Je potřeba, aby se ve školách přestaly zavírat oči před sexuálním obtěžováním, říká zakladatelka Konsentu

Obrací se na vás někdo v souvislosti s obtěžováním ve škole?   

Není to masivní, ale pár lidí se na nás už obrátilo a možná trochu překvapivě mezi nimi byl i kluk, kterého obtěžoval jeho učitel. Oslovila nás také jedna základní škola ve chvíli, kdy vyučující začal chodit s deváťačkou. To se určitě nesmí dít. Aby se něčemu takovému předešlo, je podle nás potřeba dávat podporu i vyučujícím. Aby například věděli, co se děje, když s nimi začnou žákyně flirtovat. Třeba mladý učitel nemusí hned správně vyhodnotit, že má proti sobě pořád dítě, které jen testuje hranice, zkouší, co se bude dít. Problém je i to, že v Česku nejsou čerstvá data, která by říkala, jak často se obtěžování na základních nebo středních školách děje. Určitě to ale není marginální problém. Je potřeba, aby školy téma otevíraly a aby se vědělo, že sexuální obtěžování berou vážně.

Zdá se mi, že u nás není ani jasná definice toho, co všechno je sexuální obtěžování. 

Je potřeba mluvit o tom, že sexuální obtěžování není jen fyzické, ale že v případě učitelů pod to spadá i komentování těla, dotazy na sexuální život, nevítané lichotky, zvaní někam. V pořádku není ani to, když učitelé studenty vystavují sexuálně explicitnímu obsahu. 

Kde vidíte hranice toho, co je přípustné? Co když je dívka plnoletá a vztah s učitelem chce mít dobrovolně?

I když je to střední škola, to, že učitel je v pozici autority, tomu dává jinou dynamiku, než má běžný vztah. Třeba může být všechno v pořádku, dokud spolu ti dva chodí, ale má dívka opravdu svobodu se s učitelem rozejít? Ale i během vztahu – učitel se může snažit být spravedlivý, jenže ve výsledku to může znamenat, že bude na tu studentku přísnější než na jiné. Taky je otázka, nakolik bude pedagogický sbor fér k někomu, kdo chodí s jejich kolegou. Může to způsobit problémy i v kolektivu – třída to také může vidět jako nespravedlivé, spolužačky mohou žárlit. Tedy nejen, že je to morálně nepřípustné, ale může to způsobovat problémy v rámci celé školy. 

Jak byste porovnala české prostředí se zahraničním – jsou jinde přísnější podmínky?

V zahraničí nejsou vztahy mezi učiteli a žáky přípustné ani na vysoké škole. A velká část škol má etické kodexy, které přesně stanovují, co už je nevhodné. To je velmi užitečná věc, která může mnoho věcí usnadnit. 

Právní závaznost ale takový kodex nemá…

Ve firmách ale podobné etické kodexy fungují, tak proč by nemohly fungovat ve škole. Ideální by bylo, kdyby ta pravidla nebyla jen na papíře, ale aby se o tom spolu pedagogové bavili, aby to bylo v té škole žité. Školy by měly otvírat diskusi, co je vhodné. A pedagogický sbor by se měl vymezit, když něco takového vidí u svého kolegy. Kolega, co učí externě na jedné škole informatiku, mi vyprávěl, že mu jeden učitel řekl: „Ta Maruška z 9. třídy má ale mrdavý oči.“ Tak to je přesně ta chvíle, kdy se má ten, kdo to slyší, ohradit. Bohužel mnozí učitelé vyrůstali v tom, že takové vyjadřování o studentkách bylo normální, takže to necítí jako něco závadného. 

On se často neohradí ani ten, koho se to týká…

Není to snadné. Když se vám něco takového stane, jste v šoku a nechcete o tom mluvit, staví vás to do nepříjemné role. Je potřeba motivovat žáky, aby – když to zažívají – o tom někomu řekli. Probírat s nimi postupy, co se v takovou chvíli dá dělat. Je fajn, když škola ustanoví osobu, o níž se řekne, že se na ní mohou studující a třeba i zaměstnanci školy obrátit, pokud zažijí sexuální obtěžování. Může to být třeba preventista, ale záleží, jak často je s dětmi v kontaktu. Někdy je ale lepší, když si ten, komu se něco stalo, vybere v pedagogickém sboru toho, komu věří, než aby byla vyhrazena jen jedna osoba, která ale nemusí mít důvěru všech. 

To je tedy prevence, ale co když už k obtěžování dojde? 

Je potřeba v první řadě opečovat toho, kdo se svěřil, poděkovat mu, že to udělal. A dohodnout s ním, jak se to bude řešit. Je možné, že třeba řekne, že nechce být konfrontovaný s dotyčným vyučujícím. Vždy by se měla respektovat jeho představa o tom, jak se věc bude řešit. Tedy až na situaci, kdy se stejných stížností sejde třeba šest. To už je samozřejmě potřeba řešit, i kdyby žák nechtěl. Pokud přijde stížnost jen od jednoho žáka, je nutné postupovat velmi citlivě a obezřetně a pohlídat, aby si dotyčný učitel na onoho žáka nebo žákyni nezasednul. Pokud je to jen trochu možné, měl by se o všem dozvědět ředitel/ka. Pokud se jedná o menší přečiny, třeba takové ty sexistické průpovídky, tak učiteli důrazně říct, že je to nevhodné a vysvětlit proč. A že když se to bude opakovat, přijdou sankce a může to vést až k ukončení pracovního poměru. Občas se setkáváme s tím, že si školy myslí, že nemohou takového učitele propustit. Teď to řešíme s jednou vysokou školou. Je to alibismus. Ve chvíli, kdy vyučující poškozuje dobré jméno školy, určitě je vedení oprávněné ho propustit. 

U nás pořád máme tendenci banalizovat dopady obtěžování. Takové to: Ale prosím tě, ber to s humorem, vždyť se zas tolik nestalo… 

Je potřeba si uvědomit a opakovaně o tom ve škole mluvit, že i lehčí formy sexuálního obtěžování můžou mít zásadní dopady na psychiku toho, kdo ho zažívá. Někdo to přejde a nic si z toho nedělá, ale někomu to opravdu může způsobit trauma. Může se třeba začít vyhýbat škole, narůstají mu absence a může se stát problémovým. Je potřeba otvírat ve školách tato témata, aby žáci věděli, že si to nemusí nechat líbit. A že to taky nemají nikomu dělat. Je to zkrátka důležité pro nastavení celkové kultury společnosti.

Johanna Nejedlová založila spolek Konsent, který se zabývá prevencí sexuálního násilí. Studovala religionistiku, žurnalistiku a politologii. Věnuje se také publicistice. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.