Strom s balvanem ve větvích. Ze života na ulici se skutečně vracím až teď, po Amerikánce, říká Tauš

1. Domov

Co se vám vybaví, když se řekne domov?

Přicházím do naší vily, kterou máma postavila vlastníma rukama, všechna okna jsou otevřená, vlají záclony, procházím domem, vstoupím do kuchyně a tam spí úplně opilá máma na oranžovobílé komunistické sedačce.

Máma postavila dům vlastníma rukama?

Když jsem se narodil, vzali mě hned z porodnice do jižních Čech, kde táta koupil se svým bráchou bývalý sirotčinec, který se pak stal noclehárnou pro bezdomovce. Všechna okna byla na sever, aby tam byla zima a bezdomovci ráno vypadli. Tam jsem vyrůstal prvních šest let, pak táta koupil pozemek v Praze a my se přestěhovali. Máma s dělníky cihlu po cihle postavila náš dům. Dokud se stavěl, byla šťastná.

Kde byl táta?

Pracoval. Jeho okno zhasínalo jako poslední a svítilo jako první. On svojí prací žil. Na smrtelné posteli jsem se ho zeptal: „Litoval jsi někdy, že jsi pořád pracoval a nebyl s námi?“ „Nikdy,“ řekl a úplně se u toho rozzářil.

To je kruté.

Zároveň hezké, ne? Je to pravdivé. Je to čisté, a tak je to v pořádku. Aspoň pro mě. Když byl táta malý, pájel v létě o prázdninách u svých prarodičů svoje první rádio. Sám, zavřený v místnosti. Když ho děda po třech dnech vytáhl na světlo, táta omdlel. „Najdi si, co budeš v životě milovat, nic víc nepotřebuješ,“ říkával mi celý život.

Práce na první místě.

Spíš vášeň pro věc, ať je to cokoliv. On mě sice nenaučil ty elementární věci – bez práce nejsou koláče a tak – ale dal mi tuhle informaci. Trvalo mi třicet let, než jsem pochopil, co tím přesně myslel.