Jmenuji se Patric a jsem sociopatka. Jak se žije ženě, která nic necitíla, ani když bodla spolužačku do hlavy

„Jmenuji se Patric Gagne a jsem sociopatka.“ Touto větou začíná svou knihu americká psychoterapeutka a vyjmenovává všechno, za co ji lidé mají rádi. Je velmi oblíbená, okouzlující, vtipná – což dokazuje také množství humorných situací, které líčí ve své knize. Je oddaná matka a manželka. Ráda vaří a má krásný dům. Asi byste si ji oblíbili.

Ale vy byste jí byli úplně ukradení.

„Jsem lhářka, zlodějka. Jsem emocionálně plytká. Jsem převážně imunní vůči výčitkám svědomí a pocitům viny. Jsem značně manipulativní. Je mi jedno, co si myslí ostatní. Nezajímá mě morálka. Nezajímá mě skoro nic“ pokračuje.

Kniha Sociopatka je nálož od první stránky. Autorka vtáhne čtenáře do svého apatického a emočně prázdného světa tak hluboko, až se začnete bát, že se z něj už nevyhrabete. Ale to nechcete. Nikdo přece nechce být dobrovolně sociopat.

Patric Gagne je psychoterapeutka, má doktorát z klinické psychologie a v disertační práci se věnovala vztahu mezi sociopatií a úzkostí. Kniha Sociopatka však není jen populárně-naučná kniha, i když takový rozměr v ní je také, ale především osobní výpověď ženy, která si během dospívání vůbec nerozuměla a nedokázala se vidět v nikom ze svého okolí. Všichni byli jiní než ona.

Hovoří sice o sociopatii, ve skutečnosti ale promlouvá k lidem s různými diagnózami či jinakostmi. A obrací se také na rodiče a partnery těchto lidí, protože otevírá téma mezilidských vztahů s těmi, kteří do svazků vstupují s neobvyklou duševní výbavou. Prostřednictvím vlastních vnitřních ran ukazuje náročnost života „těch jiných“ ve světě, který byl vytvořen pro „ty normální“.

Nejtěžší je to v dětství

Patric Gagne už jako sedmiletá věděla, že s ní něco není v pořádku. Objevovaly se u ní některé emoce jako štěstí či hněv, ale chyběly sociální city, jako je vina, empatie, výčitky svědomí. „Většinou jsem necítila vůbec nic,“ píše Gagne. „A tak jsem začala dělat to, co je považováno za špatné, jen abych zahnala tu prázdnotu.“

Následuje jedinečný pohled do nitra dětské bytosti, která vám neumí říct, co jí je. Vidíte na ní, že je jiná, ale když se jí zeptáte, proč se chová tak, jak se chová, odpoví: „Nevím.“