Volnost, rovnost, orgasmus. O sexu a sexualitě v dobách totality
Socioložka Kateřina Lišková se zabývá výzkumem sexuality v období komunistické totality – a umí o něm nesmírně poutavě vyprávět. V loni vydané publikaci „Sexual Liberation, Socialist Style“ mapuje historii sexuálního osvobození ve východní Evropě a bourá hned několik ustálených představ o tom, jak se komunistická společnost k sexu a sexualitě stavěla.
Dokázala byste jednoduše popsat, jaký je vztah mezi společností a něčím tak intimním, jako je sexualita?
Jsou to spojené nádoby. To, jaká je společnost a co a komu umožňuje, přímo ovlivňuje, kdo sex mít může a kdo ne a jak se skrze něj lidé sami vnímají. Ostatně už Michel Foucault řekl, že moderní společnost je ustavena na tom, že reguluje sexualitu. Proto si myslím, že skrze ni můžeme společnost lépe chápat. A to mě jako socioložku zajímá. Mnozí lidé považují sexualitu za věc extrémně soukromou, ale já se na ní snažím ukazovat naopak to, co je úplně nejveřejnější, tedy stát a jeho politiku.
Překvapilo mě, že komunismus, zejména ten raný z padesátých let, vidíte jako zřízení, které umožnilo poměrně rozsáhlou emancipaci žen. Obvykle si ji spojujeme se západními feministickými proudy, které změnu prosazovaly zdola.
Často se tvrdí, že komunisté jednoduše chtěli ženy nahnat do pracovního procesu. To by ale nemuseli vůbec řešit sex, stačilo by regulovat porodnost. Dělo se ale něco jiného. Ono řízení „shora“ totiž ve skutečnosti nevycházelo od těch nejmocnějších skupin, nešlo o objednávku komunistického vedení. Spíš to bylo tak, že vědci měli široké pole působnosti a jedním z jejich zájmů byla i sexualita. Sexuologové byli lékaři a na rozdíl od vědců humanitních směrů, které moc držela zkrátka, měli poměrně velkou volnost.
Kateřina Lišková
Česká socioložka, přednáší na oborech genderová studia a sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Zaměřuje se na otázky sexuality, genderu a etnicity. Přednášela na několika amerických univerzitách, publikovala v časopisech jako Sexualities či History of the Human Sciences.
Mediálně vděčnou skutečností je fakt, že se tu v padesátých letech vědecky zkoumal ženský orgasmus…
Důvodem nebyl primárně prožitek orgasmu, ale problém porodnosti, kterou chtěl režim samozřejmě zvyšovat. Pozornost byla upřená na neplodnost. Ženy, které nemohly otěhotnět, jezdily do Františkových Lázní. Tam gynekologové zjistili, že asi devět procent z nich z lékařského hlediska nemá vůbec žádný problém, proto si přizvali na pomoc sexuology z Prahy. Pro ty ale nebyla otázka „reprodukce dělnictva“ nijak žhavá, je zajímalo, jak ženy sex prožívají a co se s nimi při tom děje.
Jak takový výzkum probíhal?
Když měli skupinu žen, které nemohly otěhotnět, bylo logické sestavit kontrolní skupinu z těch, které těhotné byly, a srovnávat je podle všech možných faktorů. Mimo jiné zjistili, že ženy, kterým se otěhotnět nedaří, si méně užívají sex a jsou méně spokojené v manželství. Všechny kategorie, které souvisely s láskou nebo spokojeností ve vztahu, se ukázaly jako lepší u kontrolní, těhotné skupiny.
To nezní jako nějak zásadně přelomový závěr.
Na tehdejší dobu byla myšlenka, že manželské a sexuální štěstí souvisí se schopností a ochotou žen mít děti, poměrně převratná. Nezůstalo jen u závěrů; výzkum se pak od léčby fyziologických potíží přesunul právě k sexuologii. Tehdejší vědci měli dobré kontakty na Západě, byli dobře obeznámeni s Kinseyho výzkumy a později s díly Masterse a Johnsonové. V šedesátém osmém tu dokonce proběhla velká mezinárodní konference. Psycholog Stanislav Kratochvíl, který působil v léčebně v Kroměříži, byl v roce 1969 na stáži v Americe a práci Masterse a Johnsonové znal. I ze své praxe a léčby neurotiků věděl, že si často stěžují na potíže se sexualitou. Když se vrátil do ČSSR, aplikoval nové poznatky nejdřív právě u nich; pozval k sobě i pacientovu manželku nebo manžela a léčil je při terapii společně.
Od léčby neplodnosti jsme se tedy dostali k léčbě sexuální dysfunkce.
Manželský pár v léčebně strávil dva až tři týdny, dostávali kartičky s nácviky sexuálních poloh a dalšími informacemi. Na pozemku léčebny v Kroměříži jim vyhradili speciální zvukotěsné domky, kde spolu manželé měli přes noc sex a druhý den to pak s psychologem rozebírali. Ta terapie byla extrémně úspěšná a později se rozšířila i do regionálních sexuologických ambulancí. Tam ale úspěšnost klesala, protože ženy se už odmítaly účastnit. To je jedna ze zajímavých věcí, která vyplynula z Kratochvílovy kazuistiky: ženy po terapii hlásily větší spokojenost se sexem například kvůli lepší technice manžela (takže dosáhly většího sexuálního uspokojení), ale po návratu z léčebny velká část manželství stejně ztroskotala, protože rozkol měl i jiné, zásadnější důvody. Terapie ženám nicméně pomohla se ubezpečit, že jsou schopny dosáhnout orgasmu, že s nimi není nic v nepořádku. I proto si možná dovolily odejít.
Změna úhlu pohledu směrem k ženskému sexuálnímu prožívání tedy proběhla jaksi mimochodem?
Ne tak docela. Součástí socialistického smýšlení byl názor, že v manželském páru má být láska a její podmínkou je, aby mezi těmi dvěma byla rovnost. Raný socialismus zdůrazňoval, že už není možné, aby důvodem pro uzavření sňatku bylo cokoliv jiného než láska. Žádný majetek, žádné sňatky z rozumu. Manželé si mají být nejen rovni, ale také se mají dobře poznat, což v tehdejším chápání znamenalo potkávat a poznávat se v pracovních kolektivech. Najednou tu máme osu rovnost – práce – láska, kde se všechny věci prolínají a odkud měla vzejít podstata spokojeného života. Jednou ze zásadních změn, za kterou stála i tato myšlenka, byla úprava zákoníku o rodině na začátku padesátých let.
V čem ta změna spočívala?
Až do roku 1950 neměly ženy v rodině stejná práva jako muži. Ve všem byly podřízené. Tyhle zákoníky se v podstatě datovaly už od dob Napoleona, ale nezměnily se ani po první světové válce a dál se překládaly. Platilo, že žena a děti patří muži a on o nich rozhoduje. Žena má být poslušná, muž ji vede. Velká debata byla kolem práva na rozvod, které tehdy bylo také velmi omezené. Bylo skoro nemožné se rozvést, a to jak pro ženy, tak pro muže; často vznikala tzv. mrtvá manželství, kdy měli oba třeba i nové partnery, ale formálně zůstávali manželi. Manžel byl povinný ženu v manželství zajišťovat, v případě rozvodu o peníze přicházela. Nový zákoník zakotvil nejen rovnost, ale i dělení společného majetku. Oba dostali stejná práva i povinnosti vůči dětem, narovnala se i práva dětí narozených mimo manželství.
Jaké důsledky měla změna zákona v reálném životě?
Úplně zásadní. Změnila možnosti, co lidé v manželství měli a mohli dělat. Nastavila i normy ohledně toho, co to manželství vlastně je a co je možné od něj čekat. Reálný společenský dopad byl samozřejmě postupný, typicky dlouho přetrvávala tolerance k domácímu násilí. To, že rovnost znamená i „nemůžu bít svou ženu“, nebylo v zákoně konkrétně specifikované a pro soudce to bylo problematické, protože vycházeli ze staletí trvajícího principu, že muž má v manželství právo ženu „napravovat“. Až v šedesátých letech se domácí násilí stalo legitimním důvodem k rozvodu.
Zmínila jste, že posun nastal i v tom, jak se společnost stavěla k dětem v rodině i mimo rodinu.
Zásadní proměna proběhla v 60. letech, akcent se z otázky ženy přesunul na otázku dítěte. Nové myšlenky vyrůstaly z výzkumů, které dělali psychologové nebo psychiatři v různých typech ústavů – kojeneckých, socio-diagnostických, nebo v dětských domovech, a tedy se týkaly dětí, které z různých důvodů nevyrůstaly v rodině. Bylo prokazatelné, že takové děti mají celou škálu potíží: jsou nemocnější, opožďují se vývojově, a když ústavy opustí, mají potíže vřadit se do společnosti. Prvotní snaha byla tenhle nežádoucí vývoj narovnat, vylepšit.
V roce 1961 proběhla konference, kde se výzkumníci z různých oborů poprvé dohromady setkali a v šedesátém třetím vydávají Matějček s Langmajerem knížku, která poprvé zdůrazňuje význam socializace dítěte v rodině. Pokud vyrůstá jinak, s největší pravděpodobností nastoupí citová deprivace, protože chybí primární vazba na matku. Ne na rodiče, ne na jednu osobu, ale na matku. Zároveň v tom samém roce byl odvysílán dokument Děti bez lásky, kde Matějček mluví o dětech, které prošly ústavní výchovou. Mělo to tehdy obrovský dosah, mluvilo se o tom. Následovaly pak i systémové změny v ústavní péči.
A rodina jako taková?
Během 60. let se ustavují výbory Akademie věd, které znovu promýšlejí socialismus, což později vyústilo do Pražského jara. Ve výborech bylo hodně ekonomů, kteří se také věnovali ekonomice rodiny a mimo jiné zjistili strašnou věc: vždyť komunisti chtějí rodinu všestranně podporovat, a přitom nejsou žádné přídavky na děti, jen nějaké odpisy z daní! A kdo nejvíc odepisuje? Ti, co mají nejvyšší příjmy a první dítě! No co je tohle za propopulační socialistickou politiku? Takže se úplně chytali za hlavu, propočítali to a došli k tomu, že se musí zavést přídavky, které musí stoupat s každým dalším dítětem. Zároveň bylo jasné, že spousta mladých lidí nemá kde bydlet, takže se řešila bytová otázka. To později vedlo k zavedení novomanželských půjček.
Přednost této chytré a přístupné knihy tkví v tom, že ukazuje, co by ženám (a nepochybně i mužům) přinesl naprosto jiný systémový vztah k něčemu tak základnímu, jako je sex či zdraví.
— The New Yorker
Jak se tím změnilo postavení žen v rámci rodiny?
Demografové dělali na začátku šedesátých let výzkum „Vdaná žena v rodině a v zaměstnání“. Dotazovali se žen, jak to zvládají, a ženy si pochopitelně stěžovaly, jak jsou unavené, že to nezvládají, že potřebují být s dětmi víc doma. V té době byla mateřská dovolená jen pár týdnů. Zároveň z těch výzkumů vyplývalo, že ženy v žádném případě nechtějí mít víc než dvě děti. V důsledku těchto zjištění se začala prodlužovat mateřská, až nakonec nastoupala na tři roky. Bylo zajímavé, že závěry odborníků byly vyloženě proženské, nebála bych se říct, až feministické. Už tenkrát říkali: Mateřská dovolená? Jaká dovolená? To je strašná dřina!
Z dnešního pohledu to vyznívá velmi progresivně.
Jenže v důsledku to tradiční roli žen v rodině spíš zabetonovalo. Na začátku sedmdesátých let tu máme prodlouženou mateřskou dovolenou, přídavky na děti, novomanželské půjčky, plus důraz na to, že mateřská role je nezastupitelná, který do té doby nebyl tak silný. Mohlo to teoreticky dopadnout i jinak. Kdyby nenastoupil husákovský režim, nemuselo to nutně vést k tomu, že rodina bude pojímaná tak úzce. Režim ale chtěl, aby rodina byla skutečně nukleární. Historicky je to docela častý jev – když se režimy konsolidují, zvlášť po revolucích nebo jiných otřesech, akcentují roli semknuté rodiny, aby se vyklidil veřejný prostor. Přesně tenhle důraz dodali normalizátoři. Bylo v jejich zájmu, aby lidi nechodili demonstrovat do ulic, ale seděli doma. V určitém smyslu tomu podlehli i lidi sami, protože režimu už měli plné zuby.
Probíhaly podobné změny i v dalších zemích východního bloku?
Zdaleka ne. Zatímco u nás se během normalizace kladl důraz na tradiční rodinu a genderově podmíněné role, kdy se otec například vůbec nepodílí na péči o malé děti a muži k tomu nejsou ani nijak vedeni, v Maďarsku to bylo jinak. Tam se kluci v rámci středoškolské „výchovy k rodičovství“ učili přebalovat miminko.
Jaký byl důvod takové odlišnosti?
V té době bylo Maďarsko výrazně liberálnější. My jsme v té době byli podobnější spíš Polsku a v něčem východnímu Německu. Maďaři měli zvláštní vývoj. Už v padesátých letech tam vládla vysoká rozvodovost a odborníci přemýšleli, jak ji snížit. Začínaly tam krystalizovat názory, že například nevěra by nemusela být nutně důvodem pro rozvod manželství a že by se mělo znovu promyslet, jak manželská a sexuální láska funguje. A že je nerealistické očekávat, když jsou spolu lidé v manželství desítky let, že po sobě budou neustále sexuálně toužit. Začala se rozlišovat věrnost lidská a věrnost tělesná. Ta lidská se hodnotila jako důležitější a platilo to pro všechny, pro muže i ženy. Byli až tak daleko, že se v televizi debatovalo o otevřeném manželství a vycházely manželské příručky psané maďarskými sexuology, kde na titulní stránce byli nevěsta a ženich a každý objímal ještě jednoho partnera. Když u nás napsal o otevřeném manželství pár řádek Miroslav Plzák, myslel tím, že žena a muž si mají každý týden vyhradit jeden den na svoje hobby a nemají si do toho lézt. Takže on půjde na ryby a ona s kamarádkami do divadla.
Měla tahle liberalizace vliv právě na sexualitu?
V sedmdesátých letech se v Maďarsku třeba dost mluvilo o klitorisu a o tom, jak je pro sexuální prožitek ženy důležitý. Sexuoložka Elvira Lux šířila osvětu v televizi. Ani u nás to nebylo vyloženě tabu, ale určitě to nebylo téma v Televizním klubu mladých. Sexuologové o tom samozřejmě věděli, za podobnými zjištěními stála i logika oněch Kratochvílových nácviků, ale veřejná diskuse zdaleka tak otevřená nebyla.
Napsala jste předmluvu ke knize Proč mají ženy za socialismu lepší sex. Autorka Kristen R. Ghodsee v ní tvrdí, že v socialistické společnosti mají ženy snazší cestu k ekonomické nezávislosti, méně jim hrozí chudoba, mají možnost lépe sladit práci a rodinu a v důsledku tohohle všeho pak mají i lepší sex. Souhlasíte?
Souhlasím především s tím, že ekonomická nezávislost je pro ženu zásadní v tom, aby si mohla dobře vybrat partnera, anebo od toho špatného odejít. A to se projeví i v sexu. Výdělek měly ženy vždycky v průměru nižší než muži, nezměnilo se to ani za normalizace. Co se ale změnilo, byla státem řízená finanční podpora. Dávky najednou tvořily významný podíl příjmu navázaný na děti – a děti podle normalizační morálky „patřily k ženě“, takže šly peníze za ženami. Když se žena rozvedla (a víc žen než mužů žádalo o rozvod), její životní podmínky se mohly dokonce zlepšit, pokud třeba partner odsával velkou část rodinného rozpočtu.
Co je tedy podle vás nejdůležitější pro to, abychom „měly lepší sex“?
Důležitá je právně zakotvená rovnost, rovný přístup ke vzdělání, zaměstnání a z něho plynoucí finanční samostatnost a příjem, o kterém žena sama rozhoduje. A případně i pomoc od státu, pokud má žena děti a žije bez partnera. Už víme, že pokud bude ve společnosti růst nerovnost, genderová i třídní, životy lidí se nezlepší. A to se Kristen Ghodsee snaží říct: Tam, kde jsou ekonomické nerovnosti velké, kde chudoba disproporčně dopadá právě na ženy, tam nebude mít dobrý sex nikdo. Protože nebude mít dobrý život.
Rozhovor vyšel v časopise Heroine v čísle 5/2020.
