„Díky, že jsi mě podržel.“ Michal Radar Vrátný, Ridina Ahmedová, Žena filmového kritika a další se dělí o příběhy odvahy a vděčnosti
Jaká slova jste potřebovali slyšet ve chvíli, kdy vám bylo těžko? Kdo vás kdy povzbudil, třeba i jen mimochodem, a díky tomu jste získali víru a sebedůvěru udělat důležitý krok? Zeptali jsme se sedmi silných osobností.
Někdy podceňujeme sílu slov a spoléháme se na to, že pomocnou ruku najdeme, jak se říká, jen na konci vlastního ramene. Ale jsou momenty, kdy potřebujeme zpětnou vazbu, podporu, někdy i trochu přísnosti a nároků, abychom si lépe uvědomili, po které cestě chceme jít. Chceme, aby nás někdo podpořil, objal a řekl, že to bude dobré. Ať už to bude jakkoliv.
Heroine oslovila šest výrazných osobností, aby se podělily o příběh, ve kterém je někdo v důležitý moment podržel. Jsou to příběhy velkých i malých rozhodnutí, příběhy o slovech, která byla vyslovena s vážností nebo jen tak mimochodem. Vzpomenete si i vy na okamžik, který jste s někým sdíleli, na slova, která ve vás zůstala?
Michal Radar Vrátný, zakladatel posiloven Železná koule
„Nejvíc vděčný jsem za to, že táta mlčel.“
Když jsem zakládal Železnou kouli, měl jsem v kapse asi šestnáct korun. Ještě víc než peníze mi ale chyběla zkušenost, ať už byznysová, nebo pracovní. Bylo mi jednadvacet a vůbec jsem netušil, jak to všechno udělat. Jen jsem věděl, že to strašně moc udělat chci. Věděl jsem, jak by měly vypadat tréninky. Věděl jsem, co chci s lidmi cvičit, a věděl jsem, jak je to naučit. Měl jsem i prostor, kde jsem to celé mohl dělat. Jediné, co mi chybělo, byli ti lidi, co by ke mně chodili. Pár nadšenců se sice našlo, ale nevydělalo mi to zdaleka na to, abych se mohl nějak rozumně rozvíjet, ani na slušný marketing ne (ať už to tehdy znamenalo cokoli). Vlastně to nebylo dost ani na to, aby mě to uživilo.
Celému tomuhle lopocení přihlížel táta. Měl za sebou zhruba dvacet let podnikání v mnoha různých více či méně úspěšných oborech. Uměl ve věcech chodit. Viděl, jak opakovaně tluču hlavou do zdi, ale stál stranou a nijak extra se do toho nemíchal. Jasně, když jsem si přišel pro radu, dal mi ji, ale nikdy ne bez vyžádání. Když jsem si čas od času postěžoval, že mi to finančně nevychází, trochu jsem čekal, že mi třeba nabídne pomoc. Dlužno říct, že jsem si o peníze nikdy přímo neřekl, ale mezi řádky to tam bylo. Táta mlčel.
Rád bych jednou měl takový koule jako on.
Dnes jsem mu za to neskutečně vděčný. Chtěl, abych tu hádanku rozlousknul sám. Abych se svůj byznys naučil. Zpětně vidím, že i kdybych od něj nějaké peníze dostal, vyházel bych je za ptákoviny. Pronajal bych si billboard na Pavláku nebo tak něco. Jenže já takhle musel přijít na to, jak s málem udělat hodně, a dalo mi to jednu z nejcennějších životních lekcí – daleko cennější než jakákoli suma peněz. Kromě vděčnosti cítím k tátovi obrovský respekt. Že to vydržel a peníze mi neposlal, což musela být jedna z nejtěžších věcí, kterou neudělal. Rád bych jednou měl takový koule jako on.
Jak dobře znáte své blízké?
„Každý člověk má nějaká zranitelná místa. Ve vztahu na ně přirozeně nějakým způsobem narazíme nebo se jich nějak dotýkáme. Nejtěžší je mluvit o věcech, na které se nalepil stud nebo strach. To jsou dvě silné emoce, které mají velkou energii zastavovat nebo bránit v nějakém přirozeném procesu komunikace.“ To říká v rozhovoru o komunikaci ve vztazích psycholog Tomáš Kvapilík.
Tomáš v rozhovoru mluví i o kampani značky Maltesers, jejíž součástí jsou Karty, které otevírají srdce, jež pomáhal navrhovat. Zachtělo se vám trochy introspekce? Víte například, jaký nejzásadnější okamžik ve svém životě by pojmenoval váš partner, vaši přátelé, vaši rodiče nebo sourozenci? Zeptejte se jich! Třeba právě pomocí vtipné online hry.
Jana Patočková, influencerka, publicistka
„Od toho máš přece mě, kámoško.“
Jestli nám v něčem odmalička lhali, pak v narativu romantické lásky. V pohádce o absolutním propojení dvou lidí, partnerů, páru, který by měl být naším nejvyšším životním cílem a aspirací, pokud máme být opravdu šťastní. V pohádce, kde princezna najde své štěstí s princem. Kde stačí se potkat, zamilovat se a zůstat spolu až do konce bytí. Pokud žijete jinde než v pohádkách, brzo vám dojde, že je to možná jinak.
Můžete dlouho partnera*ku hledat, můžete si prožít mnoho bolestivých rozchodů, přijdete na to, že vztahy se musejí budovat, že nikdo není ideální, ani vy sami, a třeba vás kromě toho naplňují i jiné věci – koníčky, studium, práce nebo třeba přátelé. Romantické partnerství prostě nemusí být to, co nás definuje. A hlavně to nemusí být ten jediný důležitý vztah, který bude určovat náš život, naši sebehodnotu, naše štěstí. Mně se tohle zjištění potvrzuje v podobě mé nejlepší kamarádky. Vím, že když se mi něco v životě děje, je tu.
Respektujeme se, i když spolu třeba nesouhlasíme.
A funguje to i naopak. Jsme obě jiné, což v průběhu let vedlo často k nepochopení a hádkám, které jsme dokázaly ustát, a společně nás to posunulo až sem, do míst, kde se respektujeme, i když spolu třeba nesouhlasíme (ale my spolu obyčejně souhlasíme, chápete). Známe navzájem náš životní příběh, kus z něj totiž sdílíme. A mimo jiné je právě moje nejlepší kamarádka člověk, který tu bude, až budu řešit věci, které jsou v životě nevyhnutelné – třeba jako nemoc nebo smrt mých blízkých.
Zatím společně zvládáme radostnou a občas tíživou každodennost, já pomáhám spíš slovem, proseccem a svojí přítomností, ona pak na oplátku svojí schopností být za každých okolností praktická. Já jsem chaotická, ona má chladnou hlavu a smysl pro detail. A když mi nedávno pomáhala s neodkladnými pochůzkami, které bych v tu chvíli bez auta a řidičáku zvládala o dost hůř, zmínila jsem jí, nejspíš po stopadesáté, že já a řízení auta je něco, co už prostě nedám. Odpověděla mi jen: „Od toho máš přece mě.“
Žena filmového kritika, autorka stejnojmenného blogu a knih
„Ale mami, válka je přece důležitější než všechno tohle.“
Byl to velký krok. Rozhodovala jsem se, jestli nabídnout pokoj v našem malém domku uprchlíkům z Ukrajiny. Mělo to logistické výzvy – domluvit se s dětmi, že se sestěhují k sobě do jednoho pokoje, nabídnout jedinou společnou koupelnu, ledničku, jídelní stůl a jeden ze tří klíčů od vchodových dveří. Mě ale víc lekalo to okolo. Jak se asi budeme cítit? Co až nás skolí vyčerpání a únava? Co když si prostě lidsky nebudeme rozumět a půjdeme z konfliktu do konfliktu? Můj muž mi ale oznámil, že to zvládneme. Stálo to pro něj prostě a jasně a mně to dodalo odvahu a jistotu, kterou jsem sama nedokázala najít.
Zatoužila jsem mít v hlavě podobně jasno, jako mají moje děti. Osmiletá dcera mi na opatrné nastiňování situace „budeš mít ve svém pokoji brášku, přijde cizí kluk nebo holka a s nimi se o všechno budeš muset dělit, všechno odteď bude společné, zřejmě si nebudeme aspoň ze začátku moc rozumět a možná že budou z té války tak smutní, že ti nebudou ani moc sympatičtí…“ zarámovala jedinou větou: „Ale mami, válka je přece důležitější než všechno tohle.“
Ta průzračnost a jasnozřivost mě nakopla. Moje rodina si byla jistá, že máme místo, v domě i v srdcích. Já jsem samozřejmě doufala, že to tak je, ale tyhle momenty pro mě byly strašně zásadní. A povzbuzující. Zaregistrovala jsem nás obratem jako hostitele, byli jsme hned zavaleni žádostmi o pomoc. Pak jsme do toho šli – a zvládli jsme to.
Lenka Vrtišková Nejezchlebová, novinářka
„Není o čem diskutovat. Jdi a udělej to.“
Ve čtrnácti jsem si vzala do hlavy, že navzdory studijním předpokladům nepůjdu na gympl do rodného města, ale na hotelovku kamsi „pod dálniční most“ na Vysočině. Když si dnes sama v roli matky představím, že tohle na mě vypálí mé dítě, zarazím se: Byla bych schopná velkorysosti, důvěry a odvahy mých rodičů, kteří opustili svou představu o mém studiu pro tu moji? A navíc mě nechali jako jedináčka odejít na internát? Zpětně viděno, spousta vědomostí, které bych nasála na gymplu, mi v životě trochu chybí, ale tehdejší pocit podpory a důvěry od „našich“ ve mně zůstaly napořád.
Druhá chvíle, kdy jsem stála před důležitým rozhodnutím, se odehrála na mateřské s druhým dítětem. Byla jsem zaměstnaná v časopise, který už nějaký čas nabíral problematický směr. Psala jsem tam už jen zřídka, ale mé jméno bylo v tiráži a měla jsem se tam časem vrátit. Za solidní jistotou a solidním platem. S dcerkou v šátku jsem se stavila na zahrádce oblíbené hospody a potkala známou, která mi popsala brutální (ale věrohodnou a čerstvou) historku o jednoznačné manipulaci s vyzněním důležitého textu v „mém“ časopise. Cestou domů to uzrálo. Už asi nesnesu mít jméno v tiráži…
Došlo mi, jakého mám parťáka.
Ještě na prahu jsem svůj záměr s výpovědí vysypala na manžela. „Myslím, že ani není o čem diskutovat. Stejně to k tomu spělo… Hned v pondělí tam zajdi,“ řekl. Jako už tolikrát předtím (i potom) mi došlo, jakého partnera a parťáka v něm mám. I když těch pár následujících let na volné noze bylo sakra těžkých, tenhle pocit blízkosti a jasné podpory mi nikdo nevezme.
Zdeňka Šíp Staňková, zakladatelka iniciativy Děti jsou taky lidi
„Neopustím tě a nesoudím tě.“
Nedá se říct, že bych byla vděčná za jeden konkrétní okamžik. Spíš jejich sled, ve kterých byl můj muž pro mě tím, kdo mi ukazuje bezpodmínečné přijetí a lásku. S ním jsem si mohla projít skrze své vnitřní peklo a vynořit se na druhé straně. Za peklem není ráj, ale každodenní cesta plná trní a pochybností, ale každý krok se počítá.
Vztah s našimi dětmi nám ukazuje cestu. Je jim dnes dvacet, čtrnáct a tři roky. Prošla jsem v rodičovství mnoha zákrutami a narazila na spoustu slepých uliček. Dnes cítím, že jsem doma. Ve svobodě, nenásilí, úctě a respektu. Tak je mi dobře a dětem také. Když spolu mluvíme a já vnímám, že se mnou komunikují otevřeně a beze strachu, dává mi to obrovskou sílu.
Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že nikdy nezvládnu být tak nad věcí jako on.
Bývaly ale doby, kdy mě moudrost a laskavost mého muže zahanbovaly, protože jsem měla dojem, že nikdy nemůžu být tak „nad věcí“ jako on. Neseme si z dětství často nelichotivý a nereálný sebeobraz, který si stále dokola potvrzujeme, dokud neprohlédneme skrz vrstvy výchovy a institucionalizace až ke své duši. Duši dítěte, které kdysi potřebovalo lásku a přijetí, ale dostávalo se mu spíše nevyžádaného hodnocení, příkazů, zákazů a zlehčování nebo odmítání jeho pocitů. A tak se zatvrdilo.
Tohle zraněné dítě v nás pořád je a zlobí se na celý svět. Dokud nedostane šanci prožít všechny své emoce, i ty, za něž se nejvíc stydí, v bezpečném prostředí. S někým, komu důvěřuje, kdo jej neopustí, nesoudí a netrestá. Jako to ukázal mně můj muž.
Ridina Ahmedová, zpěvačka, hudebnice, performerka
„Smíš si říct o pomoc. Zranitelnost není selhání.“
V situaci, kdy se něco lámalo, pro mě vždycky bylo dobré mít víc pilířů, na kterých stojí moje stabilita. První velkou krizí pro mě byl rozchod s otcem mých tří dětí. Nejmladší dceři byl jen rok. Co mi dalo sílu tím projít? Tři nejbližší přítelkyně. Prostě mi naslouchaly, v podstatě tím prošly se mnou. Potvrzovaly mi, že je v pořádku mít „emoce na pochodu“. Že je v pořádku mít pocit, že to nezvládnu.
Ve stejném období mi pomohla intenzivní terapie. Jednu dobu jsem chodila paralelně na dvě! Každá terapeutka mi totiž poskytovala něco jiného – jedna si sama prošla těžkou životní zkouškou, takže když mi řekla „Dá se to zvládnout“, věděla jsem, že z jejích úst je to na dřeň odžité. Dávalo mi to sílu. Druhá terapie mi zase umožňovala získat nadhled. Dala mi k mojí situaci mapu. Zpětně vidím, že doba, kdy se člověku rozpadá svět, nabízí i možnost si z toho rumiště poskládat sebe sama nově – a zraleji.
Držel mě v objetí tak dlouho, dokud to bylo potřeba.
Druhá krize je nedávná a souvisí s momentem, kdy jsem se rozhodla jít s kůží na trh a ukázat světu svou zranitelnost (skrze podcast Sádlo). Myslela jsem, že jsem na to připravená, ale zažila jsem si intenzivní panickou ataku, která mě na několik dní úplně ochromila. Pomohl mi autogenní trénink, práce s dechem, práce s dávným dětským traumatem ze šikany, které se najednou vynořilo (a díky tomu jsem si ho teprve v tu chvíli mohla začít zpracovávat). Pomáhalo mi schoulit se do náruče mého partnera, který naštěstí neradil, nerozebíral, ale prostě byl se mnou a pevně mě držel v objetí tak dlouho, jak bylo potřeba. A pomáhali mi všichni lidé, kteří mi vyjádřili podporu – známí i dočista cizí. Co mi tím vším říkali? Smíš být slabá. Smíš si říct o pomoc. Zranitelnost není selhání.
Jan Povýšil, novinář, paralympionik-plavec
„A co kdyby sis to podal sám?“
Měl jsem po úrazu. V patnácti jsem v italském akvaparku blbě uklouzl, rozdrtil jsem si krční obratel a málem se utopil. Rukama jsem hýbal, nohama ne. Následovaly dvě operace, rehabilitace. Učil jsem se znovu fungovat, pohybovat se po světě na čtyřech kolech. Starali se o mě rodiče. A tehdy zazněla ona věta: A co kdyby sis to podal sám? Už nevím, co přesně jsem si měl podat. Ale v té větě jasně znělo: Musíš sám. Když se to nenaučíš teď, bude to později zátěž pro tebe i pro nás.
A tak už dvacet pět let funguju. Z paralympiád jsem přivezl pět medailí. Dnes píšu, mluvím do televize, sportuju. Naši mi pořád s lecčím pomůžou, protože vědí, že to běžné si dělám sám. Dneska jsem za tuhle jejich druhou výchovu rád. I když druhou… Ona vlastně byla úplně stejná jako před úrazem. Jen rozdrcený krční obratel postavil menší bariéru. A tak jsme si s ní, znovu, poradili.
Chcete se ostatním svěřit se svými zlomovými momenty nebo se chcete dozvědět o tom, co kdy prožívali vaši blízcí? Nevíte, kudy do takového dialogu? S odvahou, otevřeností a hravostí. Online verzi hry Karty, které otevírají srdce, najdete na stránkách www.maltesers-game.com.
