Odvěké hledání klidného místa

Historie hledání vytouženého ticha, po které jsem pátral v archivech, odhaluje ale i jistý zajímavý paradox. Čím více času a peněz lidé vynakládají na to, aby utlumili nechtěné zvuky, tím jsou k nim citlivější.

Buďte zticha – přemýšlím!

Od té doby, co lidé začali žít v uzavřených prostorách, si stěžují na zvuky ostatních lidí, a touží po tichu. V 60. letech 17. století francouzský filozof Blaise Pascal spekuloval,  že „samojedinou příčinou lidského neštěstí je skutečnost, že člověk jednoduše neumí zůstat ve svém pokoji potichu.“ Pascal jistě věděl, že něco takového se lehko řekne, ale hůř udělá.

Zdálo se však, že v moderní době se tento problém exponenciálně zhoršil. Během průmyslové revoluce se lidstvo proudilo do měst burácejících továrními pecemi a řvoucími hukotem vlaků. Německý filozof Arthur Schopenhauer tuto kakofonii nazval „mučením intelektuálního lidu“ s argumentem, že myslitelé potřebují ticho, aby dosáhli dobrých pracovních výsledků. Podle Schopenhauera dokážou hluk tolerovat pouze hloupí lidé.

Charles Dickens popsal, že se v Londýně cítil „týrán, mučen, znaven a dohnán na pokraj šílenství hlukem pouličních muzikantů“. V roce 1856 deník The Times podpořil spisovatelovy zážitky popisem „hlučné, potřeštěné a chaotické atmosféry“, a vyzval Parlament, aby „aspoň trochu ticha“ nařídil zákonem.

Zdálo se, že čím více lidí si na hluk stěžuje, tím jejich citlivost vůči němu roste. Vezměte si třeba skotského polemika Thomase Carlyla. Přestěhoval se do Londýna v roce 1831. „Otravují mě zvuky,“ napsal, „které ke mně volně proudí mými otevřenými okny.“

Halasní pouliční prodavači ho natolik obtěžovali, že investoval horentní sumy, aby svou studovnu v domě na Chelsea Row zvukově izoloval. Nezabralo to. Pro jeho přecitlivělé uši se stal každým sebemenší zvuk mučením, a nakonec byl nucen uchýlit se zpátky na venkov.

Válka s hluky

Ve 20. století se do nekonečné války proti hlučným lidem a věcem zapojily vlády po celém světě. Jistou Julii Barnett Riceovou, manželku obchodního spekulanta Isaaca Rice, trýznilo houkání vlečných lodí na verandě jejího sídla na Riverside Avenue natolik, že rozjela úspěšnou kampaň k jejich utišení, a nakonec založila v New Yorku Společnost pro potlačení zbytečného hluku, aby mohla i dál bojovat s „jednou z největších zhoub městského života.“

Společnost Riceové se v řadách svých členů pyšnila více než 40 guvernéry, a s Markem Twainem coby mluvčím vynaložila svůj politický vliv, aby vydobyla „tiché zóny“ kolem nemocnic a škol. Trestem za narušení tiché zóny mohla být pokuta, odnětí svobody, či obojí.

Čím více se však Riceová na hluk zaměřovala, tím citlivější k němu byla. Stejně jako Carlyle se pak obrátila k architektům a nechala postavit tiché místo hluboko pod zemí, kde si mohl její manžel Isaac v klidu přemýšlet nad svými šachovými tahy.

Riceová inspirovala vznik organizací proti hluku po celém světě. Po první světové válce, kdy Evropě ještě hučelo v uších po bombardováních a explozích, se mezinárodní kulturní válka s hlukem skutečně rozjela naplno.

Města po celém světě se začala zaměřovat na technologie způsobující hluk. Postižena byla například houkačka automobilů značky Klaxon, jejíž použití ve 20. letech 20. století vyhláškou zakázaly Paříž, Londýn a Chicago. Ve 30. letech 20. století newyorský starosta Fiorello La Guardia spustil kampaň „bezhlučných nocí“ s podporou citlivých měřičů hluku rozmístěných po městě. Během několika dalších desítek let New York přijal tucty zákonů, aby utlumil nejhorší provinilce, a další města po celém světě jeho příkladu následovala. V 70. letech 20. století už vlády hluk vnímaly jako znečištění životního prostředí, které je třeba regulovat jako každý jiný vedlejší produkt průmyslu.

Letadla byla nucena v zalidněných oblastech létat pomaleji a ve větších výškách, a továrny musely mírnit hluk, který působily. V New Yorku dokonce Odbor ochrany životního prostředí proti původcům hluku spustil „Operaci Zvukolap“, při níž jezdila městem dodávka s měřiči hluku a nápisem „Hluk tě “.

Poté, co starosta Michael Bloomberg v roce 2007 zavedl nové vyhlášky proti hluku, aby zajistil „zasloužený klid a ticho“, město nainstalovalo vysoce citlivá naslouchací zařízení, aby monitorovala hladiny zvuků, a vyzvalo občany, aby porušení vyhlášek hlásili na čísle 311.

Reklama na ticho

Legislativa proti původcům hluku ale naši sílící touhu po tichu neuspokojila. Nastoupila tedy celá řada výrobků a technologií, které měly pokrýt poptávku stále citlivějších zákazníků. Na počátku 20. století to byly protihlukové závěsy, měkčí podlahové materiály, akustické stěny a ventilátory, co bránily hluku zvenčí vniknout dovnitř, zatímco zvládaly zvuky z interiéru držet na uzdě, aby neobtěžovaly sousedy nebo policii.

Ale stejně jako zjistili Carlyle, Riceová i rodina z filmu Tiché místo, vytvořit zvukotěsný životní prostor je téměř nemožné. Některé pokusy pak byly zhola nepraktické, jak se přesvědčil Hugo Gernsback v roce 1925 se svým vynálezem Izolátoru – olověné helmy s průzory, připojené na dýchací přístroj.

Ať už se jednalo o sebedůmyslnější design, nechtěné zvuky byly i nadále součástí každodenního života.

Když se ukázalo, že hluk nelze jen tak potlačit, úzkostliví konzumenti se začali snažit přehlušit ho jiným zvukem a začali nakupovat vychytávky jako Sleepmate, přístroj na bílý šum, nebo si na stereu pouštět nahrané zvuky přírody od šumění moře po šelest lesa.

Dnes průmysl ticha na mezinárodním trhu kvete. Existují stovky digitálních aplikací a technologií vyvinutých psychoakustickými inženýry, a to produktů s adaptivními algoritmy, které detekují zvuky zvenčí a vydávají protifázové zvukové vlny, jimiž zcela omezí jejich slyšitelnost.

Sluchátka jako Beats by Dr. Dre slibují život „vysoko nad hlukem“, sluchátka „Quiet Cabin“ instalovaná do aut značky Cadillac zase tvrdí, že dovedou zákazníky ochránit před „tím hororem tam venku“. Cílem marketingové snahy těchto výrobků je přesvědčit nás, že hluk nelze tolerovat, a jediným způsobem, jak dosáhnout štěstí, je zcela se ohlušit. Stejnou představu zrcadlí i film Tiché místo: jediný okamžik úlevy v celém tom „němém hororu“ nastává, když jsou Evelyn a Lee propojeni sluchátky a něžně se pohupují do rytmu vlastní hudby, zatímco svět mimo sluchátka zcela umlčí.

V jedné z reklam na protihluková sluchátka společnost Sony vyobrazuje svět, v němž konzument existuje ve zvukové bublině v podezřele prázdné městské krajině.

Jakkoliv spokojeně se leckdo může ve svém akustickém kokonu cítit, zůstává pravdou, že čím více si lidé zvykají na život bez zvuků, tím více žijí jako ta filmová rodina. Pro uměle přecitlivělé uši se svět stává hlučný a nepřátelský. Spíš než mimozemští vetřelci je tu možná skutečným nebezpečím radikální protihlukovost.

Z originálu uveřejněného na The Conversation pod licencí Creative Commons přeložila Gabriela Fialová