Testosteron – mytická molekula, nebo obyčejný hormon?

Lidé mají tendenci až přehnaně důvěřovat biologickým vysvětlením mužského chování, a neexistuje pro to lepší příklad než testosteron. Podle současných expertů prozrazuje tento hormon, kterému přezdívají pouhým „T", pravdy o pohlaví a mužnosti, ukazuje rozdíly mezi muži a ženami a vysvětluje, proč mají někteří muži (patrně ti, kteří mají více T) větší libido. I přes mýtický charakter lidově přisuzovaný T ale zatím žádná podrobná vědecká studie neodhalila významnou souvislost mezi hladinou T a sexuální touhou u zdravých mužů.

Už ze začátku 90. let, ale především počátkem 21. století zažily tržby ze substitučních terapií testosteronem (TRT) obrovský nárůst; z nuly na téměř 5 miliard dolarů za rok 2018.  Důvodem byla buďto náhlá epidemie „sníženého T" poté, kdy tento zdravotní problém konečně vyšel na povrch, nebo marketingová prezentace T jako zázračného léku pro muže, kteří začali panikařit, když se dozvěděli, že jim po třicítce hladina T ročně klesne o jedno procento.

Správnou odpovědí není, že se mužská těla změnila, nebo že snížená hladina T dříve skoro nebyla diagnostikována, ale to, že se T stal v hlavách většiny jakousi magickou molekulou mužnosti, která muže vyléčí z věkem přibývajícího úbytku energie a sexuální touhy.

Kromě toho spoustu z nás také učili, že pokud chceme zjistit, co u některých mužů způsobuje agresi, stačí je přece otestovat na hladinu T. Chyba: ani tohle není vědecky nijak podloženo. Některé ze slavných raných výzkumů pojících T a agresi se konaly ve vězeních, kde bylo jejich cílem prakticky „dokázat", že vyšší hladina T zjištěná u některých mužů (čtěte mužů tmavší pleti) vysvětluje, proč víc tíhnou k násilí a proč je tím pádem potřeba je zavírat v nepoměrném množství.  Metodologické nedostatky těchto výzkumů trvalo odhalit desítky let, a nová podrobná studie dokazující, jak málo souvisí T s agresí (s výjimkou velmi zvýšené či snížené hladiny), se dostává do povědomí široké veřejnosti až teď.

Testosteron potřebují muži i ženy

T navíc dokonce ani není pouze jedna věc (sexuální hormon) s jedním účelem (mužská reprodukce). Je nezbytný také pro vývoj embryí, svalů, mužského, ale i ženského mozku a červených krvinek. Na základě řady biologických, environmentálních a společenských faktorů může být jeho vliv různě velký - nebo také zanedbatelný.

Robert Sapolsky, expert na neurologii na Stanfordské univerzitě v Kalifornii, sestavil tabulku ukazující, že zatímco mezi lety 1970 a 1980 vyšlo pouhých 24 vědeckých článků zabývajících se vlivem T na agresi, po roce 2010 jich bylo více než 1000. Došlo však k nějakým novým objevům? Ne, ale několik nových zjištění v tomto období poukázalo na důležitost T v podpoře ovulace. Existuje také rozdíl mezi korelací a kauzalitou (například hladina T a agrese je typický problém slepice a vejce). Přední experti na hormony už roky dokazují, že je u naprosté většiny mužů nemožné předpovědět jejich míru agrese na základě hladiny T, stejně jako není možné odhadnout hladinu T u agresivního muže (nebo ostatně i ženy).

Testosteron je molekula, která se před asi 100 lety dočkala chybného označení „sexuální hormon", poněvadž (některé věci se nemění) se vědci snažili najít určující biologické rozdíly mezi muži a ženami, a T měl pomoci toto maskulinitě vlastní tajemství odemknout. T je důležitý pro mužský mozek, svaly a... jejich reprodukční orgány; a pro ženská těla je nezbytný. A jen tak pro úplnost, míra hladiny T nemusí nutně cokoliv znamenat - někdy je samotná přítomnost T důležitější než jeho množství. Je to jako s nastartováním auta: zkrátka potřebujete naftu, ať už je to 10 litrů nebo 1000. T nutně nevytváří rozdíly mezi muži a ženami nebo mezi muži samotnými. Existují dokonce i důkazy, že důvody, proč muži po braní doplňků T pociťují změny, mohou být stejně tak placebo efekt jako cokoliv jiného.

Neházejme všechno na hormony

I tak ale dál přisuzujeme T nadpřirozené schopnosti. V roce 2018 se v USA hrálo o křeslo soudce Nejvyššího soudu. Během veřejných slyšení vyšla na povrch minulost kandidáta a pozornost se přenesla na problém sexuálního násilí na ženách. Bylo potřeba důkladně popsat a zanalyzovat situaci. Mnozí autoři ve svých textech bezstarostně používali ono slovíčko na T, ať už při popisu situace nebo ve snaze odsoudit či obhájit činy soudce Bretta Kavanaugha. Komentátor Forbesu psal o „testosteronem vyvolaných hromadných znásilněních", zatímco jiný komentátor CNN se ptal: „Bavíme se ale o 17letém středoškolákovi, který má v hlavě jenom testosteron. Řekněte mi, který chlapec na střední něco takového neudělal?"  Sloupek v The New York Times zase uváděl: „Jel si na vlně testosteronového a alkoholového opojení…"

Není také moc pravděpodobné, že by mnoho čtenářů zpochybňovalo hormonální logiku Christine Legardeové, tehdejší ředitelky Mezinárodního měnového fondu, když prohlásila, že částečným důvodem ekonomického kolapsu roku 2008 byl příliš vysoký počet mužů ve finančním sektoru: „Já si upřímně myslím, že by nikdy nemělo být tolik testosteronu v jedné místnosti."

T se používá jako biomarker k vysvětlování (a někdy i omlouvání) mužského chování v psané i mluvené formě každý den. Někdo by to mohl nazvat básnickou licencí. Zkrátka je to jen neobratný způsob, jak mluvit o setrvávání mužů ve vůdčích pozicích. Jenže když jakkoliv zmíníme T jako důležitý faktor spoludefinující mužské chování, nechtěně tak toto chování omlouváme jakousi neschopností samotného muže se ovládat. Bezděčné zmínky o biologické maskulinitě implikují to, že patriarchální vztahy pramení z přírody.

Pokud normalizujeme představu, že testosteron koluje v žilách všem středoškolákům, a že to přece vysvětluje, proč dochází ke znásilněním, už nejde o eufemismus. Dáváme tím mužům možnost beztrestně sexuálně napadat ženy pod záminkou „jsem v tom nevinně, můžou za to hormony".

Odvolávat se na biologické procesy při vysvětlování mužského chování až příliš často končí odpouštěním jejich viny. Neustálé přetřásání termínů jako testosteron nebo chromozom Y jen pomáhá šířit představu, že muži nedokážou ovládat svoje těla. A myšlenka, že hormony a geny vysvětlují, proč „jsou všichni kluci stejní", dostává muže z obliga za spoustu různých hříchů. Pokud máte za to, že T je v jakémkoliv ohledu relevantní vysvětlení toho, co muži dělají nebo jak přemýšlí, lžete si do kapsy.  Muži se chovají tak, jak se chovají, proto, že to dovoluje kultura, ne proto, že to vyžaduje příroda.

Mluvme o patriarchátu, ne o magické molekule

Snad nikdo nebude vážně tvrdit, že biologie je jediným určujícím faktorem toho, co znamená být mužem. Slova jako testosteron nebo chromozom Y se nám ale při popisování mužských činností do řeči vplíží docela často, jako by vysvětlovala víc, než skutečně vysvětlují. T neurčuje mužskou agresi a sexualitu. A je škoda, že se tolik nemluví o výzkumu, který ukazuje, že vysoká hladina T u mužů může stejně snadno jako s agresí souviset se štědrostí. Jenomže štědrost není tak typicky mužská vlastnost, což by nezapadalo do příběhu mužům vlastní agresivity, především pak té správně chlapské. A to má zásadní vliv na názory mužů a žen na to, k čemu mají muži přirozené sklony.

Je potřeba dál mluvit o toxické maskulinitě a patriarchátu. Jsou to reálné a velmi škodlivé problémy. Potřebujeme také najít nový způsob, jak mluvit o mužích, mužství a maskulinitě, aniž bychom spadli do myšlenkové pasti toho, že biologie je jejich osudem. Pravdou totiž je, že když projdeme sítem placebo efektů a bioblábolů, zjistíme, že T skutečně vůbec není nějaká magická molekula mužnosti, ale spíš – jak argumentují ve své vynikající nové knize Testosterone (2019) Rebecca Jordan-Youngová a Katrina Karkazisová – společenská molekula.

Říkejte tomu jak chcete, ale testosteron je až moc často prostředkem pro omlouvání mužských činů a pro obhajování mužské privilegovanosti. 

Článek byl publikován na webu AEON pod licencí Creative Commons. Z angličtiny přeložil Michal Zlatkovský.

(Foto: Shutterstock)