Ven z králičí nory. Digitální detox má smysl i v době home office

„Tupou sekyrou strom nepokácíš,“ utrousil jednou můj muž, když mě viděl, jak v deset večer datluju něco do počítače. Se sklenkou vína a se zoufalým výrazem. Měl pravdu. Nechci se dopustit nějakého genderového přešlapu, ale občas mi připadá, že muži umějí odpočívat lépe a plánovaněji než my ženy. Když jsem na sklonku léta seděla na pondělním jednání s bankéřem, kterého zajímalo, jak si NILA v covidové pandemii vede, napadlo mne mezi řečí, že jistě celý víkend projezdil na kole. Působil spokojeně, sebevědomě, zkrátka fit. Nemýlila jsem se. Při rozloučení vstával pomalu a nezapomněl svá namožená stehna zmínit. Přivedlo mne to k zamyšlení. Není odpočinek u mužů vlastně společensky přijatelnější? Dokážou si ho „dovolit“ spíš než ženy?

Já sama jsem byla v práci dlouho nezastavitelná. V rámci mírného sklonu k workoholismu jsem již od vysoké školy radostně stíhala termíny a naplňovala své nadřízené spokojeností. Pak jsem začala podnikat a byla jsem sama sobě často tím nejhorším šéfem. Nic jsem si neodpustila a metodou buldozeru stavěla den za dnem svůj sen. Bez kompromisů, s jasným cílem. NILA byla mé první byznysové dítě, a když pak postupně přišla i dvě děťátka opravdová, můj svět se zúžil na práci a rodinu. Chtěla jsem, aby to všechno bylo perfektní. Takové, abych mohla být – jednoho dne – sama se sebou spokojená. Vyčerpání přišlo pozvolna a nenápadně někdy v pátém či šestém roce podnikání. Došla mi energie, nápady, tvořivost. Nevyhnutelně jsem klesala na dno sil.

V tu chvíli mi došlo, že se musím naučit tu sekyru i brousit. Pochopila jsem, že je to nezbytnost, ta pravá a jediná cesta ke spokojenosti a kreativitě. Třeba i k úspěchu, jak si jej definuji já. A jistě k lepším vztahům i pochopení okolí. Každý si dobíjíme baterky po svém, hledáme balanc mezi prací, odpočinkem a tím, co nás naplňuje a inspiruje. Co dělat? A čemu se vyhnout? Jak si nastavit hranice, aby mohl vzniknout tolik cenný prostor a čas? Můj recept je následující…

„Lelkování“ v kalendáři

Vytvořila jsem si osobní čas, několik hodin týdně, které věnuji čtení, psaní a inspiraci. Mají pevné místo v mém kalendáři, konkrétně jde o půl dne v úterý. Zní to jako nesmírný luxus, ale nezrušit tuto „aktivitu“ vyžaduje podobné odhodlání jako cokoli jiného. Výsledek však vždycky stojí za to, zejména pokud nemám předem daný cíl. Inspirace si nenechá poroučet, chodí si, jak se jí zamane. Jediné, co můžeme udělat, je dát jí prostor a říct „jsem tady“.

V rámci přípravy na tento čas průběžně shromažďuji vše, co mě přes týden zaujme, ať už k nějakému konkrétnímu tématu, nebo jen tak. Tahám knihy z knihovny, rozbaluji časopisy, které mi mezitím přišly, vracím se k poznámkám. Někdy přečtu půl knihy, jindy prostě jen listuji tak dlouho, než mne něco napadne a chytím nit. Někdy si sestavím koláž, jindy seznam otázek či krátký text. Neplním zadání, pouze jsem. A když to skončí klidným koukáním z okna, považuji to za malé vítězství.

Home office? Ne, díky!

Abych ve svém domově mohla pravé lelkování zažívat, musela jsem jej nejdřív detoxikovat od práce. Vím, že pro mnoho lidí je práce z domova synonymem flexibility i pohodlí. Něco, o co usilují nebo čeho si váží. Nezpochybňuji, že to tak může být. Stinnou stránkou je však také izolace, prolínání práce s volným časem a přemíra e-mailové korespondence, v níž často chybí emoce, které by doplňovaly strohé informace. Mám svou práci opravdu ráda. Navíc pracuji se svým mužem a NILA je naší společnou vášní i častým konverzačním tématem. Přesto jsem se naučila nechávat ji za dveřmi. Nenosím si domů laptop a v telefonu mi záměrně chybí e-mailová aplikace.

Offline je nová černá

Podobně to vidím se sociálními sítěmi. Komunikací za NILU jsem strávila spoustu let a Facebooku a Instagramu jistě vděčím za mnohé. Stále více se však mluví o tom, jak návyková a možná i nezdravá pro naši sebeúctu tato místa dokážou být. Zhruba v polovině roku jsem dospěla k tomu, že spravovat svůj osobní i firemní profil mi více bere, než dává, a často mě to zdržuje od radostnějších a živějších setkání. Proto i sítím je vyhrazena „pouze“ má pracovní doba u počítače, nikoli lákavé místo v telefonu, kabelce či na nočním stolku. Je to příjemná změna a byla snazší, než jsem čekala.