Komu si řeknete o zvýšení platu?
Problematika rozdílu v odměňování žen a mužů sama o sobě „rozděluje“. Diskuye se nevede jen o faktorech, které rozdíl způsobují, ale zda vůbec takový nepoměr existuje. Že na něj může mít vliv i to, jak ženy o platu vyjednávají, tušíme. Co se ale stane, když se zaměříme na to, s kým se tu vyjednává?
O částce sedmdesát centů ženy versus jeden dolar muže už mnozí slyšeli. Právě takto totiž Úřad statistiky práce Spojených států amerických (US Bureau of Labor Statistics) vyčíslil celkový rozdíl mezi pohlavími u zaměstnanců na plný úvazek: na každý dolar, který vydělá muž, vydělá žena 78 centů.
Tato data z USA nejsou výjimkou, nýbrž normou: v Austrálii tento rozdíl činí 15 centů, v Evropské unii přibližně 16 centů na euro. (V České republice udává sdružení Rovná odměna, že rozdíl v odměňování je 22,5 haléřů na korunu – pozn. red).
Když se snažíme tomuto mzdovému rozdílu porozumět, dostáváme se k dlouhému seznamu charakteristik, které ho vysvětlují například různými podobami akademického vzdělání, volbou zaměstnání v konkrétním odvětví atd. To ale není zdaleka všechno.
Není pochyb, že diskriminace hraje určitou roli, ale existují i další faktory, které si zaslouží naši pozornost. V tomto článku se zaměříme na to, jak pohlaví ovlivňuje vyjednávání o výši platu, a jak může převládající struktura na pracovišti (v níž je strana s větší mocí většinou mužská) negativně ovlivnit výsledky vyjednávání a mzdu ženských pracovnic.
Vyjednáváme vlastně pořád
Především u vysoce placených pozic spojených s vysokou úrovní dovedností a kvalifikací pracovníků je podstatná část platu výsledkem osobních vyjednávání se zaměstnavatelem.
Je zajímavé, že podle dat je platový rozdíl mezi pohlavími vyšší právě u těchhle vysoce kvalifikovaných pozic. Za zmínku stojí také fakt, že vyjednávání o platu nepředstavuje ojedinělou událost v pracovním životě, ale jsou v životě profesionálů stálým prvkem, a to ve formě zvýšení platu, bonusů a povýšení.
Pokud vysoce kvalifikovaní muži a ženy vyjednávají rozdílnými způsoby a dosahují rozdílných výsledků, vysvětlovalo by to právě tu část platového rozdílu mezi pohlavími, která nám stále uniká.
Mámou za trest
Deník The Economist začátkem letošního roku vyčíslil v několika evropských státech a v USA „daň“ nebo jejich slovy pokutu (penalty), kterou ženy platí za mateřství. Počítal se rozdíl mezi platem, který měly rok před narozením dítěte a v jeho deseti letech věku. Důvody jsou jasné: rodičovská dovolená a její délka, volba kratšího úvazku nebo jiné hůře placené práce, která ale lze skloubit s péčí o dítě.
Největší rozdíl je v Německu (61 %), o něco nižší v Rakousku (51 %). Poněkud menší rozdíly pak ve Spojených státech a Velké Británii (přibližně 40 %) a nejmenší ve Švédsku (27 %) a Dánsku (21 %).
Toto vysvětlení podporují ekonomka Linda Babcocková a její spoluautorka Sara Lascheverová ve své knize Women Don't Ask (2009). Autorky ukazují, že mezi absolventy Carnegie Mellon University v Pensylvánii si svůj nástupní plat vyjednalo 57 % mužů a pouze 8 % žen. Taková nerovnost by jistě mohla k platovému rozdílu mezi pohlavími u této jinak identické populace přispět. Jde ale i o další věci.
I když o platu vyjednávají muži i ženy, jejich výsledky se často liší. Muži bývají soutěživější a mají méně prosociální uvažování, což jim umožňuje ve vyjednávání dosáhnout vyšších platů.
V našem nedávném výzkumu jsme však zjistili, že rozdíly ve vyjednávání nejsou tak snadno vysvětlitelné. Poměrně zásadně totiž závisí i na genderovém složení u vyjednávacího stolu.
Jednoduše řečeno: ženy při vyjednávání o platu žádají o nižší odměnu, když je představitelem firmy muž, než když vyjednávají se ženou. A protože většinou ve firmách šéfují muži, tato dynamika se pak projevuje ve výsledcích platových jednání.
Experiment na ulici
K tomuto závěru jsme dospěli s využitím dat z jednoho televizního pořadu. V něm dostal soutěžící určitý obnos peněz. Potom mu pořadatel udělil jednoduchou otázku. Soutěžící pak musel najít na ulici někoho, kdo by ji za něj zodpověděl.
A právě zde dochází k vyjednávání: soutěžící si musel „koupit“ odpověď od odpovídající osoby na ulici, a cenu odpovědi bylo třeba vyjednat. Soutěžící dělali nabídky a odpovídající kladli požadavky.
Pořad tak nabízí stejné nastavení jako ve většině situací ze skutečného života, v němž proti sobě stojí silná vyjednávající strana (soutěžící s penězi) a slabá strana (odpovídající). Soutěžící může vyjednávání kdykoliv ukončit a hledat jiného odpovídajícího, a také zná částku, kterou si může dovolit zaplatit.
Toto nastavení tedy replikuje typickou situaci vyjednávání o pracovní pozici, v níž představitel společnosti zná maximum, které je firma ochotná za pracovníka zaplatit. A pokud se vyjednávání přitvrdí příliš, představitel firmy může využít hrozby, že ho úplně přeruší a najme si jiného pracovníka.
Vnímala jste někdy, že se vám rozdílně vyjednává s mužem a se ženou?
To jsme využili, abychom se podívali na výsledky vyjednávání v různých obměnách složení „u vyjednávacího stolu“ (tj. mužští soutěžící s ženskými odpovídajícími, ženské soutěžící s mužskými odpovídajícími atd.). Zjistili jsme, že pravděpodobnost dosažení vzájemné dohody, stejně jako počet nabídek a protinabídek (který přibližuje stupeň konfliktu během vyjednávání), byly stejné bez ohledu na kombinaci pohlaví.
Mužští respondenti vyjednávající proti ženským soutěžícím však ukořistili více než ostatní, a to o přibližně 2 % více než respondenti v jakékoliv jiné kombinaci. Ženy-respondentky vyjednávající s muži-soutěžícími získaly cca o 16 % méně než odpovídající v jakékoliv jiné kombinaci. A to je onen „trest“, jemuž čelí ženy při vyjednávání proti mužům.
Co je na tom zásadní? Když jsme tento rozdíl analyzovali, našli jsme jasné důkazy, že se nejednalo o diskriminaci od mužů směrem k ženám skrze nižší nabídky, ale naopak ženy diskriminovaly samy sebe tím, že si říkaly o menší obnosy. Klíčové však je, že k této sebediskriminaci docházelo pouze u žen vyjednávajících proti mužům. Při srovnání žen vyjednávajícím proti jiným ženám se tyto chovaly stejně jako muži.
Pojmenovat a překonat
Jeden z kritických aspektů našich závěrů je, že rozdíly při vyjednávání nastávají pouze při vyjednávání mezi mužem a ženou, v němž žena je na slabší pozici – ale nikoliv pokud je v pozici silnější.
Toto vyzdvihuje důležitost nejen aspektu pohlaví a genderových kombinací, ale také relativní síly u vyjednávacího stolu. Spojitost mezi trhem práce a rozdílem v odměňování žen a mužů by mohla být následující: protože manažeři a šéfové jsou obvykle muži (což z nich činí silnější vyjednávací stranu), pracovnice si o zvýšení platu či povýšení žádají méně než jejich mužské protějšky.
A když už pracovnice požádají, řeknou si o méně, což následně přispívá k prohloubení rozdílu v platech.
Náš další krok je tedy jasný: musíme pochopit kořeny tohoto efektu interakce mezi pohlavími na nastavení vyjednávání, a naučit se ho překonat.
Článek publikovaný na webu Aeon vychází pod licencí Creative Commons. Z angličtiny přeložila Gabriela Fialová.
