Nevěra jako únik k životu. Rozhovor s Pavlem Ratajem

Co dnes rozumíme slovem nevěra?

Přístup párového terapeuta by neměl být sociologický ani evoluční. Já se na nevěru dívám z pohledu konkrétního páru. Dnes je trend mluvit o nevěře hodně zeširoka: co to je, jak je to s ní ve společnosti… Terapeut by měl ale zůstat v jedinečnosti konkrétního příběhu. Protože když do něj bude vstupovat s tím, že už má na nevěru názor, bude tím velmi limitovaný. Ztratí flexibilitu a citlivost pro nové zkoumání. To je to, oč se dlouhodobě snažím – zůstat v neopakovatelné situaci dvou lidí a poukazovat na pestrost příběhů a příčin. Nesnáším primitivní paušalizování a pseudopsychologická desatera.

Těžko ale mluvit o nějakém fenoménu a vyhnout se zobecnění.

Souhlasím, že je těžké najít správnou polohu. Například už nelze udržet rétoriku, jakou známe od Miroslava Plzáka, Radima Uzla či Petra Weisse. Totiž tu, že se kolem nevěry hodně žertuje, bagatelizuje a „zvířátkuje“. Jednak je to znevažující a jednak to přímo přispívá k tomu, že o ní pak nedokážeme mluvit seriózně. Přitom je ta emoční dynamika živá, i když pracuji s odborníky.

V rámci jedné techniky při odborném semináři je rozděluji na dvě skupiny, kdy jedna má přemýšlet za podvádějící a druhá za podváděné. Reagují diametrálně odlišně, v podvádějících se najednou probudí spousta humoru, jsou kreativní a veselí, a podvádění tam sedí celí pohroužení do sebe a nevraživě na ně koukají. A to se na ty pocity pouze napojují! Když jsem před několika lety začal já sám o nevěře seriózně mluvit, mnozí mne vnímali jako moralistu a musel jsem dlouho vysvětlovat, že rozhodně nikomu neříkám, co má nebo nemá dělat. A co myslím tím, když tvrdím, že nevěra v monogamním vztahu není přirozená, jak to stále opakuje dost lidí, bohužel i z řad psychologů. Ale přirozená je přece sexualita, touha nebo očekávání, ne nevěra.