Nikomu nepomáhá, když mluvíme o „špekosaurech“ nebo „žocích sádla“. Za míru obezity neseme kolektivní vinu
Mezinárodní organizace věnující se globální epidemii obezity se v poslední době snaží přitáhnout pozornost k varování před jejími přidruženými zdravotními riziky a šířit informovanost ohledně prevence. Nad tím, proč pořád zavíráme oči před skutečnými příčinami obezity, čímž si jako společnost házíme klacky pod nohy v jejím systémovém řešení, se zamýšlí Kateřina Paterová.
Označení použitá v titulku jsou přesné citace z komentářů pod článkem kritizujícím fat shaming, tedy zesměšňování lidí trpících obezitou. Většina z komentujících trpí představou, že odmítnout posměšnou až dehumanizující rétoriku vůči lidem s obezitou, poukázat na jejich společenskou stigmatizaci a systémovou diskriminaci znamená schvalování obezity jako normy a přehnanou hyperkorektnost.
„Být obézní prostě JE hnusný a působí to problémy nejen dotyčnému, ale i okolí. Dělat, že věci, které se nám nelíbí, neexistují nebo jsou v pohodě, nebo co hůř, že se nám nesmějí nelíbit, nesmějí nám vadit a když jo, tak to nemáme říkat, je cesta do pekla,“ píše jedna ze čtenářek Heroine.
Dále se můžeme dočíst např.: „Být obézní je volba“, případně: „Špekosauři mě všude omezujou a překážej, ale nic se říct nesmí, ale mně nadávat můžou, že jsem podle nich hubenej a mám se najíst, je tady dvojí metr. Řikat jim neustále, že jsou hezký a je to v pořádku, je konec civilizace.“
Říká se tomu falešná dichotomie. Máme tendenci vnímat svět černobíle, v binárních kategoriích jako dobrý/špatný, zdravý/nezdravý apod., protože je to pro náš mozek pohodlnější. A touto zjednodušující optikou posuzujeme i fenomény, které se na buď/anebo zredukovat nedají.
