Apoleny Rychlíkové a Jakuba Zelenky, kterým se povedla úctyhodná a v rámci českých médií naprosto průlomová věc: dali dohromady svědectví řady žen, které měly s bývalým politikem traumatizující zkušenost, jejich výpovědi ověřili a následně sepsali dva souběžně publikované texty. Ve veřejném prostoru to znamenalo zemětřesení. Feri složil mandát a v médiích, na internetu, ale třeba i ve školách se začalo řešit, jak je možné, že mu takové jednání dlouho procházelo. Objevovaly se však i pochybnosti, nedůvěra, snaha svědectví shodit a znevážit: Proč se oběti ozývají až teď? Proč to nenahlásily? Co tím sledují?
Feri nebyl jediná výrazná kauza. Zveřejněny byly také případy novináře Jiřího Hoška, který měl sexuálně obtěžovat své kolegyně. Velké publicity se dostalo psychiatru Janu Cimickému, jehož několik žen obvinilo ze sexuálního zneužití. V poslední době se výpovědi o sexuálně nevhodném chování objevily v médiích také ve spojitosti s hercem a moderátorem Pavlem Trávníčkem. Všechny tyto případy jsou značně odlišné, přesto vykazují několik podstatných společných rysů.
Připomeňte si kauzu Dominika Feriho
„Případ Dominika Feriho je v základním principu jasný,“ píše filmový publicista Kamil Fila. „Není pochyb o tom, že dělal věci, které překročily hranice konvenční morálky i zákona. Jak moc závažně budou tyto činy posouzeny, se dozvíme za rok nebo dva, snad ne později. Ale myslet si, že jde o jakousi umělou kampaň nebo falešný poplach, může jenom někdo, kdo nerozumí problematice sexuálního násilí. (...) Není ‚divné‘, ale naopak naprosto normální, že většina žen potřebuje na zpracování traumatického zážitku několik let. Přestaňme se tomu divit, hrát překvapení nebo to pokládat jako rétorickou otázku, která slouží pouze jako potvrzení předsudků o ‚špatných obětech‘, co nemají kam chodit, pít alkohol, být na seznamce atd.“
„Dominik Feri nebude očištěn a my musíme být schopni vidět proč,“ píše Kamil Fila
Zaprvé: Privilegovanost
Všechny zmíněné případy mají společné to, že se jedná o muže vysoce společensky postavené. Právě to jmenovaly ženy třeba v případě Feriho nebo Cimického jako jeden z důvodů, proč se se svým traumatizujícím zážitkem nesvěřily dříve: Kdo by jim věřil? „Udělal by ze mě blázna,“ shrnula svou obavu z Cimického moderátorka Martina Hynková Vrbová v rozhovoru pro DVTV. Tato obava bohužel není nijak přehnaná: lidé, kteří mají přístup do médií a těší se velkému počtu fanoušků, jsou v docela jiném postavení než oběť, která zvažuje, jak naložit se svou traumatizující zkušeností.
To, že jsou muži známí, však zároveň znamená, že se po zveřejnění obvinění zaměřujeme hlavně na jejich budoucnost. Co to udělá s jejich kariérami? S jejich osobním životem? Velkou pozornost tak získalo rozhodnutí Feriho složit mandát (ačkoli vzhledem k okolnostem bylo naprosto samozřejmé), rozhodnutí Jiřího Hoška vyhledat odbornou pomoc (k čemuž mu na Twitteru řada lidí dojatě gratulovala) nebo dohady, zda by Cimický měl, nebo neměl dostat vyznamenání od prezidenta republiky (Cimický se nakonec sám rozhodl vyznamenání nepřevzít). Mnohem méně se řeší, jaké jsou další osudy žen, které promluvily. Dopady na jejich životy by nás přece měly zajímat. Vždyť ony jsou ty, kterým bylo ublíženo.
Ve všech citovaných medializovaných případech je pak zároveň patrné přesvědčení dotyčných mužů o vlastní nedotknutelnosti. Pokud si klademe otázku, jak je možné, že jim to mohlo tak dlouho procházet, odpověď leží právě tady: Jsem slavný, úspěšný, obdivovaný. Hranice toho, co je možné si k druhému dovolit, jsou pro ty „obyčejné“, pro mě ne. Vždyť co by se mi asi tak mohlo stát? Zároveň se takové přesvědčení nemusí pojit jen s celebritami, ale víceméně s kýmkoli, kdo disponuje velkou mocí.
Zadruhé: Načasování
Proč se taková obvinění objevují zrovna teď? dočetli jsme se opakovaně. U Feriho se opakovalo nařčení, že je to způsob, jak poškodit opozičního poslance, případně stranu TOP 09 před volbami (které ale máme v Česku prakticky pořád). U Cimického zaznívalo, zda nejde přímo o závist vyvolanou plánovaným vyznamenáním.
Pokud jde v uvedených případech vystopovat něco společného, tak to, že jedna výpověď – nebo několik výpovědí pohromadě – inspiruje ostatní oběti, aby se také ozvaly. Například u Cimického šlo o zpěvačku a herečku Janu Fabiánovou. Ta na Facebook napsala o tom, jak ji psychiatr sexuálně napadl u sebe v ordinaci. Následovala řada dalších svědectví, která krátce poté uveřejnil pořad 168 hodin – mimo jiné i to, že Cimický nutil tehdy osmnáctiletou pacientku pražských Bohnic k pravidelnému sexu.
To, co může hrát výraznou roli v rozhodnutí ozvat se, shrnuje v textu pro server Seznam Zprávy žena, která uvedla, že ji herec Pavel Trávníček osahával v šatně pořadu DO-RE-MI: „Když jsem četla už druhý článek a ty holky to popisovaly úplně stejně… Když jsem slyšela od kolegy v práci, že jeho fyzioterapeut tomu nevěřil, že lidé říkají, že si to ty ženy vymyslely… Když jsou oběti brány za lhářky… Tak jsem si říkala, že nemůžu mlčet. Protože vím, že je to pravda, že ty holky mluví pravdu.“
Sledovali jste loňské kauzy sexuálního obtěžování?
Zatřetí: Případy, co se do médií nedostanou
Jak už bylo řečeno: uvedené případy spojuje proslulost dotyčných mužů. Jenže existuje celá řada jiných, které medializované zkrátka nejsou. To je potřeba mít neustále na paměti. V počátcích hnutí MeToo se hovořilo především o napadení a obtěžování, které zažily slavné celebrity. Tehdy to trefně shrnuly americké feministky Alissa Quart a Barbara Ehrenreich v textu pro britský Guardian: Debaty o sexuálním obtěžování silně zkresluje sociální třída; existuje mnoho textů o vysoce postavených herečkách a málo těch o servírkách v místních bistrech.
Autorky zároveň udávají děsivou statistiku: podle studie v časopise Gender, Work & Organization založené na rozhovorech s pracujícími v pětihvězdičkových hotelech zažily téměř všechny oslovené nevhodný sexuální návrh ze strany hosta. V jiné studii uvedlo 80 % číšnic, že zažily sexuální obtěžování. Sexuální nevhodné chování je škálou. A jak zdůrazňuje výkonná ředitelka organizace Konsent Johanna Nejedlová: „Je třeba nezapomínat na to, že některé chování je nepřijatelné, a nezáleží na tom, jestli je trestně postižitelné.“
Často se argumentuje presumpcí neviny v případě pachatelů, ale zároveň platí zákonné ustanovení, podle něhož je třeba každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak.
A dále pokračuje: „U méně závažných forem sexuálního násilí, jako je třeba sexuální obtěžování, je důležité mít nastavené správné mantinely a mechanismy tak, aby lidé věděli, že takové chování je nepřijatelné, a že když se jim stane, mohou se hned obrátit na někoho, kdo jim pomůže situaci vyřešit. Myslím tím třeba to, když kolega v práci obtěžuje kolegyni. Dotyčný by měl v takovém případě dostat upozornění, že podobné chování se už nesmí opakovat, protože ho prostředí netoleruje.“
Kdy je už toho moc?
V uplynulém roce se v souvislosti s několika medializovanými kauzami psalo o domácím a sexuálním násilí. Mnozí to oceňují a přejí si, aby tento trend pokračoval. Jen houšť a větší kapky! Může ale být textů o závažném tématu, které se pro mnohé otevírá poprvé, až moc? Jaké pocity může zvýšené informování o negativních společenských jevech vyvolávat a jak se k nim máme stavět?
Soucit má svoje limity. Jak nevyhořet z diskusí, které bychom raději nevedli
Začtvrté: Co dělat?
Předchozí citací se dostáváme k důležité otázce: Co dělat potom, když kauza vyplave na povrch? Nejedlová upozorňuje, že běžnou reakcí může být odmítnutí. Zároveň dodává, že oběti sexuálního násilí procházejí traumatem, obviňují samy sebe a trvá dlouho, než se s tím, co zažily, vyrovnají. Často se sice argumentuje presumpcí neviny v případě pachatelů, ale zároveň platí zákonné ustanovení, podle něhož je třeba každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak.
A co máme dělat my coby přihlížející? My, kteří čteme dané texty a diskuse? „Můžeme obětem, které se svěřily, vyjádřit podporu. Poděkovat jim, že našly odvahu se svěřit. Pokud známe jejich identitu, můžeme jim napsat podporující zprávu, e-mail nebo se pozitivně vyjádřit v komentářích. Krom samotného zážitku se totiž oběti často setkávají s takzvanou sekundární viktimizací, kdy jim lidé to, co se jim stalo, dávají za vinu, a často i s nenávistnými zprávami a komentáři. Naše slova podpory jim mohou pomoct cítit se lépe,“ shrnuje Nejedlová.
A ještě jedna důležitá věc – co dělat se samotnými predátory? „V případech, kdy se případ dostane před soud a ten uzná vinu pachatele sexuálního násilí, je důležité, aby padl odpovídající trest. Zatím se i u nás stává, že i polovina odsouzených za znásilnění odchází jen s podmínečným trestem, což rozhodně není dostatečné. V zahraničí se v některých méně závažných případech sexuálního násilí přistupuje ke kratším trestům v řádu měsíců doplněným speciálními programy, které mají pracovat s pachatelem sexuálního násilí. Tuto cestu považuji já, jako člověk, který moc nevěří tomu, že vězení skutečně někoho napraví, za zatím nejlepší řešení,“ dodává Nejedlová.
Manipulace, role médií a kauza Ladislava Sinaie
Důležité je také dodat, že v podobných případech hrají zásadní roli média. To ukázal článek na Alarmu od Apoleny Rychlíkové a Jakuba Zelenky rozplétající kauzu kolem youtubera Ladislava Sinaie (který čelil obvinění ze sexuálního nátlaku na nezletilé). Podle zjištění reportérů byly obrázky konverzací z anonymního instagramového účtu, které některá média zveřejnila, vytrženy z kontextu nebo neautentické (ačkoli samotné Sinaiovo chování bylo podle autorů v některých případech minimálně nevhodné). „Z diskuse se správcem instagramového účtu vyšlo najevo, že nechtěl ženám pomoci, ale spíše je zneužil ke svému zviditelnění,“ píší Rychlíková a Zelenka.
Obava, zda obviněním někdo nesleduje svůj vlastní zájem, se v tomto případě zjevně potvrzuje – jenže nejde o žádnou ženu, která si přibarvuje nebo přímo vymýšlí, ale o manipulujícího patnáctiletého správce (již smazaného) účtu a na něj napojené osoby. K tomu, že měla celou kauzu celkem jasně zaškatulkovanou, se přiznává i autorka tohoto článku. Spojení „mediální gramotnost“ (kterou si povýšeně spojujeme jen s určitými skupinami) tak dostává ve spojitosti s tímto případem nový rozměr
Změna v uvažování o sexuálně nevhodném chování je zjevně dlouhá a komplikovaná záležitost. Kauzy, se kterými jsme se za uplynulý rok (a první týdny toho letošního) setkali, nicméně posunuly celou debatu o značný kus dopředu. Jednak se s definitivní určitostí potvrdilo, že nejde o nějaký „západní výmysl“, ale že predátorství může fungovat všude, kde jsou k tomu nastavené podmínky. Zároveň se ukázalo, co bude důležité do budoucna: jednak zakotvit v zákoně, že sex bez souhlasu je znásilnění, a zároveň zas a znova otevírat debaty o tom, co je v pořádku si k ženám dovolit. Tyhle debaty pak nejsou zásadní jen ve školách, ale i v zaměstnáních nebo v rodinách. Doufejme, že nás – ale i generaci našich dcer nebo vnuček – čeká budoucnost, ve které se konečně uplatní skutečně „radikální“ požadavek, že žena je lidská bytost, jejíž tělo patří jenom jí.
