Máme děti v domácím vzdělávání a dost mě to změnilo, říká maminka na volné noze

Proč jste se rozhodli zvolit cestu domácího vzdělávání?

Když šel nejstarší syn do školy, o žádném alternativním ani domácím vzdělávání jsme neuvažovali. Ale zápis do základní školy, kam jsme s ním šli, nás úplně nepřesvědčil. Měli jsme pocit, jako bychom se vrátili o čtvrt století, do časů, kdy jsme na základní školu chodili my. Po poradě s mateřskou školou jsme zkoušeli hledat nějakou alternativu. Dnes už se tomu těžko věří, ale v té době ještě kolem nás žádné alternativní ani soukromé školy nebyly. Museli bychom daleko dojíždět, a to mi s jedním prvňákem, předškolákem a batoletem přišlo jako příliš logisticky náročné. A tak jsem si řekla, že to zkusíme doma. Byla jsem stejně doma na rodičovské dovolené, takže jsme se nemuseli nijak zvlášť uskromňovat nebo řešit nějakou komplikovanou logistiku. A čas potvrdil, že jsme udělali dobře.

Jaké byly začátky?

Když jsme o domácím vzdělávání začali uvažovat a mluvit o něm, najednou se nám otevíraly dveře. Zjistili jsme třeba, že v našem okolí jsou ještě dvě další rodiny s podobnou situací. Měli předškoláky a nemohli pro ně sehnat školu, kam by je s klidným svědomím dali. Setkávali jsme se také s lidmi, kteří v domácím vzdělávání už nějakou dobu byli. Ti nás vzali mezi sebe, naučili nás, jak děti učit, jak si s nimi organizovat čas, jak si domácí vzdělávání užívat s radostí. Dali nám velkou metodickou i psychickou podporu a ukázali nám, že to půjde.

Jak vypadá váš týden? Jste s dětmi tedy nonstop doma?

Zpočátku, když jsem měla tři malé děti, tak jsem nepracovala a starala jsem se výhradně o jejich vzdělání a výchovu. Považuji to za velmi smysluplně strávený čas. V posledních letech, jak děti rostou a osamostatňují se, už se mi daří věnovat se i dalším věcem. Zhruba poslední rok je to tak, že z jedné třetiny se věnuji dětem, z jedné třetiny pracuji a zbytek času dělím mezi dobrovolnictví a svoje vlastní vzdělávání. Mojí výhodou je to, že velkou část práce můžu dělat z domu, takže když jsou děti u některého spolužáka, mám prostor k práci.

Mám veliké štěstí, že kolem nás funguje komunita zhruba deseti rodin domškoláků. Každý z nás je dobrý v něčem jiném a má ke vzdělávání trochu jiný přístup. Některé dny učíme doma jen své děti, ale jinak vždycky na pololetí dopředu každý z nás vypíše termíny a témata, kam můžou ostatní děti zapsat. Se mnou chodí po výstavách a památkách, další rodiče jsou zase skvělí na sport nebo na přírodovědné předměty. Reálně jsem já doma s dětmi zhruba dva až tři dny v týdnu, zbytek času se učí u někoho jiného.

Jak výuka vypadá konkrétně?

Často doma normálně děláme nějakou češtinu, matematiku, angličtinu – třeba z učebnic nebo pracovních listů. Vzhledem k tomu, že na takových hodinách mívám jen svoje dvě děti, jdeme obvykle velmi rychle dopředu. Jindy doma míváme i další děti, a to se pak věnuje právě třeba dějinám umění, architektuře a podobně. Děláme samozřejmě i nejrůznější pokusy, pozorujeme přírodu, vyndáme si třeba mikroskopy a zkoumáme různé věci. Další rodina má zase dlouhodobý projekt, který spočívá ve  zvelebování míst v jejich okolí, a tak s nimi děti uklízejí v lese a na jaro chystají další aktivity. Jiní rodiče umí zařídit a zorganizovat různé sporty. Možností, jak k výuce přistoupit, je mnoho. Celkově je naších dětí kolem dvacítky, a tak pro ně pořádáme i školu v přírodě a podobné akce.

To vyžaduje vzájemnou důvěru a dobrou koordinaci…

Ano, naše fungování je založené na důvěře a respektu. Víme, že někdo je technický typ a někdo umělecký, a tak je to v pořádku, děti alespoň mají možnost poznat různé styly a přístupy. Navíc vidíme, jak je pro ně přínosné, že jim o různých věcech vyprávějí různí lidé, kteří jsou právě pro to konkrétní téma nadšení, což se pak přenáší i na ně.

Také se pravidelně scházíme, máme jakési porady vždy před začátkem pololetí, a každý měsíc je jeden týden věnovaný konkrétnímu projektu a tématu, na kterém společně pracují celé rodiny. V lednu se třeba budeme zabývat rostlinnou a živočišnou buňkou. Během té doby máme my dospělí čas probrat, co se osvědčilo, a vyladit případné potíže.

Pokud se někdo do našeho kruhu chce připojit, musí také sám něco odučit a přispívat tak ke vzdělávání dětí. A z každého dne nebo tématu si děti musejí odnést nějaký smysluplný výstup, který si můžou založit do portfolia a ukázat ho při přezkoušení ve škole, aniž bychom s ním museli dál ještě doma něco dělat.

Častým argumentem odpůrců "domškoláctví" bývá nedostatek kontaktů s vrstevníky. To tedy pro vaše děti asi neplatí?

Naše děti mají dvacet spolužáků různého věku, s nimiž tráví čas několikrát týdně a poměrně intenzivně, protože na rozdíl od běžných škol nemusejí vždycky 45 minut tiše poslouchat, aby spolu pak 10 minut mohly komunikovat. Navíc se našich akcí účastní i mladší a starší sourozenci a pochopitelně chodí děti i na nejrůznější kroužky, kde se zase setkají s dalšími dětmi.

V projektových týdnech navíc tráví děti intenzivně čas v dalších rodinách. Tam vidí nejrůznější modely fungování, různé zázemí, způsob soužití třeba s prarodiči a podobně. Máme pocit, že děti jsou díky tomu velmi tolerantní, navzájem si pomáhají, přijímají se navzájem takové, jaké jsou. Neznáme problém se šikanou, srovnáváním, ubližováním.

Když ale dětem domácí škola přestává vyhovovat, násilím je nedržíme. Vždy na konci školního roku si sedneme a říkáme si, jestli chceme takto pokračovat dál. Náš nejstarší se rozhodl, že do čtvrté třídy už nastoupí do školy, chtěl se pomalu osamostatnit. Jeho mladší bratr Ondřej je teď v páté třídě a co bude dál, to se uvidí. Domluvíme se.

Jak staré děti  jsou ve vaší skupině domácích školáků?

V podstatě všichni jsou prvostupňoví. První stupeň je totiž celkem snadné z materiálního hlediska zajistit v domácích podmínkách. Sledujeme, aby děti prošly vším, čím podle Rámcového vzdělávacího programu projít mají. Na druhém stupni už je to složitější, je třeba zajistit laboratoře a podobné specializované věci a ta kontrola ze strany školy, kam docházíte na přezkoušení, je o dost větší. Pokud se ale náš syn rozhodne dál pokračovat v domácí škole, budeme se k tomu muset nějak postavit.

Není pro vás náročné kombinovat roli matky a učitelky? Nelezou vám někdy děti na nervy?

Musím říct, že naopak domácí vzdělávání našemu vztahu dost pomohlo. Když víte, že se dětí „nezbavíte“, naučí vás to řešit konflikty tak, aby nebyly zničující. I když spolu třeba nesouhlasíte v tu chvíli, musíte najít způsob, jak pokračovat dál a učit se. Z hlediska vlastního rozvoje mi ta léta s mými domškoláky dala víc, než všechny školy, do kterých jsem v životě chodila.

Dost mě to změnilo. O hodně víc se ptám po smyslu věcí, které děláme. Dostala jsem příležitost trávit s dětmi čas, budovat vztahy, zažít s nimi jejich dětství. Naučila jsem se je víc respektovat. Mám ten luxus, že společně můžeme řešit smysl toho, jak žijeme a co děláme.

Eva Matějková se narodila v Praze, vystudovala gymnázium Jana Nerudy a ČVUT - obor Pozemní stavby a architektura, kde získala inženýrský titul. Po studiích pracovala ve stavebnictví jako projektantka. Je matkou dvou synů a jedné dcery. Své děti už sedmým rokem vzdělává doma, věnuje se zahradničení, výtvarné tvorbě a zároveň se pomalu vrací ke své profesi.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.