Lidé nejsou stvoření k tomu, aby byli šťastní. Tak proč to zkoušet?

Touha po splnění snu o štěstí je bytostně americká a Spojené státy ji vyváží do světa spolu se svou populární kulturou. „Následování osobního štěstí“ ostatně patří mezi americká „nezcizitelná práva“. Což bohužel vyvolává očekávání, která skutečný život tvrdohlavě odmítá splnit.

I když se totiž dočkáme naplnění všech našich materiálních a biologických potřeb, stav setrvalého štěstí zůstane jen teoretickým a prchavým cílem. Zjistil to už Abd ar-Rahman III., córdobský chalífa žijící v 10. století. Byl to jeden z nejmocnějších mužů své doby, měl za sebou vojenské i kulturní úspěchy a ve svých dvou harémech si mohl užívat i pozemských rozkoší. Na sklonku svého života se ale rozhodl přesně spočítat dny, ve kterých se cítil šťastný. Došel k číslu čtrnáct.

Štěstí, jak píše brazilský básník Vinicius de Moraes, je „jako pírko, které vítr nese vzduchem. Létá lehce, ale jen na okamžik.“ Štěstí je koncept, který vymyslel člověk, abstraktní myšlenka, které neodpovídá žádný konkrétní lidský prožitek. V mozku najdeme zdroje pozitivních a negativních emocí, ale setrvalé štěstí žádný biologický základ nemá. A možná to někoho překvapí, ale mám za to, že za to můžeme být rádi.

Příroda a evoluce

Lidé nejsou stvoření k tomu, aby byli šťastní, a dokonce ani spokojení. Stvoření jsme především k tomu, abychom přežívali a množili se, stejně jako každá jiná živá bytost. Od stavu spokojenosti příroda odrazuje, protože by snížil naši obezřetnost vůči možným nebezpečím, která by ohrozila naše přežití.

Fakt, že evoluce před přirozenou schopností být šťastní upřednostnila vývoj velkého čelního mozkového laloku, díky kterému máme vynikající řídící a analytické schopnosti, toho o prioritách přírody říká dost. Různá místa a mozkové okruhy mají různé neurologické a intelektuální funkce, ale štěstí, které je jen konstruktem bez neurologického opodstatnění, v mozkové tkáni nenajdeme.

Experti v téhle oblasti navíc říkají, že důvod, proč příroda během evolučního procesu nevymýtila depresi – i přes její zjevné nevýhody po stránce přežití a rozmnožování – je právě to, že když nás potká nepřízeň osudu, deprese funguje jako užitečný adaptační mechanismus: člověk v depresi se stahuje z riskantních a bezvýchodných situací, ve kterých nemůže vyhrát. Depresivní přemítání může v těžkých časech také fungovat jako mechanismus k řešení problémů.

Morálka

Dnešní celosvětový byznys se štěstím má částečně kořeny v křesťanském morálním kodexu. Ten nám v mnoha případech říká, že jakýkoliv nešťastný pocit má morální opodstatnění. Křesťanství často opakuje: nešťastní jsme proto, že trpíme mravními nedostatky, jsme sobečtí a materialističtí. Káže sebezapření, odtažitost a potlačování tužeb – jedině tak můžeme dosáhnout ctnostné duševní vyrovnanosti.

Ve skutečnosti jsou ale tyhle strategie jen pokusem najít lék na naši vrozenou neschopnost setrvale si užívat života. Útěchu bychom měli najít v tom, že naše nespokojenost není naše chyba. Je to chyba toho, jak nás příroda navrhla. Máme to v krvi.

Zastánci morálně správné cesty ke štěstí neschvalují ani zkratku k radosti, kterou poskytují psychotropní drogy. George Bernard Shaw řekl: „Užívat si štěstí, které jsme si nezasloužili, nemůžeme stejně, jako nemáme právo na spotřebu bohatství, které jsme nevytvořili.“ Duševní pohodu si zjevně musíme vysloužit, což dokazuje, že to není přirozený stav.

Obyvatelé překrásného nového světa Aldouse Huxleyho žijí dokonale šťastné životy za pomocí „sómy“, drogy, která je udržuje v poddajném, ale spokojeném stavu. Huxley ve své knize nepřímo říká, že svobodného člověka nevyhnutelně sužují komplikované pocity. Kdyby měli lidé na výběr mezi duševními muky a spokojenou netečností, obávám se, že mnozí by si vybrali druhou možnost.

„Sóma“ ale neexistuje, takže nejde o to, že spolehlivá a trvanlivá chemická cesta ke spokojenosti není dovolená, ale že není možná. Chemické látky umí měnit mysl (což je někdy dobře), ale protože štěstí není spojené s žádnou konkrétní mozkovou funkcí, nemůžeme ho ani chemicky navodit.

Šťastný a nešťastný

Naše pocity jsou stejně jako všechno ostatní v našem životě smíšené a různorodé, složité, zapletené a občas protichůdné. Výzkumy ukazují, že pozitivní a negativní emoce i nálady se v mozku mohou projevovat bok po boku, nezávisle na sobě. Podle tohoto modelu zpracovává pravá mozková hemisféra hlavně negativní pocity, zatímco ty pozitivní má na starost levá polovina mozku.

Je tedy dobré mít na paměti, že nejsme stvořeni k tomu být setrvale šťastní. Jsme naprogramovaní na to přežívat a množit se. Jsou to složité úkoly, takže s nimi máme zápasit a vynakládat úsilí, máme vyhledávat potěšení a bezpečí, máme bojovat proti nebezpečí a vyhýbat se bolesti.

Model vzájemně si konkurujících emocí vyvolaných koexistující radostí a bolestí odpovídá naší životní zkušenosti mnohem víc než pojetí nedosažitelné blaženosti, které se nám snaží prodat byznys se štěstím. Tvářit se, že sebemenší náznak bolesti je nenormální nebo patologický, jen podporuje náš pocit méněcennosti a naši frustraci.

Tvrzení, že nic jako štěstí neexistuje, může vypadat jako čistě negativní, ale dobrá zpráva a cena útěchy je to, že nespokojenost není našim osobním selháním. Pokud jste občas nešťastní, není to chyba, která vyžaduje okamžitou nápravu, jak by vám vtloukali do hlavy guruové štěstí. Naopak – tyhle výkyvy jsou to, co nás dělá lidmi.

Článek byl publikován na webu The Conversation. Z angličtiny přeložil Michal Zlatkovský.