Psychedelika: malá revoluce v přístupu k duševnímu zdraví

Představte si, že jste odborník na duševní zdraví ve 21. století. Pacientů přibývá, ročně každý pátý člověk na světě projde duševním onemocněním. Společnost si zvykla užívat antidepresiva. Psychiatr 21. století mnohdy předepisuje farmaka i lidem, kteří i bez terapie „nejlépe vědí, co potřebují – a to je medikovat“.

Denně do ordinace chodí pacienti, kterým „není dobře“ a chtějí zázračnou pilulku, která to spraví. Farmaka fungují efektivně, utlumí náročné emoce a pomůžou pacientovi ulevit ze stavů deprese, úzkostí, od sebevražedných myšlenek. Nebýt antidepresiv, míra sebevražd by pravděpodobně byla vyšší. Nicméně antidepresiva či jiná farmaka obvykle pro mnohé nejsou dostatečným, konečným řešením. Kdo by chtěl do konce života užívat léky?

Pak jsou tu ti, kdo chtějí svému problému porozumět. Navštěvují pravidelně terapeutickou ordinaci, jezdí na workshopy, zkoušejí nejrůznější metody, věnují tomu týdny, měsíce, roky. Někteří se po letech posbírají, získají nad sebou nadhled, porozumí si. Některá zranění jsou však tak hluboká, schovaná, popřená, že je k sobě člověk prostě nepustí. A tak se začne cyklit a jednou to možná „bouchne“ ve formě závažného duševního nebo psychosomatického onemocnění; anebo se člověk zcela odpojí od emocionálního prožívání a bolest necítí. Pak, eventuálně, nastoupí medikace, protože jinak už to prostě nejde. 

Špetka historického kontextu 

Západní svět narazil nejprve na meskalin. Psychedelikum obsažené v některých druzích kaktusů bylo poprvé identifikováno Arthurem Heffterem v roce 1917 a následně syntetizováno v roce 1918. V té době sice probíhaly první výzkumy, ale éra psychedelických látek opravdu odstartovala až po syntetizaci LSD Albertem Hoffmanem v roce 1938 a rozšíření zprávy o jeho účincích v roce 1943.

Zpráva o nové látce a jejích neobvyklých vlastnostech se nejprve šířila světovou psychiatrickou a terapeutickou komunitou. Netrvalo dlouho, a i tehdejší Československo rozjelo rozsáhlý výzkum, který úspěšně trval až do roku 1974, kdy i přes jeho slibné výsledky naše země (jako poslední na světě) přijala celosvětovou klasifikaci LSD jako „drogy bez léčebného využití“ a zavřela na několik dekád vědcům dveře.

Mezi jinými vědci zkoumajícími potenciál LSD pro léčbu duševních onemocnění byli např. Stanislav Grof, který eventuálně popsal a rozšířil techniku holotropního dýchání, nebo Milan Hausner, jehož kniha LSD za železnou oponou barvitě přibližuje jejich tehdejší motivy, záměry, dosažené poznání i jednotlivé případy. Za zmínku stojí i univerzitní diplomová práce současného vedoucího Ústavu sociální psychiatrie v Národním ústavu duševního zdraví Petra Winklera, který oslovil doktory, již se zúčastnili výzkumů LSD v 70. letech, a ptal se jich na zhodnocení přínosu této zkušenosti. „Nikdo z dvaadvaceti respondentů neuvedl na přímou otázku, že by pro něj měla zkušenost s LSD jakýkoliv negativní efekt. Naopak, drtivá většina respondentů (20 z 22) uvedla, že vlastní zkušenost s LSD jim přinesla nějaký dlouhodobě pozitivní efekt ve sféře osobní a/nebo profesní.“ 

Následovaly roky undergroundového bádání v hlubinách vědomí, o němž všichni zmínění napsali spoustu dodnes masově čtených knih (Záblesky paměti – Leary, Buď tady a teď – R. Alpert pod jménem Ram Dass, Psychedelická zkušenost – Leary, Metzner). Když pak v roce 1971 vyhlásil americký prezident Nixon tzv. „válku proti drogám“ a označil všechny drogy za „veřejného nepřítele č. 1“ a jejich uživatele jakbysmet, zazvonil psychedelickému bádání na několik dekád zvonec. 

Výzkum i podávání psychedelik sice na některých místech na světě pokračovaly, ale jejich objem se snížil na minimum. V souvislosti s historií není radno opomenout doktora Alexandra Shulgina, který ve své domácí laboratoři syntetizoval stovky psychoaktivních substancí, např. MDMA, 2CB a další látky s psychedelickými vlastnostmi, jejichž potenciál zdaleka není prozkoumán. 

Ne-farmaceutické ne-léky 

Psychedelika jsou speciální kategorií psychotropních látek, které způsobují změny na úrovni vnímání a nálady a ovlivňují řadu kognitivních procesů. Jsou obecně považována za fyziologicky bezpečná a nevedou k fyzické závislosti. Jejich původ předchází psané historii. Podle dochovaných archeologických pozůstatků je rané kultury používaly v mnoha sociokulturních a rituálních kontextech. Mezi klasická psychedelika pak řadíme LSD, psilocybin (lysohlávky neboli tzv. houbičky), DMT (changa, ayahuasca, yopo), meskalin (peyotl, san pedro), 5-MeO-DMT (ropucha Bufo alvarius) a ibogain (iboga). Některé vlastnosti psychedelik sdílí i MDMA (extáze) a ketamin. 

Rick Strassman, kterému se v 90. letech podařilo protlačit výzkum tzv. molekuly duše (N,N – dimetyltryptamin), svůj zájem vysvětloval takto: „Charakter vlastností psychedelik umožňuje lepší porozumění důležitým vztahům mysli a mozku. Přirozeně se vyskytující psychotické syndromy se podobají těm, které jsou vyvolány těmito látkami. Porozumění účinkům a mechanismům působení halucinogenů může poskytnout nové poznatky pro léčbu endogenních psychóz.“ Přeloženo: Chceme-li rozumět duševním onemocněním, vlastnosti psychedelik nám k tomu mohou otevřít cestu.

Očekávatelnou kritiku, která se obávala možného zneužití psychedelik, bral Strassman v potaz. „Zneužívání zejména LSD mladými dospělými může vést k podobnému množství nepříznivých psychiatrických následků, jako se objevovaly během první vlny jejich nedovoleného užívání v 60. letech. Léčba těchto nežádoucích účinků spotřebovává vzácné veřejné zdroje a je zapotřebí bezpečné, selektivní a účinné léčení akutních a chronických negativních účinků těchto látek.“

Na nátlak terapeutické komunity – a to i přes klasifikaci psychedelik jako látek bez léčebného potenciálu – je nyní psychedelický výzkum rozšířen po celém světě. Psychedelika se zkoumají ze všech hledisek a pomalu se ukazuje, že jejich potenciál nejen pro léčbu, ale i prevenci duševních onemocnění přesahuje naše očekávání. Mezi uznávané vědecké instituce patří Multidisciplinární asociace psychedelických studií, Imperial College London a nebo i český tým výzkumníků z Národního ústavu duševního zdraví. 

Současný výzkum 

Námitky a pochybnosti ze strany laiků jsou stále silně přítomné ve veřejném prostoru – a není divu. Informovanost o výzkumu a povaze zkoumaných látek a jejich souvislosti s tématem duševního zdraví je velmi nízká. V současnosti se například hojně zkoumá MDMA, aktivní látka tablet extáze. MDMA je empatogen – ovlivňuje naše receptory, jež dávají vzniknout pocitům empatie, lásky, sounáležitosti. Výsledky výzkumů zaměřených na vojáky trpící posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), pro něž v současnosti neexistuje efektivní léčba (nezabere ani na polovinu pacientů), ukazují, že MDMA v kombinaci s psychoterapií může být světlem naděje na konci tunelu, který jinak mnohé veterány jinak zavede až k sebevraždě. Z výzkumu 55 miliónů amerických veteránů z let 1976–2014 vyplývá, že si denně průměrně vezme život až 20 z nich.

Jak to tedy funguje? Člověk, který prožije hluboké trauma, se často uzavře vnějšímu světu, anebo trauma jednoduše potlačí, vytěsní spolu s emocionálními prožitky. Díky MDMA, které působí právě na naše emoční prožívání, má uživatel možnost potlačené obsahy nevědomí v bezpečném prostředí znovu otevřít a jednou provždy je za pomoci asistované psychoterapie vyřešit. Výsledky klinických výzkumů ukazují, že přibližně 70 % účastníků studie zaměřené na léčbu PTSD nemělo po šesti měsících již žádné příznaky onemocnění.

Další látka, která se extenzivně zkoumá třeba právě v českém Ústavu, je psilocybin, aktivní látka v tzv. magických houbičkách, u nás jsou nejznámější lysohlávky. V současnosti se zkoumá možnost užití syntetizovaného psilocybinu v léčbě deprese, úzkostí, nejrůznějších fóbií a dalších duševních onemocnění, stejně jako možná úleva lidem na sklonku života v rámci paliativní péče či v léčbě závislostí.

Možnosti vývoje

Nelze samozřejmě tvrdit, že psychedelika jsou odpovědí na každou duševní strast. Ve vzduchu visí spousta otazníků i znepokojujících aspektů, které není radno opomenout. Psychedelika nejsou pro každého a rozhodně nejsou samospásná. Jsou nástrojem – stejně tak jako třeba nůž. V rukou chirurga zachraňuje životy, v jiném případě může zranit.

Průběh psychedelické zkušenosti se velmi odvíjí od tzv. setu (nastavení mysli uživatele) a settingu (prostředí a okolnosti, ve kterých se zkušenost odehrává). Každá psychedelická zkušenost je velmi individuální. Zpřístupnění terapie asistované psychedeliky by mohlo pomoci pacientům, na které nefungují stávající léčebné metody, znamenalo by to však kromě jiného i velké legislativní změny na celosvětové úrovni. Tomu brání jednak stigma, které tyto látky nesou, dále náročné byrokratické procesy, které se s jejich zkoumáním pojí, a s tím i související vysoká finanční nákladnost výzkumu. Do karet jim nehraje ani náročná vědecká objektivizace vysoce individuálních prožitků.

Psychedelika jsou látky, které jsou – bez ohledu na zákaz jejich užívání – poměrně dostupné. Kdo doopravdy chce, cestu k nim si najde. Jenže k jaké kvalitě? I v tom leží část jejich kontroverze. Produkty na černém trhu nemají příbalový leták ani záruční lhůtu. Spousta problémů „běžných uživatelů“ se pojí právě s touto neověřenou kvalitou a nelze než znovu zdůrazňovat, že při neřízeném a neznalém užití můžou být nebezpečná. Řešením by mohla být jistá forma regulace (se zákazem komerce) pro ty, kteří je užívat chtějí, ale to by vyžadovalo notnou dávku zodpovědnosti každého konkrétního uživatele, a zároveň pochopení obecné veřejnosti. Je otázka, jestli jsme na to jako společnost už zralí.