Svět, který chceme zachránit, musíme nejdříve milovat
„Záchrana přírody je záchrana nás samotných,“ říká kurátorka výstavy věnované vztahu člověka k přírodě. Výstava Mlčící jaro: umění a příroda 1930–1970 probíhá ve Veletržním paláci od 28. března do 31. srpna 2025. „Výstava není politická ani aktivistická. Chceme ukázat, že téma vztahu ke všemu živému řešili umělci už před sto lety. Formy jejich vyjadřování se proměňují, ale otázky, které si kladou, jsou podobné.“
Roky 1930 a 1970 zhruba určují období, kterému se výstava věnuje, jsou to ale hranice propustné a tekuté,“ říká kurátorka Eva Skopalová. Objevují se tu i díla z 19. století, která se ve třicátých letech vystavovala a vzbudila diskusi, a zároveň je vystaveno i několik děl od současných mladých autorek. Jádro výstavy tvoří plastiky, ale najdeme zde i mnoho maleb. Jsou tu díla významných českých surrealistů, umělců, kteří byli součástí Skupiny Ra nebo Skupiny 42, ale také tvorba umělců mladších a méně známých.
Emoce, to je, oč tu běží
Výstava nepoukazuje na ekologické katastrofy, nevalí na diváka čísla a fakta. „Umělecké dílo je emocionální objekt a s tím mohu pracovat,“ vysvětluje Eva Skopalová. „Svět, který chceme zachránit, musíme nejdříve milovat,“ parafrázuje kurátorka slova básníka a environmentalisty Garyho Snydera. Pouze pokud se cítíme být součástí přírody, nikoli někým, kdo stojí nad ní nebo mimo ni, budeme schopni něco změnit. Výzkumů, čísel a faktů máme podle ní dost, ale často jsme vůči nim rezistentní. Proto je tak důležité právě afektivní pouto k přírodě, k našemu životnímu prostředí, ať už je to naše zahrádka, blízký les nebo celá planeta. Pokud budeme cítit, že toto je náš domov, potom uvidíme smysl v jeho ochraně. Eva Skopalová používá termín temná naděje a mluví o tom, že i skrze ztrátu lze nabýt novou rovnováhu. „Nemusíme si malovat fakta narůžovo, ale současně si myslím, že je nezbytné pracovat se smutkem. Pokud sami pociťujeme zodpovědnost za dopady našeho jednání na život v jeho celku, můžeme propadat zoufalství, že každý den děláme něco špatně. Vyčítáme si cestu letadlem nebo to, že si v obchodě vezmeme igelitový sáček, fungování světa nám nedává moc na výběr. Ano, je důležité, abychom pro přírodu dělali, co je v našich silách, na co stačíme, ale není nutné propadat depresi. Každý děláme to, na co právě stačíme – a máme etickou povinnost tak činit. Právě proto má výstava ambici ukazovat pozitivní pouta člověka k přírodě.“
Eva Skopalová
Kurátorka Sbírky umění po roce 1945 v Národní galerii v Praze, kde se věnuje období 40. a 50. let. Kurátorsky se podílela na stálé expozici poválečného umění 1939–2021: Konec černobílé doby ve Veletržním paláci. Jejím odborným zájmem je téma citlivosti v dějinách umění, zaměřuje se na problematiku abstrakcí času, prostoru, ale i emocí jako takových.
Kniha, která pohnula společností
Název Mlčící jaro si Eva Skopalová vypůjčila ze stejnojmenné knihy americké vědkyně Rachel Carson, která na počátku šedesátých let poprvé popsala důsledky používání pesticidů na životní prostředí. Jazyk, kterým je napsána, se vymyká stylu vědecké nebo odborné literatury a díky tomu dokázala oslovit širokou veřejnost. Nešlo o strohá fakta popisující vliv chemických přípravků na přírodu. Autorce se podařilo literárně zapůsobit na emoce čtenářstva a vzbudit zájem veřejnosti o životní prostředí. Díky politickému uvolnění v Československu se kniha poměrně brzo dostala také k nám. V tehdejším rozhlasu k ní byl vytvořen obsáhlý pořad, pro jehož účely byla kniha přeložena. I v naší zemi vzbudila diskusi. V době normalizace se o problémech dopadů průmyslové a zemědělské výroby na životní prostředí veřejně nemluvilo, ale na konci osmdesátých let byla ekologická situace u nás jedním z hybatelů politických změn.
Nebojte se abstraktního umění!
Vystavená díla představují umělcův osobní prožitek z přírody. Protože se jedná o moderní (abstraktní) umění, těžko se převádí do slov. Sám návštěvník nebo návštěvnice má po setkání s uměleckým dílem určitý prožitek a ten může být u každého jiný. Některá díla se slovy dají popsat lépe, jako například Kupkovo ztvárnění pestíků a tyčinek. Je to vlastně erotický příběh o plození (rostlin). Jde o abstraktní příběh lásky, který si každý může vztáhnout ke svému osobnímu životu. Citlivá díla Hany Wichterlové, velmi srozumitelně zachycují tranzitivitu prostoru a tvaru. Umělecká díla nevyjadřují téma udržitelnosti explicitně, ale lze v nich vidět znázornění křehké rovnováhy. Právě ve volání po rovnováze můžeme cítit volání po udržitelnosti. To, že je tato problematika důležitá a aktuální i pro dnešní generaci, chce kurátorka ukázat také zařazením děl pěti současných umělkyň. Výstava nedává divákovi jasný návod na to, co za díly vidět a co cítit, nebo dokonce co dělat. Záleží na každém, do jaké hloubky se chce ponořit. Někdo ocení vizuálně zajímavý tvar nebo barevnost a to bude pro něj zážitek sám o sobě. Někdo jiný pocítí potřebu dozvědět se víc o konkrétním díle, o jeho autorovi a jeho příběhu i širších historických okolnostech. V tomto ohledu má výstava mnoho vrstev a je na každém z diváků a divaček, do které z nich chce nahlédnout. „Nabízím několik možností pohledu do historie a prožití uměleckých děl a nenaléhám na návštěvníka, aby nutně obsáhl všechny,“ říká Eva Skopalová. Důležitý je vlastní zážitek a jeho přesah.
Jména věhlasná i méně známá
Na výstavě jsou díla z depozitáře Národní galerie v Praze, ale i mezinárodní zápůjčky a zápůjčky ze soukromých sbírek, které nejsou často k vidění na velkých výstavách. Vedle českých výtvarníků a výtvarnic představuje také umělce ze Slovenska, Polska a Maďarska, jejichž práce jsou mnohdy paralelní, aniž by se kdy v životě potkali. Zajímavá je také konfrontace výtvarných děl s asijskými Kameny mudrců, což jsou nalezené přírodní kameny zasazené do podstavců, sloužící jako meditativní objekty, ve kterých můžeme spatřovat někdy konkrétní, někdy abstraktní tvar. Návštěvníky a návštěvnice, kteří a které mají zájem o českou modernu, mohou přilákat slavná jména jako Toyen, Jindřich Štyrský, Emil Filla, Hana Wichterlová nebo František Drtikol. Dostanou však také šanci seznámit se s díly méně známých autorů a zjistit, že prožitek z jejich výtvarných děl není o nic menší. Součástí výstavy jsou i audiovizuální díla nahlížená optikou vztahu člověka k přírodě.
