Neviditelné ženy z Bletchley
Slavné kryptografické středisko Bletchley Park, kde se poprvé rozběhly dešifrovací stroje Alana Turinga, by bez nich nemohlo fungovat. Historikové soudí, že prolomení kódu umožnilo zkrátit válku o dva až čtyři roky a zachránilo více než dvacet milionů životů. Pomohly s tím ony - ženy, na které svět na dlouhou dobu zapomněl.
Susan Grayová srovnala vyžehlenou hromádku prádla a už chtěla vypnout rádio, když uslyšela další policejní výzvu. Další nalezená mrtvá žena nedaleko železniční trati. Další oběť. Bezmyšlenkovitě se obrátila k oknu – na toaletním stolku pod ním stálo oválné zrcadlo. Otočila ho a mezi výstřižky z novin, čísla, data a kousky bavlnky označující koleje zapíchla další špendlík.
Tak začíná jedna z prvních scén britského detektivního miniseriálu The Bletchley Circle. Odehrává se na začátku padesátých let v Londýně a vypráví o čtveřici žen, jež na vlastní pěst vyšetřují sérii vražd a využívají přitom postupů z Bletchley Park, kde za války pomáhaly dešifrovat tajné kódované zprávy německé armády.
Jednou z nich je i Susan Grayová, žena v domácnosti a starostlivá manželka úředníka, který o minulosti a schopnostech své choti nemá nejmenší tušení. Právě ona je vůdčí postavu vynikající televizní série, původně natočené pro britskou stanici ITV. (Seriál je aktuálně dostupný na Netflixu).
To nejzajímavější ale teprve přijde. Tvůrci seriálu vycházeli ze skutečnosti: kryptografické středisko v Bletchley opravdu existovalo, jeho zaměstnanci dosáhli za války významných úspěchů a o roli žen v jeho činnosti se donedávna nevědělo téměř nic.
Luštitelky křížovek
Bletchley Park je rozlehlý pozemek v obci Bletchley, dnes části města Milton Keynes v hrabství Buckinghamshire. Roku 1938 jej díky tehdejšímu řediteli tajné služby (SIS neboli MI6) získala britská vláda a stal se sídlem Vládní školy kódování a šifrování (Government Code and Cypher School, GC&CS).
V hlavní budově sídlilo velení tajné služby s telefonní ústřednou, tiskárnou a kuchyní a v okolí brzy vyrostlo osm cihlových bloků a přes dvacet prefabrikovaných dřevěných baráků. Baráky 6 až 8 sloužily jako pracoviště kryptoanalytiků, v baráku 4 se prováděly překlady a lingvistické analýzy.
Jako z Jamese Bonda
V roce 1991 mělo být zanedbané sídlo strženo. Na rozlučkovém večírku se ale sešla více než stovka veteránek a veteránů, pod vlivem jejich životních příběhů bylo rozhodnuto Bletchley zachránit. Vznikl výbor pro založení nadace The Bletchley Park Trust, město Milton Keynes prohlásilo většinu komplexu za památkovou zónu, a o tři roky později byl otevřen veřejnosti.
Dnes se v rekonstruovaném Bletchley Park pořádají výstavy a vzdělávací přednášky, v pronájmu zde sídlí Národní muzeum výpočetní techniky a k nalezení je tu archiv Alana Turinga i replika stroje Colossus z roku 2008.
Dešifrovaly se zde zprávy německé Luftwaffe a vojenské rozvědky, generované stroji Enigma a Lorenz, a japonské šifry, proto byla poloha střediska nanejvýš tajná.
První vlna zaměstnanců do Bletchley přišla 15. srpna 1939 a během války zde v různou dobu pracovalo devět až dvanáct tisíc lidí. Kromě analytiků tu byli také egyptologové, lingvisti, šachisté, vášniví luštitelé křížovek, polygloti a především „Wrens“, vojenské novicky z ženských oddílů britského námořnictva (Women’s Royal Naval Service neboli WRNS), z nichž mnohé obsluhovaly stroje určené k mechanickému zpracování šifrovaných kódů.
Snad nejvýznamnější z těchto zařízení bylo elektromechanické zařízení Bombe, které testovalo různá nastavení šifry Enigma. Největší pak byl Colossus, první elektronický digitální a programovatelný počítač využívaný ke kryptoanalýze šifry Lorenz, který zabíral půl bloku, vážil tunu a zpracovával až 25 000 znaků za vteřinu.
Dnes je Bletchley spojováno především s mužskými hrdiny, z nichž nejznámější je matematik, kryptoanalytik a spolutvůrce stroje Bombe Alan Turing. Více než 75 % osazenstva ale tvořily „Bletchleyovky“ („Bletchleyettes“) – mladé středostavovské dívky, jež se do Bletchley dostaly často díky tomu, že ovládaly jazyky nebo matematiku nebo uměly zvlášť dobře a rychle luštit křížovky. (Deník Daily Telegraph roku 1942 vyhlásil soutěž, jejíž účastníci měli vyluštit křížovku do dvanácti minut. Z úspěšných luštitelek se pak vybíraly adeptky pro Bletchley Park.)
Některé byly z rodin diplomatů a vojáků, jiné z hereckého prostředí, mnohé úspěšně absolvovaly vysokou školu, výjimkou ale nebyly ani tovární dělnice nebo uprchlice z Belgie. Ministerstvo zahraničí je vyhledávalo na doporučení a prostřednictvím osobních známostí.
Dnes by nám takový nábor mohl připadat elitářský, ale tehdy se prý předpokládalo, že tak bude menší pravděpodobnost, že se do Bletchley dostanou německé špionky. Všechny dívky dostaly dopis s pozvánkou na pohovor, po přijetí podepsaly slib mlčenlivosti a byly jednotlivě ubytovány v rodinách v okolí. O své práci se nesměly zmínit ani svým domácím, ani nejbližší rodině či partnerům. „Řekli, že pokud o tom budeme mluvit, můžou nás zastřelit.“
Práce v Bletchley pro většinu dívek nebyla jen povinnost a příležitost prospět své zemi, ale i velké dobrodružství, přestože řada z nich pracovala na pozicích pod úrovní svého vzdělání. Působily nejen u dešifrovacích strojů, ale i jako písařky, kuchařky, řidičky a poslíčci.
Mnohé zpracovávaly telegrafické zprávy a šifry v morseovce jako takzvané „výpočetní síly“ (computors). Tuto činnost velení považovalo za mechanickou a méně významnou, proto ji většinou vykonávaly jen ženy, které navíc dostávaly výrazně nižší mzdy, než by na jejich místě náležely mužům.
Mimo mzdové tabulky
„Vedly jsme tam dva životy,“ vzpomíná Ruth Bourneová, jedna z operátorek strojů. „Jeden v bloku A, kde jsme jedly v kantýně a povídaly si o chlapcích a o tom, jak stihnout vlak do Londýna a kde sehnat nylonové punčochy. V bloku B jsme pak pracovaly obklopené vysokými zdmi, ostnatým drátem a mariňáky, kteří to tam hlídali. Vyjádřit názor jsme mohly jen přes hluk dvanácti Turingových strojů, což byla jediná možnost, kdy se dalo mluvit o práci – to jsme ale nikdy nedělaly. Nikdy jsem nevěděla, co dělají moje spolupracovnice, a naopak.“
Operátorky pracovaly ve dvojicích. Když důstojníci zachytili nějakou německou zprávu, rozdělili ji na textové části, které se vkládaly do stroje. Ten pak prováděl testování, a jakmile ukončil proces, výsledek se znovu poskládal do jednoho celku a odeslal velení, obsluha přitom jeho obsah neznala.
Robustní Turingovy stroje Bombe ovšem dívky uměly využít i jinak: byly „to jediné, z čeho tam šlo teplo“, a proto se na nich za chladných zimních dnů sušilo i spodní prádlo.
Mezi „Bletchleyovkami“ bylo i několik významných dešifrantek. Mezi členky týmu hlavního kryptografa Dillyho Knoxe patřila Margaret Rocková (1903–1983), která vystudovala matematiku a patřila k nejvýkonnějším pracovníkům, a Mavis Leverová (1921–2013), která se podílela na dešifrování zpráv, jež přispěly k námořnímu vítězství Británie v bitvě u Matapanu v březnu roku 1941.
Jejím největším úspěchem bylo rozluštění kódované zprávy Abwehru odeslané z Bělehradu do Berlína v prosinci téhož roku, která ji zaujala tím, že neobsahovala žádné písmeno „L“. Zpráva pak umožnila dešifrovat výstupy z německého šifrovacího stroje Enigma, a Britové tak mohli nejen sledovat činnost Abwehru, ale i vysílat falešné zprávy, což bylo důležité zejména pro úspěch vylodění v Normandii.
O kvalitách obou žen svědčí i slova Dillyho Knoxe, který opakovaně žádal o zvýšení jejich nízkých platů: „[Mavis] je mimořádně schopná a užitečná… a [Margaret] je vlastně čtvrtá až pátá nejlepší z celého týmu Enigma a stejně užitečná jako někteří ,profesoři’“.
Díky filmu Kód Enigma (The Imitation Game) je zřejmě nejznámější ženou z Bletchley kryptoanalytička Joan Clarkeová (1917–1996), která se vypracovala až na zástupkyni vedoucího baráku 8, kde působil i Alan Turing.
Do Bletchley přišla roku 1939 z univerzity v Cambridge, kterou jako jedna z mála studentů absolvovala s vyznamenáním ve dvou matematických oborech – jako žena ovšem nedostala diplom.
Nejprve pracovala jako kancelářská síla za dvě libry týdně, už po několika dnech se však osvědčila natolik, že jí přidělili samostatný stůl v Turingově pracovně, kde si rychle osvojila jeho ruční kryptoanalytickou metodu, tzv. banburismus.
V přiřazené funkci úřednice měla na rozdíl od ostatních kryptoanalytiků nárok jen na třetinovou odměnu, protože mzdové tabulky britské tajné služby se ženami nepočítaly, velení ji proto vedlo jako lépe hodnocenou lingvistku, přestože v kolonce „jazyky“ paradoxně uváděla „žádné“.
K největším úspěchům Joan Clarke patřilo dešifrování zpráv týkajících se německých ponorek, které útočily na lodě Spojenců převážející vojáky a zásoby z USA do Evropy. Podle historika Michaela Smithe, autora několika knih o projektu Enigma, to byl jeden z nejnáročnějších úkolů: Joan zprávy zpracovávala v reálném čase a na základě jejích výsledků se téměř ihned prováděly vojenské operace, které zachránily tisíce životů.
Přestože patřila k nejvýznamnějším dešifrantům z Bletchley, do povědomí veřejnosti se zapsala jen jako přítelkyně Alana Turinga, který ji na jaře roku 1941 – podle jejích slov překvapivě – požádal o ruku. Hned druhý den se jí sice svěřil se svou homosexuální orientací, jejich zasnoubení však vydrželo ještě několik měsíců, než ho Turing zrušil v předtuše, že by v manželství nemohl vydržet. Blízkými přáteli zůstali až do jeho dobrovolné smrti roku 1954.
I my jsme sloužily
Mnoho dívek si práci na šifrách a kódech oblíbilo – Joan Clarkeová a Margaret Rocková v Bletchley Park působily ještě dvacet let po válce. Většina Bletchleyovek, včetně Mavis Leverové, se však po válce vrátila do běžného života.
Podobně jako postavám ze seriálu The Bletchley Circle jim zůstala role žen v domácnosti a nutnost předstírat, že za války žádnou zvláštní činnost nevykonávaly, popřít své schopnosti i inteligenci.
Tzv. „marriage bar“, omezení uplatňované úřady, školami a firmami až do šedesátých let, totiž bránilo zaměstnávání vdaných žen v kvalifikované práci včetně pedagogických a kancelářských zaměstnání či diplomatických služeb. I proto v Británii po válce pracovalo jen asi 38 % žen a z 8 000 žen z Bletchley Park jich s tajnou nebo bezpečnostní službou nadále spolupracovalo jen několik stovek.
Československý majstrštyk
Prolomení kódu Enigma přihrálo do rukou spojenců zásadní informace o pohybech nepřítele i o jeho zásobování.
Zjištění pozice lodi Alsterufer převážející přes Atlantik celoroční zásobu wolframu pro německé zbrojovky umožnilo československé posádce letounu Liberator shodit na loď dvě bomby a poslat ji ke dnu.
Podrobnosti o této válečné akci nedávno objevil v britských archivech historik Jiří Rajlich.
Existence i činnost střediska Bletchley Park zůstala tajná i po válce a první zmínka se objevila až roku 1974 v knize The Ultra Secret důstojníka RAF Fredericka W. Winterbothama. Do roku 1987, kdy bylo zrušeno, sloužilo jako školicí středisko pro učitele, pracovníky pošty, letecké inženýry i tajnou službu.
Obnovený provoz Bletchley Park přirozeně vzbudil zájem o ty, kdo ve středisku za války působily. Vychází články, studie i knihy, Národním muzeum pro výpočetní techniku pořádá setkání těch několika veteránek z Bletchley Park, které jsou ještě naživu. Roku 2011 byl za přítomnosti britské královny odhalen pomník „I my jsme sloužily“ (We Also Served), některé Bletchleyovky vystupují v médiích. Jak svoji tehdejší roli vnímají?
„Teprve během posledních osmnácti let jsme si uvědomily, jak byla ta práce důležitá,“ říká Ruth Bourneová, která působí jako dobrovolnice v Bletchley i dnes. „Když jsme tu tehdy byly, její význam se záměrně snižoval.“
„Měly jsme pocit, že děláme něco důležitého. Jsem na to pyšná. Ale jestli jsme měly pocit, že si nás váží?“ ptá se Rozanne Colchesterová, jedna z těch, které dešifrovaly zprávy nepřátelských bojových pilotů. „Tehdy o tom člověk nepřemýšlel. Byla válka.“
Podle Tessy Dunlopové, autorky knihy The Bletchley Girls, měly tu smůlu, že žily v době, „kdy prostě dělaly, co se jim řeklo. Vedle mužů hrály druhé housle a nikdo nečekal, že se budou věnovat kariéře. Přesto se našly v práci, o které nesměly ani mluvit. Ženy z Bletchley nebyly hvězdy – byly to dělnice v jednom mraveništi.“ Dělnice, bez kterých by ovšem fungování kryptografického střediska, jež podle historiků umožnilo zkrátit válku o dva až čtyři roky a zachránilo více než dvacet milionů životů, nebylo možné.
Ani dnes, sedmdesát let po válce, však není vnímání postavení a role žen v oblasti zpracování a zabezpečení dat o mnoho jiné. Podle nedávné studie trhu v ní pracuje pouhých 10 % žen, a toto číslo zůstává stejné, přestože celkový počet zaměstnanců v tomto odvětví i poptávka po nich každým rokem násobně rostou.
Jako by některé obory stále zůstávaly jen pro vyvolené a ženám se směly otevřít jen v dobách nouze. I proto je důležité o neviditelných hrdinkách – nejen z Bletchley – vědět víc.
Titulní fotografie je majetkem společnosti ITV. Článek byl přepracován z původní verze publikované na webu "067".
