Kolegové se mi snažili dokázat, že jako matka nemůžu být dobrým chirurgem, říká Barbora East

Jak začala vaše kariéra lékařky?

V roce 2009 jsem dokončila studium na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a rozhodla jsem se dál směřovat k chirurgii. Nastoupila jsem tedy do jedné velké pražské fakultní nemocnice, kde jsem chtěla absolvovat předatestační přípravu a naučit se chirurgické řemeslo. Už při nástupu jsem ale viděla rozdíly mezi muži a ženami. Nastupovali jsme tři – dva kluci a já. Zatímco pánové dostali plný úvazek, já dostala poloviční – přičemž práce jsem odváděla stejně jako na plný, jen těch peněz bylo mnohem méně. Navíc jsem jako jediná dostala podmínku, že musím napřed dokončit postgraduální studium, aby mě pustili k atestaci. Moji spolužáci žádnou takovou podmínku neměli.

A vy jste do toho otěhotněla…

Ano, první syn se narodil ani ne rok po mém nástupu do práce. Tehdy ještě platilo, že ženy na rodičovské nemohly umisťovat děti do zařízení předškolní péče. Protože jsem měla před odchodem na mateřskou velmi nízký plat, automaticky jsem spadla do kategorie čtyřleté rodičovské, která tehdy nebyla ani čtyři tisíce korun. Vracela jsem se do práce po půl roce. Nicméně ty pracovní podmínky nebyly vůbec nastavené pro matky malých dětí. Měli jsme strašně moc práce a málo lidí, všichni jsme žili v chronickém stresu. A nikdo nechápal, že potřebuju pravidelnost směn, abych si mohla domluvit chůvu. Že mi nemůžou změnit rozvrh práce ze dne na den. Navíc jsem ještě pořád jako neatestovaná lékařka pracovala skoro zadarmo, takže řešením pro nás nebylo ani to, že by svou práci omezil můj manžel, protože bychom finančně nevyšli. 

Jako na matku na mě nahlíželi skrz prsty. Nebylo mi například tolik umožněno chodit na operační sál, protože mám dítě, a co kdybych potřebovala odejít? Jen jednou jsem s ním chtěla zůstat doma, když byl nemocný. Prostě to nešlo. Nemyslím, že v tom byl zlý úmysl, ale naprosté nepochopení mojí situace.