„Lesní“ školka u Karlova mostu. Jak se parta rodičů rozhodla vzít vzdělání dětí do vlastních rukou

Ve dvou dospělých zvládnout partu šesti předškoláků po celé dopoledne v samém centru Prahy. Pro někoho to zní jednoduše, ale pro mladé rodiče bez pedagogického vzdělání to byla výzva, kterou si museli napřed dobře vyzkoušet, než byli ochotní se „upsat“ natrvalo. Šlo to ale i líp, než čekali, a tak se skupinka rozrůstala a od září začala fungovat jako komunitní školka Ratoles. „Komunitní školka stojí na dětech a jejich rodičích, kteří se o děti společně starají. Není zapsaná v rejstříku ministerstva školství, nemá žádný legální rámec. Přesto má svůj vlastní řád, který jsme si sami napsali, čtyřdenní docházku, zázemí pod střechou, každodenní rituály, maskota, a hlavně komunitu teď už dvanácti rodin, které její chod zajišťují vlastními silami,“ píše jedna ze zakládajících členek Simona Fendrychová.

Rodiče dělají ve školce úplně všechno. Vždy alespoň dva z nich jsou během dne s dětmi, mají na starosti vaření oběda nebo přípravu dalších výletů a her. „Děti tráví skoro veškerý čas venku, nechává se jim prostor k volné hře a svobodnému objevování světa. Ve Vojanových sadech nebo na Petříně lezou na stromy, stavějí z klacků domečky pro skřítky, šťourají se v hlíně a v blátě a vymýšlejí vlastní hry. Průvodci na trávě rozloží piknikovou deku, na které se svačí a čtou se pohádky. V rukávu mají pár nápadů na hry nebo aktivity, které dětem nabídnou, ale do ničeho je nenutí. Úspěšný den je ten, který co nejvíce vedou děti,“ popisuje Simona Fendrychová.

Rodiny, které děti do Ratolesa dávají, investují do skupinky a jejího rozvoje především svůj čas. Ve srovnání se soukromými lesními školkami ale ušetří peníze, protože neplatí žádné zaměstnance a jen minimální nájem. Co vede rodiče k tomu, aby péči o dítě řešili tímto způsobem? Co může každý z rodičů skupince přinést a jaká „neviditelná“ práce se musí udělat? Své zkušenosti rodiče popsali pro web Heroine.cz.