Nvotová: O nejpalčivějších problémech mluvit nechceme. Můj další film bude o muži
Snímek režisérky Terezy Nvotové s názvem Světlonoc vypráví příběh Šarloty, která se vrací do rodné vesnice ve slovenských horách. Když se snaží odhalit pravdu o svém dětství, začnou se do její reality vtírat dávné legendy a vesničané ji obviní z čarodějnictví a vraždy. Snímek tak líčí vzpouru ženy proti hluboce zakořeněné kolektivní tradici, která ji démonizuje a zostuzuje. O tom, jak probíhalo natáčení a co všechno režisérku ovlivnilo, jsme si povídaly krátce před slovenskou i českou premiérou. Do českých kin Světlonoc vstupuje 6. října.
Čerpala jste ze dvou inspiračních zdrojů. Prvním byl příběh Otyly, původní majitelky vaší rodinné dřevěnice v horách. A tím druhým je antropologický výzkum o víře lidí v čarodějnice. Jak se vám podařilo tyto náměty spojit?
Na začátku to byl trochu jiný příběh, měly jsme s Barborou tyto dvě inspirace, prostor, kde se to odehrává, a hrdinku, která se tam vrací. Postupně jsme víc a víc poznávaly naše postavy, až se nakonec vyklubaly do té podoby, v jaké jsou ve filmu. Aby film fungoval, postavy musejí ožít, chovat se podle sebe, a ne podle toho, co my chceme, aby dělaly. Pak je příběh organický a jejich vztahy přirozené. I pro mě to už pak nejsou vymyšlení lidé, ale ženy a muži, které znám a mám k nim vztah. Stejně jako my jednají racionálně i iracionálně. Jsou komplikované jako my všichni, ale musejí být taky srozumitelné pro publikum. Proto pracujeme na různých verzích scénáře, a když obsazuji herečky a herce, nabývají tyto postavy další konkrétní kontury. Je to takový organický proces. Exaktní a zároveň velmi intuitivní.
Podívejte se na galerii fotek z filmu a z premiéry na festivalu ve švýcarském Locarnu:
Proč zatím volíte pro své filmy silné ženské hrdinky? Bylo tomu tak ve Špíně, kterou jste debutovala, stejné je to i ve Světlonoci.
Je to pro mě asi nejvíc přirozené, protože jsem sama žena. Umím se na ně pak důsledněji napojit, vím, co žijí, co cítí, proč a jak. Nebojím se pak prostřednictvím svých postav vyprávět i o komplikovanějších tématech. To, co moje postavy prožívají, vyvěrá i z mých zkušeností, myšlenek, vnitřních pochodů a velmi často i z hněvu nebo z pocitu svobody.
Co jste zjistila o Otyle?
Moc se mi toho zjistit nepodařilo. To je dost příznačné pro prostředí malé vesnice. Když je něco problematické, tak se o tom nemluví. I když se na to ptáte, lidé vám většinou moc neřeknou. Otyla měla sestru, ale žila úplně sama v dřevěnici ve slovenských horách a později ji prý lidé z vesnice odvezli na psychiatrii. Nevím, jestli tam chtěla jít, ale dost o tom pochybuji, když chtěla žít na samotě. Otyla je dnes legendou. Nás ale fascinovalo to nastavení.
Vesnice ve Světlonoci jenom zrcadlí naši společnost a Otyla je někým, kdo se vymyká konvencím. Sice se jako společnost chceme vypořádat s různými tabu, ale o těch nejpalčivějších problémech mluvit nechceme, hlavně když se nás týkají a poukazují na naše vlastní chyby.
A co vás zaujalo na výzkumu o pověrčivosti?
Objevují se v něm výpovědi lidí, kteří popisují historky s čarodějnicemi, jež se jim údajně staly. Autorka je dává do kontextu a vysvětluje, proč tak uvažujeme. Magické myšlení se objevuje v každé kultuře. Vyplývá z toho, že si všechno potřebujeme kauzálně vysvětlit. Pokud se nám stávají nevysvětlitelné věci, máme tendenci v tom něco hledat. A když tu příčinu nemůžeme identifikovat, tak se snažíme najít někoho, kdo za to může. Do toho už vstupují předsudky, závisti a strachy. Třeba pokud je moje sousedka jiná, divná, nemá muže nebo nechodí do kostela, tak mi může škodit.
Podle této logiky když někdo nežije jako já, což je to jediné správné, tak mě ohrožuje. Tím narůstá strach a nejistota a přidávají se nenávisti jako mizogynie a rasismus. Naše společnost je šílená monokultura, která trpí tím, že všichni vypadáme stejně a žijeme téměř stejně. A pokud někdo náhodou vybočuje, stává se často obětí těchto představ. Zní to jako středověk, ale myslím, že s příchodem internetu se to iracionální myšlení a obviňování ještě zhoršilo.
Týká se to víc lidí na vesnici?
V uzavřených komunitách se lidé navzájem znají a je větší šance, že někdo někoho takhle obviní. Ale v jiných formách to najdeme i ve městě, tyto tendence vidíme na úrovni mediální nebo společenské. Kniha Witches, Sluts, Feminists ukazuje, že přesně jako se kdysi nepohodlné či silné ženy označovaly za čarodějnice, dnes jsou démonizovány jinak a označují se jako kurvy či feťačky. Mechanismy jsou stejné, jen se proměnila ta forma. Samozřejmě se v tom silně projevuje genderová nerovnost.
Souvisí to tedy i s patriarchální strukturou společnosti?
Určitě. Proč by čarodějnice byly odpradávna převážně ženy? Ženy se démonizovaly vždycky a platí to dodnes.
Myslíte si, že to můžete pomoci změnit a ukázat nebezpečnost předsudků?
Nepředstavuji si, že jedním filmem změním celou společnost, ale film je silné médium a může pomoci. Když jdete do kina, nikdo po vás nechce se ke všemu hned vyjádřit. V klidu si sednete do tmavého sálu a necháte se unést, zapomenete na sebe. Pak můžete prožít třeba i to, čemu byste se předtím bránili. A to rozšiřuje obzory a vede nás k empatii.
Film taky otevírá dveře některým tématům do médií. Ještě před premiérou mi hodně žen psalo, jak jsou rády, že někdo mluví o jinakosti, protože také vedou nestandardní život a cítí se v tom osamocené a neustále někým obviňované. Pomáhá jim, když slyší o někom, kdo to má podobně. Film má moc spojovat lidi.
V debatě je to vždy kdo s koho, každý si obhajuje svou pozici. Proto se odpradávna vyprávěly příběhy a lidé se z nich učili, byli otevření něčemu novému, protože do příběhů skáčeme emočně. A to je to, v co doufám.
Trauma mateřství
Je to tedy terapie příběhem?
To by bylo ideální. Ale do kina chodí lidi i proto, aby si něco zažili a užili. Proto pracuji s žánrovými prvky, je to hra, všechno v životě nemusí být smrtelně vážné. Člověk se otevře tomu, že teď si hrajeme a vyprávíme si příběh. Nechci, aby se lidé lekli, že Světlonoc je náročná terapie. Lidé, kteří film viděli, ho popisují spíš jako silný zážitek.
Jedním ze silných témat Světlonoci je mateřství. Navíc pojaté netradičně, hlavní hrdinka cítí vinu za smrt dítěte, protože si uvědomí, že ho nechtěla.
Něco takového je pro ženu hrozně traumatické. Pramení z toho pocity viny, které se pak spojují s dalšími traumaty, které si nese. A když dospěje do okamžiku, kdy zjistí, že to dítě vlastně sama nikdy nechtěla, dává si za vinu, že způsobila jeho smrt, i když je to nesmysl. Automatickou reakcí na trauma je vina. Člověk si může tisíckrát racionálně říct, že to tak není, ale emočně to vnímá jinak. Potřebuje blízké lidi, aby ho přijali, protože zpracovat tak náročnou věc člověk těžko svede sám. Proto i náš příběh není jen o jedné ženě, ale také o jejím vztahu s ostatními, o nacházení lidí, kteří ji přijímají takovou, jaká je.
Jako herečka jsem se často ocitla v situaci, kdy jsme měli točit intimní scénu, ale nikdo neřešil, jak se u toho jako herci cítíme.
S traumatem souvisí i trichotillomanie, tedy psychické onemocnění, kdy si člověk vytrhává vlasy i obočí. Ve společnosti je poměrně časté, ale moc se o něm nemluví. Jak vás napadlo ho do příběhu zasadit?
Říkala mi o tom moje kamarádka, která je zdravotní sestra. Jde o typ sebepoškozování, které je jiné, skryté, ženy to často nepřiznávají. A je těžké se s ním vypořádat, když to nikdo jiný neví. Sebepoškozování je v jistém smyslu závislost. Když jsme stavěly tu postavu, říkaly jsme si, že když někdo nosí takové těžké břemeno, tu tíhu viny, musí se to projevit navenek. Dostaly jsme to tam právě tím sebedestruktivním chováním. Což ve vesničanech ještě víc posílí jejich víru v čarodějnictví. Vždycky se nějak spojovalo s fyzickou odlišností. Otyla je v našem filmu Romka, Šarlota trpí sebepoškozováním.
Nahota, která má smysl
Ve filmu jsou důležité i scény s nahými těly a sexualitou. Měla jste nějakého koordinátora nebo koordinátorku intimity?
Spolupracovala jsem s choreografkou Stanislavou Vlčekovou, která je hodně citlivá. Takže scény tance u ohně, svatojánské noci nebo sexuální scéna byly předpřipravené. Pro herce je nejhorší, když neví, co se od něj čeká. A naopak nejlepší je vědět co nejkonkrétněji, co vlastně režisér chce. Tím nemyslím přesné pohyby, ale pochopení záměru dané scény. Pak má pocit klidu, může se uvolnit a ponořit do situace. Snažím se vždycky navodit atmosféru důvěry, a pokud má herec nebo herečka nějaký problém, tak zastavíme natáčení a vyřešíme to.
Půjdete do kina na film Světlonoc?
O koordinátorech intimity se teď hodně diskutuje. Byla byste ochotná s někým takovým spolupracovat?
Jako herečka jsem se často ocitla v situaci, kdy jsme měli točit intimní scénu, ale nikdo neřešil, jak se u toho jako herci cítíme. Pokud je na place člověk, který dbá pouze na tuhle věc, je to výborné, protože herečky a herci se pak cítí bezpečně.
Někdo má s nahotou větší problém, někdo menší. Proto je pro mě důležité zjistit předem, kde se daný herec nebo herečka na té škále nachází. A oni zase musejí vědět, co všechno bude vidět, kam až půjdeme. Spousta hereček mi říkala, že při práci na jiných filmech byly na něčem domluvené, ale na place se po nich chtělo mnohem víc. Musejí dostat čas a prostor, aby si vše mohly nechat projít hlavou, aby se pak necítily zneužité. Protože to je nejhorší, co se může stát.
Takže nikoho do ničeho nenutíte?
Ve Světlonoci byla nahota podstatná. Ne proto, abychom ukázali ženská prsa, ale protože nahota má specifické významy v daných scénách – symbolizuje svobodu, jinde naopak slouží k zostuzení. To jsem musela s herečkami probrat hned na začátku. Pokud by s tím měly problém, nemohla bych je obsadit. Nemá smysl někoho do něčeho nutit. Ke své i jejich práci přistupuji profesionálně. Je škoda, že u nás nemáme tradici koordinátorů intimity. Na FAMU se o tom nediskutovalo, na všechno jsem musela přijít sama.
Na Světlonoci se mi líbí právě to, že se nebojíte ukázat nahá těla, když je to zapotřebí, ale zároveň je neukazujete často, když už se herečky a herci jednou obnažili, třeba při převlékání.
Nejsem úchylná režisérka, abych ukazovala prsa, kdykoli se naskytne příležitost. Všichni se tady tváříme, jak jsme progresivní, ale strašně moc lidí to přesně takhle dělá. V osmnácti jsem hrála v jednom filmu, a když už bylo všechno sestříhané, zavolal mi produkční, že potřebují natočit moje prsa. Jen moje prsa. Prý jim koproducent řekl, že je to impotentní film a že tam potřebuje mít alespoň jedny prsa. Tehdy jsem řekla, že to udělám za milion korun. A už se neozvali. K nahotě se u nás stále přistupuje exploatačně, přitom nahota může mít přidanou hodnotu a odůvodnění.
Ve filmu je i postava lesby žijící na malé slovenské vesnici. Evidentně se nebojíte konfrontačních témat. Jaká byla vaše motivace ji do příběhu začlenit?
Její zasazení do příběhu je dost přirozené, protože film pojednává o sebepřijetí a o vnitřní svobodě a Helena je přesně ta, které se to nepodaří a doplatí na to. Její strach je větší než touha přiznat, kdo doopravdy je. V tom je to smutné. Souvisí to i s tím, kdo obviňuje jiné ženy, že jsou čarodějnice nebo kurvy. Často to můžou být lidé, kteří si vlastní svobodu nejsou schopní vybojovat, takže pak ukazují prstem na někoho, kdo ten krok udělal. Tohle v nich vytváří vlastní frustrace, třeba i sexuální.
Feminismus není hysterický aktivismus
Váš snímek má různé nálepky a jednou z nich je feministický film. Jak na ni reagujete?
Ta nálepka mi nevadí. Feminismus je pro mě přesvědčením, že ženy a muži jsou si rovní a mají si být rovní. Feminismus bude mít smysl, dokud si rovní nebudou. Ženy doteď nejsou vnímané se stejnou svobodou a právy jako muži. Tady se mnou hodně lidí nebude souhlasit, ale teď nemluvím o zákoně, ale o společnosti, která ženy podceňuje a říká jim, v jaké roli by měly žít. U mužů tahle debata neexistuje. A to teď neřeším ekonomické nerovnosti nebo domácí a sexuální násilí, které se děje z velké většiny právě ženám.
Tereza Nvotová
Slovensko-česká režisérka a herečka Tereza Nvotová (34 let) na FAMU nejprve studovala dokumentaristiku a následně i režii. Svou režijní dráhu odstartovala během studií dokumentem Ježíš je normální! (2008). V rámci bakalářského projektu realizovala dokument Mečiar (2013), který přepracovala do podoby celovečerního dokumentu, jenž uvedla v produkci HBO (2017) a obdržela za něj nominaci na Českého lva. Ve stejném roce vznikl její hraný debut Špína, drama o znásilnění a vzpouře ženy proti násilníkovi se stalo nejlepším filmem na Cenách české filmové kritiky.
Lidi mají pocit, že feminismus je nějaký hysterický aktivismus. Proto vždycky říkám, jaká je definice feminismu. V rámci rodové rovnosti ve společnosti je to absolutně feministický film. Jako všechny moje filmy.
Považujete se tedy za feministku?
Ano, samozřejmě.
V rozhovoru pro festival v Locarnu jste říkala, že váš film by měl ženám dodat svobodu. Je to jeden ze záměrů vaší tvorby?
Ano, ale nechci dělat něco pořád dokola jako přes kopírák. Hlavním hrdinou mého dalšího filmu bude muž. A název filmu bude Otec.
I tak může být feministický.
A taky je. Vypráví o křehkosti muže, která se často ukazuje v těch nejtěžších situacích.
O čem bude Otec?
Vycházím ze skutečné události, která se stala na Slovensku a bohužel se děje všude na světě – každý rok jsou desítky případů. Je o otci, který zapomněl svoji dvouletou dceru v autě, když byla neskutečná vedra, a ona tam zemřela. Kromě jiného chci ukázat, že se to může stát každému. Nejde o otce, který by neměl rád svoje dítě nebo o něj nepečoval. Jde o poruchu paměti v mozku, odborně se tomu říká syndrom zapomenutého dítěte.
Zajímá mě cesta toho muže a jeho proměna. Chci zkoumat, jak se vlastně po něčem takovém vypořádat sám se sebou, s partnerkou i se společností, která toho muže odsoudila jako vraha. Otevírají se zde témata viny a trestu. Pro mě je důležitý ukazatel právě to, že daný příběh vyvolává hrozně moc otázek. Pak mám chuť se do tématu ponořit. Když je něco nad slunce jasné, nemá smysl o tom točit film.
Heroine je mediálním partnerem filmu Světlonoc.
