Nebála jsem se, že mě zavřou. Některé reportáže už raději nejezdím točit sama, říká novinářka Ciroková

Na Den boje za svobodu a demokracii vystoupíte na Václavském náměstí společně s vaší kolegyní, novinářkou Marií Bastlovou. Jak vidíte budoucnost Čechů a Češek?

Nemám věšteckou kouli, abych odhadla, jaká bude budoucnost. Jsem ale optimistka, takže pořád věřím, že zvítězí rozum a pravda. Že se neutopíme v bažině dezinformací. Právě ty podle mě nesou velký podíl viny na tom, jak rozdělená naše společnost je – a nejen ta naše, velké rozdělení vidíme i v řadě dalších západních a demokratických států. Řadu let čelíme útokům ruské dezinformační války a jejích kampaní, čemuž zjevně není úplně jednoduché odolávat. Bohužel mám dojem, že ani naše předchozí vlády, ani ta současná s tím nedokážou nic udělat. A možná toho pro to, aby se s dezinformacemi popraly, vlastně ani moc nedělají. Přesto všechno ale doufám, že na tom ještě nejsme tak špatně, demokracii si udržíme a rozum nakonec zvítězí.

Dezinformace či manipulace nejrůznějšího druhu ale slýcháme také z úst řady politiků a političek. Vidíme, že fakta jsou v politice a veřejném dění čím dál méně důležitá, ustupují emocím. Jaké je být reportérkou v době postfaktické?

My novináři to děláme stále stejně, předkládáme ověřená fakta.

Cítíte, že mají stále stejně velký dopad?

Myslím, že ano. Samozřejmě ale vnímám i to, že velká část společnosti je k naší práci hluchá, nevěří nám. To mě vlastně dost trápí. Nemám na to ale žádný lék, nevím, jak takové lidi přesvědčit, pokud lžím opravdu propadnou. Snažíme se vysvětlovat, že to, co píšeme, máme podložené, že to nejsou nějaké smyšlené pohádky, ale někdo vám stejně odvětí, že lžeme my, protože jsme ta mainstreamová média. Je to smutné. I tak ale věřím tomu, že naše práce má smysl – existuje velké množství čtenářů a diváků, kteří ji chápou a mohou ji třeba dál představovat těm, kteří by se k ní jinak nedostali. Osvětu ale pořád považuju za to nejúčinnější, co proti dezinformacím můžeme jako společnost dělat.

Kytice pro „antikultistku“

Zmínily jsme dezinformační software Futager, který úspěšně využívá ukrajinská proruská sekta AllatRa známá také jako Tvořivá společnost. O hnutí AllatRa jste napsala řadu reportáží a zahrnula jste ji do vaší podcastové série Sekty CZ. Následně jste se kvůli tomu dostala do hledáčku slovenské prokuratury, která vám klade za vinu dost absurdní věci – prostřednictvím vašich textů máte být například zodpovědná za střelbu na školách. Jak může být novinářka Kristina Ciroková zodpovědná za střelbu na školách? Co všechno vám vlastně slovenské úřady přičítají?

Samozřejmě není možné, abych za ni byla zodpovědná. Když jsem teď měla možnost si přečíst trestní spis, a především Evropský vyšetřovací příkaz – což je žádost o můj výslech slovenskou prokuraturou, který podepsal žilinský krajský prokurátor Tomáš Balogh – zjistila jsem, že mě nepodezírali jen z údajného spáchání trestného činu „založení a propagace hnutí potlačujícího práva a svobody lidí“. V dokumentu totiž bylo napsáno, že se nejedná o definitivní kvalifikaci, ale že prozkoumávají ještě závažnější činnost, které jsem se měla dopustit. Tou právě je zodpovědnost za střelbu na školách.

Prokuratura přitom přejala konspirační teorie hnutí AllatRa, v nichž se mluví o takzvaném „puzzle codingu“. Jeho podstata má být taková, že jsem psaním o střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy manipulovala mysl lidí, z nichž se pak mohou stávat noví střelci na školách a teroristi. V dokumentech to nazývá „informačním terorismem“. Tak, jak znám rétoriku hnutí AllatRa, se obávám, že mě ve výsledku chtěli obvinit z terorismu. Kampaň hnutí je teď hodně vedena proti mně – její příznivci a příznivkyně ve videích mluví o tom, že jsem byla stíhána za genocidu, terorismus a zločiny proti lidskosti, což samozřejmě není pravda.

Zločiny proti lidskosti, to zní, jako byste byla diktátorkou, ne novinářkou.

Ze spisu vyplývá, že prokuratura moje trestní stíhání postavila na konspiračních teoriích, což je děsivé a absurdní.

Zkouška české demokracie

Je celý případ sice obrovským, ale ojedinělým selháním úřadů, nebo je pro dění ve slovenské společnosti symptomatický? Narážím na vývoj v posledních letech, ať už je to tlak na slovenskou kulturu v režii ministryně kultury Martiny Šimkovičové, postoje a kroky premiéra Roberta Fica nebo plány na založení Národního mediálního úřadu, jehož prostřednictvím by slovenská vláda chtěla dohlížet na média.

Stíhání založené na konspiračních teoriích nějakým způsobem zapadá do toho, co se teď na Slovensku děje. Vláda poskytuje podhoubí konspirátorům a dezinformacím, dokonce je někteří členové vlády sami šíří. Je pak asi mnohem jednodušší, aby v takových kulisách rozjelo podobné vyšetřování. Na jednu stranu to byl ojedinělý případ, kdy se sektě podařilo přes svoji sympatizantku infiltrovat do státní instituce. To bych ještě chápala. Paní prokurátorku vnímám jako oběť sekty, která jí vymyla mozek, což je hrozně smutné a nemyslím si, že by měla tu funkci vykonávat.

Daleko horší mi ale připadá, že Pavlaninová nebyla dozorující prokurátorkou. Tím byl náměstek krajského prokurátora Martin Kováč, který už pod tlakem na funkci také rezignoval. Ze spisu jsme zjistili, že žádost o výslech plnou konspirací podepsal přímo krajský prokurátor z Žiliny Tomáš Balogh. Myslím, že kdyby na Slovensku nebyla atmosféra, jaká tam je, nestalo by se to. Navíc tam nastaly změny v policii a justici, kterých z mého pohledu hnutí AllatRa využilo. Bylo vlastně štěstí, že do toho zahrnuli mě – obávám se totiž, že kdyby se případ týkal slovenských novinářů, nebo jen lidí, jako je paní Škodová, táhlo by se to možná dodnes.

Máme důvod se obávat, že by se česká společnost mohla vydat podobným směrem jako ta slovenská? Nebo mezi námi a Slovenskem přece jen vnímáte zásadní odlišnosti?

Doufám, že takové extrémy nám nehrozí. Na Slovensku mají tyhle problémy dlouhodobě a domnívám se, že naše demokracie stojí na silnějších základech. Snad by nemělo být tak jednoduché ji rozvrátit, nebo úplně zničit. I u našich politiků a političek nicméně můžeme pozorovat, že jsou jejich výroky možná radikálnější než dříve. Na Slovensku je to ale opravdu síla.

Vy sama pociťujete nějaký tlak?

Já ne. Je to tím, že politiku už tolik nedělám. V době mého působení v pořadu 168 hodin, kdy vládnul Andrej Babiš, to bylo jiné. Nelíbilo se mu, že upozorňujeme na problémy, které měl. Nyní nás v redakci ze stejných důvodů často napadá ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Já teď ale bojuju s jinými tlaky, než jsou ty politické.

Malé děti, práce pořád

Jsou reportérská práce a prostředí investigativní novinařiny pro ženy složitější, případně více nepřátelské?

Je pravda, že už se mi stalo, že mě někdo posílal zpět k plotně. Myslím, že vyloženě se sexistickými útoky, vulgarismy nebo fantazírováním o sexuálním násilí se moji mužští kolegové nesetkávají, ženy tohle obvykle nepíšou. V investigativní žurnalistice navíc skutečně silně převažují muži, alespoň když to hodnotím podle našeho týmu. Čím to je, nevím. Možná se nám ženám do tohohle odvětví skutečně tolik nechce.

Pravda je, že nastávají situace, kdy se třeba bojím někam jet sama. Kdy s sebou raději vezmu kameramana, i když bych ho tam výslovně nepotřebovala. Při práci na tématu sekt se mi stala nepříjemná věc, kterou popisuju právě i v podcastu Sekty CZ. Navštívila jsem otce guru Richarda z Kutnohorské sekty – v nestřežený okamžik si mě posadil na klín a nechtěl mě pustit. Byl to starý pán, asi bych ho přeprala, ale bylo to nepříjemné. Byla to taková výstraha, abych nezapomněla, že jsem drobná a nejsem žádný rváč. V tomhle mají muži výhodnější pozici – ještě jsem neslyšela, že by si muže novináře někdo takhle posadil na klín. I když stát se může cokoliv. Jsem také hodně citlivá na útoky, které se týkají mých dětí. V takovém případě jdu do boje, podávám trestní oznámení.

Investigativní žurnalistika je hodně náročné odvětví – časově, výkonnostně, psychicky. Od žen se přitom ve většině případů stále čeká, že to budou ony, kdo budou primárně pečovat o děti, nosit v hlavě všechny úkoly kolem domácnosti, brát na sebe celou škálu rolí. Je něco, co jste si v oblasti práce versus soukromí musela skutečně vybojovat? Jde se jako žena na plný úvazek věnovat kauzám a k tomu mít rodinu?

Určitě náročnost kloubení rodiny a práce vnímám. Dokud máte malé děti, je velmi náročné vůbec pracovat jako novinářka. Nepracujete od – do, ale tak, jak je zrovna potřeba. Což je často vlastně pořád. Teď, když jsou moje děti větší, je to jednodušší, ale práce je to náročná i tak. Tím, že mě práce baví, to ale tolik nevadí. Kdyby mě nebavila, možná bych se z toho zhroutila, ale takhle nemám problém si ještě večer nějaké téma dostudovávat, věnovat se práci.

Neznechutilo vám ji právě dění kolem vás a hnutí AllatRa?

Vůbec. Naopak cítím, že to, co dělám, je potřeba. Je nutné, aby novináři a novinářky stále upozorňovali na to, co se ve společnosti děje. Je to pro ni mimořádně důležité.