Usadit umyvadlo ve zdi a svařit k sobě trubky se nikdo distančně nenaučí, říká ředitel pražského učiliště. Snad to nepotrvá dlouho

Areál Střední odborné školy Jarov leží pár kroků od tramvajové smyčky; tam, kde se širší centrum Prahy nesmlouvavě láme v periferii. Návštěvník, který přichází od tramvaje, vidí na první pohled slabou čtvrtinu impozantního areálu, který střední škola s učilištěm sdílí se soukromou vysokou školou. O několik stovek metrů dál směrem z města leží ještě další školní areál, botanická zahrada.

Škola nabízí téměř neuvěřitelných 37 oborů, od dvouletých učebních až po nástavbové a maturitní, které momentálně studuje asi 1 300 žáků z celé Prahy a středních Čech; v bočních křídlech se nachází i domov mládeže. Ještě před pár dny areál bzučel hlasy a kroky stovek kluků a holek, pak ale přišla epidemiologická opatření, uzavření vysokých a středních škol a z rozsáhlého komplexu se stalo téměř město duchů. „Toho, že se střední odborné školy a učiliště uzavřou úplně stejně jako na jaře, jsme se obávali nejvíc,“ říká ředitel školy Miloslav Janeček. „Usadit umyvadlo ve zdi, svařit k sobě trubky nebo správně zabudovat střešní okno se prostě nikdo distančně nenaučí.“

Raději ve škole než doma, říkají učni

Zatímco výšková budova, kde se nacházejí třídy vysoké školy, je dnes prázdná, v bočním křídle s dílnami to celkem žije. Skupinky kluků se sklánějí nad svěráky, řežou dřevo na hranoly, cvičně k sobě skládají cihly, natírají zdi. Někde mají roušky vzorně natažené až k očím, jinde si je rychle „nahazují“ zpod nosu, jakmile se ve dveřích objevuje ředitel. Jedinou výjimku z opatření má svářečská dílna, kde by od odletujících jisker mohla rouška nebo respirátor chytit. 

„Já jsem si nakoupil už na jaře respirátory, zvykl jsem si je nosit a teď je mám pořád, když jsem někde v uzavřené místnosti, jako třeba tady ve škole,“ říká hubený dlouhovlasý kluk, který s jistotou stojí na štaflích a natahuje se se štětkou od bílé barvy až někam na strop místnosti, v níž se nachází pračka štětců pro budoucí malíře, natěrače a lakýrníky. „Jsem ale rád, že můžu chodit do školy, na jaře už to bylo dlouhé,“ krčí rameny nad otázkou, zda mu není práce s respirátorem na nose nepříjemná. „Do školy chodím rád, ale nejradši jsem, když máme nějakou zakázku a normálně jsme už v práci, to mě baví nejvíc,“ dodává.

O několik místností dál se moří skupina kluků s plechem, z něhož musejí s pomocí nůžek vystřihnout složitý tvar připomínající znak pánů z Rožmberku. Drobnému blonďákovi s moderním sestřihem na čele vyskakuje pot, i když v chladném říjnovém dni v prostorné dílně žádné vedro není. „Vypadá to lehce, ale je to fakt makačka. Bolí mě všechny svaly na ruce,“ odfukuje do roušky. „Navíc nemůžu pořádně dýchat, jsem astmatik a na konci dne jsem rád, že stojím na nohách.“ 

„Ono se to nezdá, ale manuální práce je někdy opravdu fyzicky náročná, a v prvním ročníku je prostě potřeba si zvyknout a nabrat sílu. Když do toho ještě musíte mít roušku nebo respirátor, je to samozřejmě o to nepříjemnější,“ vysvětluje ředitel Janeček. Kohokoliv ze studentů se ale zeptáte, jestli jsou radši ve škole nebo doma, všichni volí přítomnost ve škole, až to od ramenatých borců s vystříhanými vlasy a často potetovanýma rukama zní skoro dojemně. „Mistrům doporučujeme, aby žákům umožňovali častější přestávky a vyháněli je ven na čerstvý vzduch, aby se mohli trochu nadechnout,“ ujišťuje ředitel. 

400 000 studentů, těžké hlavy ředitelů

Podobně jako na Jarově se od 5. října vzdělávají studenti středních odborných škol a učilišť po celém Česku. Ve dvouletých učebních oborech je to asi 2 700 žáků, ve tříletých 88 000 a na čtyřletých maturitních oborech jde o zhruba 315 000 studentů. Není to právě málo, a pro celou řadu ředitelů škol představuje covid-situace největší organizační výzvu, jaké během své kariéry čelili.

U učňovských oborů jsou skupinky na praxi obvykle malé, maximálně 12 žáků, takže není nutné je zásadně upravovat, naproti tomu u maturitních oborů se třídy musejí dělit na poloviny. Zároveň je třeba vymyslet rozvrh distanční výuky a nastavit opatření v domovech mládeže. Na Jarově jsou například běžně pokoje po dvou nebo po třech, v současné době jsou ale jen po jednom a jejich obyvatelé se v nich po týdnu střídají. Když mají praktickou výuku, jsou na internátě, když teoretickou, jsou doma u počítačů.

Učitelé: učíme se za pochodu, děláme, co můžeme

„Co se distanční výuky týká, na jaře jsme byli dost zaskočení a zmohli jsme se víceméně jen na zasílání a vybírání úkolů přes intranet a stránky tříd,“ vzpomíná ředitel Miloslav Janeček. Škola se ale nenechala ukolébat zmírněním proticovidových opatření, takže přes léto vybrali software a v září uspořádali sérii webinářů k využití nástrojů Google Classroom.

„Ještě nemám pocit, že bych uměl všechno, ale teď už se prostě zbytek naučím praxí,“ říká po druhém dnu online výuky smířlivě učitel Jan Bambousek, který na SOŠ Jarov vyučuje společenskovědní předměty. Po žácích se mu už teď stýská a schází mu zpětná vazba, protože na Jarově žáci nemusejí mít povinně zapnutou webkameru, takže se mu občas stává, že mluví do černé obrazovky. „Snažím se, aby výuka byla interaktivní. Dávám třeba studentům číst různé články a ptám se jich na jejich názory. Překvapilo mě, že ze třídy maturantů mi několik studentů poslalo prakticky totožnou odpověď, zatímco někteří učni si dali velkou práci.“ O interaktivní výuku se snaží i kolega Matúš Farkaš, který vyučuje zeměpis, trenérství a tělocvik oboru Management ve sportu: „Pokud mají studenti chytré hodinky nebo aspoň krokoměr v mobilu, tak mi posílají údaje o tom, jak trénují. Přijde mi to přínosnější než jim zadávat nějaké prezentace o sportech či sportovcích.“

Oba učitelé – i kolega matikář Mojmír Hajník, který s nimi sdílí kabinet – jsou k distanční výuce trochu skeptičtí a už se těší, až se žáci vrátí zase do lavic. Na druhou stranu ale všichni tuší, že školy nebudou zavřené jen dva týdny, a nechtějí nechat své žáky na holičkách. „Mezi učni máme i takové, kteří přijdou se čtyřkami ze základní školy, a já vidím, že už od 7. třídy se nenaučili prakticky nic. Samozřejmě by pro ně bylo nejlepší, aby šli i na nástavbové studium, ale někteří z nich neumějí ani počítat se zlomky. Ta ztráta se těžko srovnává při prezenční výuce, a při distanční je to ještě složitější,“ vysvětluje Hajník. 

Musíme je udržet ve škole, ať si udělají výuční list

To si uvědomuje i ředitel Janeček a potvrzuje závěry šetření České školní inspekce, podle nichž se sice distanční výuky na jaře účastnili prakticky všichni gymnazisté a značná část studentů odborných škol s maturitou, zato ale mnohem méně učňů: „Právě je přitom musíme udržet ve škole, protože jakmile jdou místo školy pracovat někam do skladu nebo do fastfoodu, už jen těžko je něco donutí dodělat si aspoň výuční list,“ vysvětluje. 

Jarovská škola už před několika lety nakoupila učitelům notebooky, teď pořizuje asi dvacet počítačů pro ty nejchudší žáky (a peníze na to získá od zřizovatele). „Máme žáky, kteří nemají počítač, nemají data. Někteří bydlí s rodiči na ubytovnách nebo jsou z rodin samoživitelů. Těm nabídneme počítač, sepíšeme s nimi smlouvu a budeme doufat, že nám ho v pořádku vrátí,“ plánuje Janeček. „A v případech vyloženě nepodnětného rodinného prostředí jsme připraveni poskytovat individuální konzultace, které nejsou epidemiology zakázány.“

Ani Miloslav Janeček není nadšený ze současné situace, na druhou stranu chápe, že nějaká opatření se přijmout musela. Teď jen doufá, že to nepotrvá dlouho a lituje, že od středy už nebude možný ani prezenční odborný výcvik. „Podle kolegů bylo loni vidět, že úroveň žáků při závěrečných zkouškách nebyla taková, na jakou jsme zvyklí. Zejména ty sociálně i vědomostně nejslabší žáky potřebujeme udržet v kontaktu s učiteli a praxí. Oni se někdy sice tváří, že je obtěžuje sem chodit, ale když jsme v květnu a červnu vyhlásili možnost dobrovolné docházky, byli jsme překvapeni, kolik se jich tu objevilo.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.