Oblíbená destinace Čechů se změnila v místo dramatu. Na šovinismus se těžko ukazuje prstem, říká režisérka
Pár dní před porodem svého prvního dítěte přijela Antoneta Alamat Kusijanović autem z Chorvatska do Cannes, aby na nejslavnějším filmovém festivalu světa uvedla své drama Muréna, letní příběh o dospívání a úniku před otcovskou autoritou. Den po porodu získala chorvatská filmařka za Murénu prestižní Zlatou kameru za nejlepší debut. Pronikavý portrét jedné neidylické rodiny žijící na idylickém chorvatském ostrově nyní hrají česká kina.
V dětství jste se kvůli balkánské válce musela často stěhovat, po dvacítce jste pak odjela studovat film do New Yorku. Kde nyní žijete?
V USA i v Chorvatsku, střídám to. Tři roky před premiérou Murény jsem strávila hlavně v Chorvatsku, kvůli přípravám, natáčení a postprodukci. A pak přišel covid. Byly to takové prodloužené prázdniny.
Záleží vám na tom, v jaké zemi se odehrávají vaše filmy?
Ani ne, obě místa mají své výhody. Druhý celovečerní snímek chystám v USA, do Chorvatska se ale chci i pracovně pořád vracet.
Jak moc typicky chorvatský je příběh Murény?
Jde o univerzální příběh, který by se mohl stát kdekoliv, zároveň je i dost lokální. Najdete v něm chorvatskou mentalitu, zvyky i některé skutečné události. Celé mě to napadlo, protože jsem v mládí strávila hodně času na podobném ostrově, jako je ten ve filmu, se svou babičkou a prababičkou. V létě mě nechaly napospas vodě, přírodě a hormonům. Nejdřív jsem chtěla zobrazit jakousi shakespearovskou dynamiku mezi dětmi, o tom byl můj krátký film Do hlubin. V tom světě jsem pak chtěla ještě zůstat a napsala jsem Murénu, kde se pro změnu dospělí chovají jako děti. Není jim sice třináct, ale dynamika jejich vztahů působí podobně. Do obou filmů jsem obsadila i stejnou herečku, Graciju Filipović, která mezitím vyrostla přesně, jak jsem potřebovala.
