Americké političky bojují se sexismem v prezidentské kampani

O prezidentskou nominaci demokratů v různých fázích kampaně bojovalo dohromady šest žen. Nejvíc v historii dominantní americké politické strany. A se sexismem se potýkají už od začátku – například senátorka Kirsten Gillibrand doslova několik minut po oznámení své kampaně čelila dotazu novináře spekulujícího, jestli jí může ve volbách pomoci, že je „sympatická“. Je otázka, jakou má ještě v roce 2020 váhu komentářová sekce deníku New York Times, ale přesto si nejde nevšimnout, že i ta se letos rozhodla podpořit ne jednu, ale hned dvě kandidátky – Elizabeth Warren a Amy Klobuchar.

Nikdo neschytal víc než Hillary

Bernie Sanders tvrdí, že své kolegyni pouze říkal, že jestli se kandidátkou demokratů v letošních volbách stane žena, bude Trump používat sexismus stejně tak, jako to dělal při minulých volbách proti Hillary Clinton. O tom se moc nedá polemizovat. Nemusíte patřit mezi velké fanoušky Hillary Clinton, abyste uznali, že asi žádná žena si v tomto ohledu nemusela v americké politice vytrpět tolik, co ona.

Zabrat dostávala už za úřadování Billa Clintona, kdy přetvořila pozici první dámy a své role se zhostila s větší vervou než jakákoliv její předchůdkyně. „Jako první dámu se sexističtí pravičáci pokoušeli Clinton ponížit za všechno, co dělala. Za to, že měla vlastní právnickou kariéru, za to, že používala své rodné příjmení, i za cokoliv, co si vzala na sebe,“ píše Liza Featherstone.

Obdobný proud hnoje na ni mířil celou její dlouhou politickou kariéru. O Hillary toho jde totiž říct mnoho, ale nejdou jí upřít ambice. Politickou dráhu nastartovala jako senátorka za New York a pokračovala jako ministryně zahraničních věcí v administrativě Baracka Obamy. Tato kariéra se jí vymstila ve volbách v roce 2016. Kdyby tyto zkušenosti neměla, jistě by se setkala s výtkou, že je nezkušená. Takto byla naopak pranýřována za téměř každé politické rozhodnutí. Jak moc byly tyto kritiky relevantní, teď nechme stranou – můžu vás ujistit, že by na Clinton dopadly, i kdyby za sebou měla kariéru naprosto bez poskrvny. Stejně tak jí byla vyčítána odtažitost a nesdílnost vůči médiím. Jenže vnímanou chladnost Hillary Clinton způsobilo, nebo přinejmenším jasně umocnilo, právě tvrdé zacházení ze strany konzervativních médií a politiků, a v roce 2016 jí to zčásti ta samá media dala sežrat.

Nad mužskou hloupostí se přivírají oči

Hillary Clinton byla první prezidentskou kandidátkou velké americké strany. Předcházely jí ale ještě dvě kandidátky na viceprezidentku. Možná si ještě pamatujete na Sarah Palin, jejíž kandidatura ukázala, že co se týče sexismu v americké politice, rozhodně nemíří nutně vždy jen zprava doleva od konzervativců k liberálům. Když si John McCain v roce 2008 vybral aljašskou guvernérku za svou potenciální viceprezidentku, způsobilo to rozpaky mnoha komentátorů a jeho krok je dodnes považován za velký přešlap.

Je pravdou, že Palin si za spoustu kritiky mohla sama. Během kampaně například označila Afghánistán za sousední zemi, Severní Koreu za spojence, nebo přiznala, že v době, kdy byla hlavním bodem programu jejích oponentů Baracka Obamy a Joea Bidena reforma zdravotního systému, její rodina dojížděla za zdravotní péčí do Kanady. Na druhou stranu je nutné připomenout, jakému zacházení se v minulosti dostalo mužským viceprezidentským kandidátům.

V americké politice je poměrně časté, že kandidát na viceprezidenta je osobnostně a politicky v kontrastu s hlavním kandidátem a také si může trochu víc dovolit. Spirovi Agnewovi, který sloužil jako viceprezident Richarda Nixona, se přezdívalo „attack dog”, protože se cíleně pouštěl do ostrých rétorických potyček s Nixonovými odpůrci. Mohl se do nich položit daleko víc, než by si mohl dovolit Nixon. Dan Quayle, viceprezident George H. W. Bushe, čelil posměškům, když špatně vyhláskoval slovo potato. Ale žádný z nich se v kampani nemusel potýkat s pomluvami, že je závislý na nakupování nebo že je špatný rodič, a už vůbec ne s hojně medializovaným parodickým pornofilmem, jako právě Palin.

Průkopnice Ferraro

Palin byla první kandidátkou na viceprezidentku za republikány. Demokraté si toto prvenství odškrtli už v roce 1984, ale nešlo to o moc lépe. Geraldine Ferraro se tehdy ve snaze dostat Ronalda Reagana z Bílého domu po jednom volebním období stala spolukandidátkou Waltera Mondela. Její volba byla ze strany demokratů taktická v tom smyslu, že jako newyorská katolička italoamerického původu z chudé rodiny měla pomoct přetáhnout zpátky takzvané „Reaganovy demokraty“, tedy skupinu voličů, kterou z velké části tvořili právě pracující katolíci ze severovýchodu Spojených států.

Ferraro schytala tvrdou kritiku za své propotratové postoje a tehdejší newyorský arcibiskup ji dokonce označil za „pro katolíky nevolitelnou”. Jenže jejím taktéž katolickým kolegům s podobnými postoji, jako byl například Ted Kennedy nebo Mario Cuomo, se nikdy takto ostré kritiky nedostalo. Reagan nakonec v roce 1984 vyhrál ve všech státech až na Minnesotu, odkud pocházel Mondale. „Mondale a Ferraro proti Reaganovi drtivě prohráli, což jí dodnes někteří muži zazlívají. Pravdou ale je, že Mondale neměl nikdy proti Reaganovi šanci a Ferrraro by nebyla vybrána jako jeho spolukandidátka, kdyby nějakou šanci měl,” vysvětluje Adele M. Stan na webu The American Prospect.

Nesvéprávná Melania

Kapitolu samu pro sebe představuje Melania Trump. Už od Trumpovy volební kampaně je terčem velmi specifických vtipů. Pod hashtagem #FreeMelania ji kritici vykreslují jako rukojmí manžela, která by si přála utéct ze zlaté klece. Bylo by pochopitelné, kdyby Melanii kritizovali za podporu Trumpa a jeho kroků, které třeba můžete považovat za problematické až zločinné. Sem ale tyto vtipy nemíří. Naopak vytvářejí iluzi, že Melania politiku svého manžela nepodporuje (což je v rozporu s jejími minulými výroky), a v nejhorších případech z ní dělají nesvéprávnou bytost, která není schopná vlastního názoru a rozhodnutí.

„Žádný politik ani veřejná osobnost by neměl být chráněn před kritikou a posměchem veřejnosti, obzvláště pak někdo na takovém vlivném a nevoleném postu, jakým je první dáma. Mediální zobrazení Melanie jako zneužívané nebo přihlouplé manželky jen pro okrasu ale vypovídá mnohem víc o tom, jak lidé, kteří tvoří takzvaný #Resistance, uvažují o ženách, než o Trumpovi a jeho manželce,” píše Ella Wheelan na serveru Spiked.

Od Oválné pracovny až po lokální politiku

Sexismus v americké politice se zdaleka netýká jenom prezidentské politiky. Své by o tom mohly vyprávět čtyři loni zvolené zastupitelky do spodní komory Kongresu přezdívané The Squad (Alexandria Ocasio-Cortez, Ilhan Omar, Ayanna Pressley a Rashida Tlaib), nebo současné předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi. Sexismus na všech úrovních je také tématem zajímavého aktuálního projektu webu 538 s názvem When Women Run, který shromažďuje rozmanité zkušenosti necelé stovky amerických političek.

„Byl jsem vychován velmi konzervativně, a jakkoliv se mi líbí, o čem mluvíte, a je to přesně to, co bych potřeboval, mám potíž volit ženu, protože si nedovedu představit, že se žena stane prezidentkou. Nemyslím si, že by ženy měly být v těchto vedoucích pozicích. I když vás konkrétně si jako guvernérku dokážu představit,” popisuje pro When Women Run typická vyjádření některých voličů bývalá zastupitelka a kandidátka na guvernérku státu Idaho Paulette Jordan. „Děje se to každý týden. Myslím si, že někteří tihle muži ani nevědí, že to, co říkají, je sexistické. Mluvíte se sedmdesátiletým chlápkem, který takhle mluvil celý život," vypráví republikánská státní senátorka z Minnesoty Karin Housley. „Jeden takový o mně dokonce řekl, že jsem roztomilá malá roztleskávačka,“ uzavírá.

Prezidentská židle zůstává pro americké ženy stále nepokořenou metou a i přes zmíněný rekordní počet kandidátek se v tomto ohledu po letošních volbách nejspíš nic nezmění. Kampaň nejsilnější kandidátky Elizabeth Warren v posledních týdnech stagnuje a její šance na úspěch v primárkách nejsou velké. Mohla by se stát ideální viceprezidentkou pro některé ze zbývajících kandidátů, ale i pak se snadno může zařadit po bok Ferraro a Palin. A jak ukazují výpovědi političek v projektu When Women Run, i kdyby se nepravděpodobné stalo skutečností a některá z kandidátek se probojovala až do Oválné pracovny, ani pak nebudou mít ženy v americké politice v žádném případě dobojováno.

Úvodní snímek: lev radin / Shutterstock.com