Lidé jako já jsou považováni za velká nemluvňata, říká Rudolfová. Pere se za práva lidí s postižením
Nelituj se, buď silná, říkali v dětství doma Jitce Rudolfové. Věta, která ji měla ochránit, se ale nadlouho ukázala jako svazující mantra. Jitka svůj život věnuje obhajobě práv lidí s postižením. Jako kvadruplegička dobře ví, že každodenní realita dokáže být plná překážek. Ke svému tělu se ale postupem času naučila přistupovat s respektem, jaký si zaslouží. Jitku Rudolfovou jsme pro web Heroine.cz vyfotili v outfitech značky Answear.LAB. Ta přesvědčuje limitovanou kolekcí „No Shame“, že tělo každé ženy je krásné.
„Minulou zimu jsem sháněla společenské šaty. Měla jsem představu ženských, originálních, udržitelných šatů, co by nebyly černé ani tmavě modré. A opravdu jsem tehdy takové našla! Když jsem si je v prodejně oblékla, bylo to prostě ono. To jsem se sama v sobě cítila fakt dobře,“ vypráví Jitka Rudolfová v reakci na otázku, v jaké situaci se cítila skutečně krásná. „Ale jinak si o sobě myslím, že mám šmrnc, docela často,“ usmívá se. „To, na co jsem na sobě opravdu pyšná, jsou moje hluboké oči, zrzavé vlasy a otevřené srdce.“
Jitka Rudolfová se narodila s dětskou mozkovou obrnou, má vadu řeči a používá vozík. S některými úkony jí pomáhá asistentka. Odmala proto musela ve vztahu ke svému tělu řešit docela jiné otázky a problémy, než s jakými se běžně potýkali její vrstevníci. Přesto – nebo právě proto – svou jinakost prý v pubertě tvrdošíjně vytěsňovala. „Pamatujete si mamutku Ellie z Doby ledové, co všem tvrdila, že je vačice? Přesně tak jsem se chovala, když jsem procházela pubertou. Vyrůstala jsem naprostou většinu času mezi lidmi bez postižení, stejně jako Ellie vyrůstala mezi vačicemi,“ přirovnává trefně Rudolfová na svých sociálních sítích.
Ukažte světu svou jedinečnou krásu, vybízí Answear.cz
Jsme jedinečné. Bez ohledu na to, jak vypadáme, jak jsme staré nebo jaká životní rozhodnutí děláme. Ve světě, kde okolí určuje naši hodnotu, je obtížné najít klíč k sebepřijetí. Limitovaná kolekce Answear.LAB s názvem „No Shame“ ukazuje, že tělo každé ženy je krásné a zaslouží si respekt. Nestyďte se za to, kdo jste a koho milujete.
Limitovanou kolekci No Shame najdete pouze v módním e-shopu Answear.cz.
„Fungování psychiky je v tomhle dost fascinující,“ říká. „V naší rodině převládalo heslo: hlavně se nelituj, buď silná. Okolí taky oceňovalo, že jsem ta usměvavá, věčně pozitivní Jitka, co svoje postižení takzvaně vůbec neřeší. Šikanu jsem ve škole naštěstí nezažila, až na nějaké marginální excesy, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Za to nicméně vděčím svým rodičům, kteří pro mě vybrali skvělé malé školy, kde byla šikana dítěte na vozíku skoro až nemyslitelná. S touto zkušeností jsem spíš výjimkou. Nikde jsem ale nedostala návod, jak zpracovat nepříjemnou emoci jinak než od ní co nejrychleji utéct. Tak jsem utíkala. A hodně daleko, třeba až do jiných, smyšlených světů,“ vzpomíná.
„Vačicí“ s úsměvem na rtech, která o nejrůznějších výzvách života s postižením raději moc nemluví, aby co nejméně vyčnívala z kolektivu, tak Jitka zůstávala celé dospívání.
Výzva i uznání
V současnosti by sedmatřicetiletá Rudolfová ani nemohla mít opačnější přístup k životu. Je jednou z tváří iniciativy Žít po svém, která má za cíl být hlasem lidí s postižením: jejich vlastním a autentickým. Dříve působila také jako PR manažerka v Alianci pro individualizovanou podporu, která se věnuje obhajobě zájmů lidí s postižením a jejich rodin. Za sebou má studium veřejné a sociální politiky na Univerzitě Karlově a například také práci pro festival Jeden svět. V souladu s předsudky o „hrdinech s postižením“ by se tak na první pohled mohlo jevit, že Rudolfové zkrátka automaticky patří bezmezný obdiv za to, jak se „statečně pere se životem“.
FOTOGALERIE: Jít s kůží na trh. Prohlédněte si ženy, které mají odvahu žít ve svém těle
Čtyři ženy, čtyři rozmanitá těla, čtyři příběhy. Kateřinu Kopicovou, Jitku Rudolfovou, Annu Moricovou a Kristýnu Kohoutovou jsme fotili v kolekci Answear.LAB X limited collection NO SHAME.
Rudolfová je ale hlavně ženou, které každodenní obtíže lidí s postižením v české společnosti prostě nejsou lhostejné. Sama připouští, že její vlastní tělo představuje v jejím životě dost často výzvu. „Na druhou stranu jsem postupem času zjistila, že to lze vnímat i obráceně: že na to, jak velké mám postižení, toho pro mě moje tělo umí udělat spoustu a postupem času se naučilo dělat i to, co od něj lékaři a lékařky nikdy nečekali. Takže si možná vlastně spíš zaslouží obrovské uznání,“ říká.
„Tak pozdě a sama, děvenko?“
Vyjma některých tělesných omezení jsou (nejen) pro Jitku s životem s postižením spojeny také leckdy bizarní nebo přezíravé reakce okolí. Někdy pramení z naivity a neznalosti, jindy jsou za nimi vžité stereotypy a neochota vnímat lidi s postižením jako rovnocenné členy společnosti. „Setkávám se s automatickým tykáním, infantilizací nebo taky paternalistickým přístupem ve smyslu ‚Tak pozdě a sama, děvenko? Kde máš někoho, kdo se o tebe stará?‘,“ popisuje.
„Jednou se mě dokonce jedna uvaděčka v kině na večerní projekci zeptala, jak to, že ještě nejsem v posteli. Lidi jako já jsou často považováni za velká nemluvňata, okolí se zpravidla neobrací na ně, ale na jejich doprovod,“ vysvětluje Rudolfová. „Když jsem se před časem sešla v centru s maminkou, abychom koupily nějaký dárek, přitočila se k nám jakási žena a povídala směrem k mámě: ‚Máte ji hezky oblečenou.‘ Chápu, že asi jen chtěla být milá a pochválit můj vzhled, ale vylezla z ní hodně ponižující průpovídka. Když pominu, že mě deklasovala na úroveň plastové panenky, nesedí to ani věcně: Oblečení si vybírám sama od puberty a s oblékáním mi pomáhají osobní asistentky. A ačkoliv naše egalitářské zdravotnictví můžeme z tvrdé diskriminace podezírat jen těžko, to, že do mnoha organizací vedou schody a že spousta zdravotníků neumí s lidmi s postižením komunikovat, je určitě fakt.“
Jitku Rudolfovou jsme fotili na pražských Hradčanech v nové kolekci Answear.cz. Má na sobě sukni Answear Lab X limited collection NO SHAME, 1099 Kč, sako Answear Lab X limited collection NO SHAME, 2099 Kč, a tričko Answear Lab, 849 Kč.
I přes škatulku „věčně pozitivní Jitky“ se Rudolfová dnes podle svých slov za sebe v podobných situacích už umí postavit. „Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se to naučila, ale ano, už se vůči tomu většinou ohrazuju. Zároveň mám ale dojem, že se to v Praze rok od roku významně lepší a že se tu povědomí o lidech s postižením zvyšuje,“ dodává.
Stud a výčitky
No Shame s Heroine
Svůj domov za život průměrně změníme třikrát. Ve svém těle ho ale prožijeme celý. To, jak vnímáme sami sebe, se přitom odráží nejen na našem sebevědomí, ale také na vztazích s rodinou a přáteli, práci nebo schopnosti čelit výzvám, s nimiž se nevyhnutelně setkáváme. Ženské tělo leckdy dokáže doslova zázraky – proč tedy to svoje tak často neumíme ocenit? Někdy jsou na vině standardy krásy a ableismus, jindy zase zvnitřněné nároky okolí a prožitá traumata. V Heroine chceme, aby se každá žena ve svém těle skutečně cítila jako doma. V následujících týdnech vám proto přineseme příběhy čtyř žen, které se o své cestě k přijetí sebe sama nebojí mluvit otevřeně. Tělo je to nejbližší, co máme. Pojďme se k němu chovat tak, jak si skutečně zaslouží.
Navzdory frustrujícím zážitkům, jimž se Rudolfová na veřejnosti občas nevyhne, dnes samu sebe vnímá od dob „vačice“ o dost jinak. Smířlivěji. „V poslední době jsem zjistila, že ty první větší vrásky budou vyžadovat ještě další level sebepřijetí,“ směje se. „Obecně ale přijímám své tělo a sebe samu víc a víc. Zaměřila jsem se na to i při různých terapiích, při práci na svých traumatech. A je to velká úleva. Samozřejmě: ne, že by to sebepřijetí byl nějaký ukončený proces, na tom se dá pracovat pořád. Nicméně určitě jsem ke svému tělu pozornější, víc ho vnímám a respektuju.“
Rudolfová přiznává, že se za svoje tělo a některé jeho reakce občas stydí: nepříjemnou, ale lidsky přirozenou emoci v sobě prý nechce potlačovat. Raději ji nechává přijít a znovu odeznít. „Záchvěv studu mnou projíždí poměrně pravidelně. Kvůli svému postižení nemám nad svým tělem plnou kontrolu, tudíž občas udělám pohyb, který vypadá hodně divně, třeba nepřirozeně trhnu rukou nebo hlavou. Snažím se to přijímat – ty své pohyby i to, že je občas doprovází drobné zastydění. Mám pocit, že vlastně úplně nejhorší, co můžete udělat, je stydět se za svou jinakost, a ještě si ten stud vyčítat,“ uvažuje.
Láskyplná péče
Největší změnou, jakou by si Rudolfová v Česku přála, je dostatek osobní asistence pro všechny lidi s těžším postižením. „Momentálně je té asistence tak málo, že mnohým nestačí ani na ty nejzákladnější potřeby, jako je jídlo, pití a chození na toaletu. V extrémních případech se dokonce i dnes stává, že člověk například po úrazu páteře, který se nemůže od hlavy dolů pohnout, nemá od pátečního večera do pondělního rána žádného asistenta, protože jeho asistenční agentura ‚nedělá víkendy‘. Jakkoli jde o nelidské zacházení, které je zakázáno Ústavou, řešení se zatím stále hledá.“ Na jeho nalezení se prostřednictvím osvěty na sociálních sítích, v médiích a skrze Žít po svém Rudolfová aktivně podílí.
Přijmout sebe samé takové, jací jsme, je podle Rudolfové nakonec klíčem ke všemu – vůbec to ale neznamená, že na sebe musíme rezignovat. „Jiné tělo přece nemáme. Jenom díky němu můžeme cítit, vnímat svět i lidi okolo nás, dát průchod svým dovednostem, kreativitě. Toužit po jiném těle je trochu jako toužit po jiné planetě. Podle mě se sebepřijetí a práce na sobě nevylučuje vůbec, spíš záleží, s jakým cílem na sobě pracujeme. Mám pocit, že se skutečně pozitivní vztah k tělu projevuje láskyplnou péčí o něj. Pro mě to třeba znamená cvičit, relaxovat, přiměřeně zdravě jíst a strojit se tak, aby mě to bavilo. Starání se o tělo ne proto, abychom z něj vyždímali, co jde, ale proto, aby nám jednoduše bylo dobře.“
Text vznikl ve spolupráci Heroine a módního e-shopu Answear.cz.
foto: Ondřej Košík styling a make-up: Natálie Host produkce: Linda Majerová
