Nekonečná péče, minimální pozornost rodičů. Život dětí, v jejichž rodinách se vše točí kolem sourozenců s postižením
Říká se jim „skleněné děti“. Ve svých rodinách často hrají druhé housle, cítí se přehlížené a přetížené zároveň. Trpí masivními pocity viny, a dobře vědí, že musejí být bezproblémové, se vším pomáhat a dělat rodičům radost. Mají totiž sourozence s těžkou nemocí nebo postižením.
Anežce je dnes dvaadvacet let a studuje psychologii. Narodila se jako druhé dítě, měla o devět let staršího bratra. Nikdy ale nezažila běžné sourozenecké hádky a pošťuchování, nikdy s ním nejela k moři nebo k babičce. Její bratr měl totiž od narození těžké mentální i fyzické postižení. „Když jsem byla malá, přišlo mi to normální. Moje nejranější vzpomínka je, jak jdeme s mámou po ulici a ona jednou rukou drží mě a druhou tlačí vozík,“ vypráví Anežka. „Samozřejmě jak jsem rostla, tak jsem začala chápat, že naše situace tak úplně běžná není. Ve školce ani ve škole nikdo nic podobného neprožíval, nebo jsem to aspoň nevěděla.“
Anežka už od nejranějšího dětství vnímala, že péče o těžce postiženého sourozence, který nemluvil a čím dál hůř se pohyboval, zejména mámu hodně vyčerpává. A tak se rozhodla, že ona bude nosit dobré známky a dělat rodičům radost – aspoň v čase, kdy se s nimi uvidí. Ve školce byla od rána do večera a později ve škole jakbysmet. V létě zvládla i tři turnusy tábora za sebou. Byla samostatná a nikdy si nestěžovala. Měla spoustu zážitků a všude si dokázal rychle najít kamarády.
„Naši to se mnou nemysleli špatně,“ uvažuje dnes už dospělá Anežka. „Doma to prostě nebylo moc radostné, a navíc kolem bráchy bylo pořád hodně práce. A tak mi zaplatili spoustu kroužků a aktivit, cokoliv jsem chtěla, jen abych nebyla moc doma a zároveň jsem si mohla něco užít a rozvíjet se.“ Ve škole se dobře učila, měla spoustu zájmů. V hloubi duše se ale cítila osamělá a přehlížená. Čím dál víc si také uvědomovala, že se život celé rodiny točí primárně kolem potřeb staršího sourozence. „Nikdy jsem k nám nemohla přivést žádnou kamarádku. Nikdy jsem neměla oslavu narozenin se spolužáky, a navíc jsem ani nemohla chodit na ty jejich, protože by to nebylo správné, když já nikoho na oplátku nemůžu pozvat. Nejezdili jsme ani na výlety, natož na dovolené,“ vypočítává a druhým dechem dodává: „Trápilo mě to. Ale zároveň jsem si říkala, že jsou to vlastně maličkosti a měla bych být vděčná za všechno, co můžu mít a zažívat.“
