Frustrující život matky. Tíhu mateřství zachytila režisérka v dokumentu o svých rodičích
Káva, cigarety, hodiny kreslení, cvičení, únava, polehávání a deprese. Takový je život šedesátileté Valérie, která se před pár lety pokusila o sebevraždu. Její dcera, režisérka Faustine Cros, se ve svém dokumentu Život jako každý jiný, uváděném v sekci Vztahy na festivalu Jeden svět, pokouší porozumět tomu, proč její matka většinu času chápala péči o děti a domácnost jako past. Jsme tak svědky toho, jak se žena trápí v roli matky, aniž by měla možnost něco změnit. Dokážeme pochopit, jak frustrující může být život, kde je svoboda pouze deklarovanou hodnotou?
Belgická režisérka si ve svém citlivém sedmdesátiminutovém snímku vystačí s vybranými rodinnými videi, pozorováním rodičů pomocí objektivu kamery a rozmlouváním s nimi o některých poznatcích, které nabyla při sledování archivních záběrů. Otec Jean-Louis jako filmař z povolání často zaznamenával dětství Faustine i jejího bratra Ferdinanda. V jeho hledáčku se nejčastěji ocitala Valérie, někdejší umělecká maskérka. Postupně tak sledujeme proměnu energické ženy plné života v člověka, jenž zápolí s každodenností, obnášející starost o děti a vaření. Valérie přitom sama v jednom z četných rozhovorů s dcerou říká, že ji práce v domácnosti nikdy nebavila a nestála o ni.
Její životní trajektorie není ve filmu úplná, nedozvídáme se zdaleka všechno. Filmařka se zaměřuje zejména na ty okamžiky, které Valérii definují jako člověka, toužícího po určitém poslání a zápasícího se sociálními rolemi, jež jí společnost tradičně přiřkla. Většina scén svědčí o tom, že mateřství zvládá a své děti miluje, to však ještě neznamená, že ji musí naplňovat a jednou provždy stačit. Po narození Faustine se žena potýkala s poporodní depresí, nicméně stavy úzkosti a tíhy ji už nikdy neopustily. Z dalších záběrů a rozhovorů se dozvídáme, že sice průběžně brala antidepresiva, ale lékař dříve její epizody deprese podcenil jako projevy frustrace v rámci běžné, rutinní péče o děti, které zkrátka časem zmizí.
