Harry Styles v plesových šatech a volání po návratu pravých mužů
Šaty dělají člověka? To bychom snad ještě souhlasili. Šaty dělají muže? To už je odvážnější myšlenka, ve svých důsledcích překvapivá hlavně v okamžiku, kdy přichází z úst konzervativní politické aktivistky, která kritizuje obálku amerického Vogue s Harry Stylesem jako útok na tradiční hodnoty.
V listopadu minulého roku zveřejnil Vogue na přední obálce fotografii britského hudebníka Harryho Stylese v plesových šatech a saku od Gucciho. Na první pohled není poznat, že Styles má na sobě šaty – čtenářovu pozornost spíš poutá světle modrý balónek, který nafukuje. Všímaví kritici a komentátoři brzy po vydání čísla také zaznamenali, že Styles se stal prvním mužem v 128leté historii časopisu, který se na přední obálce objevil samostatně.
Této skutečnosti však zdaleka nebyla věnována taková pozornost jako hudebníkovým outfitům, zveřejněných na fotografiích na dalších stránkách časopisu. Oblečení navržené Harrisem Reedem, který je proslulý svými androgynními návrhy inspirovanými glam rockem a viktoriánským stylem, rozpoutaly na sociálních sítích skoro dva měsíce trvající diskusi. Na jednu stranu je taková reakce trochu zarážející, protože Stylesovo povolání ke kreativitě a posouvání hranic mezi běžným a neobvyklým přímo vybízí. Zjevně se zde však narazilo na hranici, kterou nepřekoná ani o něco větší tolerance k výstřelkům umělců.
Lidé jako Styles podporují otevřený přístup k vlastní identitě a vnímají módu jako jeden z prostředků vyjádření autentického já, svobody, kreativity a stírání kulturních, historických a genderových hranic.
Fanoušci znají Stylese jako pozitivně naladěného člověka se smyslem pro humor, který otevřeně odmítá objektivizaci žen a je proslulý svým hravým a kreativním přístupem k oblékání. Jednou si na koncert oblékne květované sako, podruhé krajkový overal. Občas si nalakuje nehty a nikdy nezapomene na výrazné prsteny. Asi rok předtím, než Vogue zveřejnil jeho fotky v plesových róbách, se Styles v rozhovoru s Lizou Koshy na Met Gala nechal slyšet, že „móda má být hlavně zábavou.“ Hudebník přiznává, že se v oblékání rád inspiruje androgynním stylem Davida Bowieho, Prince a Freddie Mercuryho.
Útok krajkovými šaty
Harry Styles je sice prvním mužem na obálce Vogue, rozhodně však není prvním mužem v historii, který svým stylingem překračuje genderové normy. Přesto se stal trnem v oku nejen masám komentujících na internetu, ale i Candace Owens, vlivné americké konzervativní spisovatelce a politické aktivistce, která na sociálních sítích rozpoutala diskusi na téma „chceme zpátky skutečné muže“. Všechno začalo ve chvíli, když se Owens rozhodla na svém twitterovém profilu vyjádřit k přebalu Vogue se Stylesem následovně: „Neexistuje společnost, která by mohla přežít bez silných mužů. Východ si je tohoto vědom. Není náhodou, že na Západě dochází k pravidelné feminizaci našich mužů ve stejnou dobu, kdy jsou naše děti učeny marxismu. Je to přímý útok. Vraťte zpátky mužné muže.“
Pojďme tweet podrobit menší analýze. Pokud Owens vnímá fotky zpěváka v šatech jako útok na mužnost, pak je evidentně přesvědčena, že muže mužem dělá to, co má na sobě. Pokud by se Styles nechal vyfotit ve vojenské uniformě nebo kostkované košili a kalhotách (pro konzervativní pravicový proud možná ještě lépe, kdyby v ruce držel sekeru), komentátorka by pravděpodobně nic nenamítla. Co ale úplně pomíjí – a i proto je její tweet směšný – , je skutečnost, že genderové normy, které se promítají do stylu, módy nebo druhu oblečení, jsou z časové a sociálně-kulturní perspektivy velmi fluidní. Svěřila by Owens a její příznivci budoucnost civilizace do rukou mužů, kteří nosí přiléhavé punčochové kalhoty, pudrují si obličej nebo se každé ráno zavinují do dlouhé bílé tógy? Nejspíš ne. A přece tito mužní muži takto oblečení kdysi řídili svět.
Co se střihů a druhu oblečení týče, Reed a Styles se na fotografiích pro Vogue poměrně vyřádili, v barvách ale zůstali docela umírnění. Je však možná otázkou času, než se Owens nebo někdo podobného smýšlení pustí do kritiky mužů oblékajících se do růžové, případně do jiných „feminních“ barev. Poměrně živě si vzpomínám na módu světle růžových košil pro muže, která dokázala před nějakými patnácti lety vzbudit u mých známých rozpaky a dlouhé diskuse nad tím, zda muž, který nosí růžovou košili, je nebo není gay.
Vnímání barev, stejně jako styl nebo typ oblečení, jsou historicky a kulturně relativní. Ještě do 40. let minulého století to byla barva určená mužům respektive chlapcům. Podle historičky oblékání Jo Paoletti byla v první polovině dvacátých let růžová doporučována tmavookým a tmavovlasým dětem, anebo chlapcům, jako barva jasnější a výraznější. Modrá byla naopak doporučována světlovlasým dětem anebo dívkám, protože prý působí elegantněji a jemněji. Kdy se tento trend prohodil? V osmdesátých letech reagovali producenti na zvýšený konzumerismus nárůstem reklamních spotů, do kterých obsazovali dívky a ženy štíhlé postavy oblečené do růžové barvy. Za přesvědčení, že růžová barva, dlouhé vlasy a šaty jsou určené dívkám, vděčíme tedy také reklamě, která posiluje sociální konvence.
Skvělou odpověď na kritiku „nemužné fotky“ měla matka Harryho Stylese, Anne Twist. V listopadu 2020 se nechala slyšet, že Stylese a jeho sestru od jejich útlého věku podporovala v sebevyjádření a nechávala volné pole jejich kreativitě. U Stylese se to projevovalo tak, že se oblékal kromě jiného také do ženských šatů, zatímco jeho sestru nějaké experimentování s volány a látkami nechávalo chladnou. K obálce Vogue pak poznamenala, že na ní její syn vypadá „docela úžasně“ a dodala: „Proč si vůbec myslí, že je tu oblečení pro holky a oblečení pro kluky? Noste si, co chcete!“
Za všechno můžou toxické ženy
S pojmy „mužskost“ a „ženskost“ jsme se za život setkali nesčetněkrát. Když je zkusíme definovat, zjistíme, že v lepším případě pouze podvědomě reprodukujeme stereotypní pohled na to, co je s mužností a ženskostí spojováno v naší kultuře. Stejně jako Owens, která nedostatečnou Stylesovu „mužnost“ svedla na „toxické ženy“. Podle ní totiž toxické ženy veřejně odmítají genderové stereotypy a tím v podstatě mohou za to, že existují muži jako Styles. Tedy muži, kteří provokují tím, že se vymykají zajetým představám toho, jak by se muž měl chovat a co by měl nosit.
Podle odpůrců fotek muže v plesových šatech je jediná akceptovatelná verze společnosti taková, ve které jsou role mužů a žen jasně definované a propustnost hranic mezi nimi je pouze minimální. Ideálně nulová. Jenže právě tato nepropustnost genderových hranic podporuje vznik mnohdy až extrémních stereotypů včetně tzv. hypermaskulinity, kterou můžeme považovat za projev toxické maskulinity (kterou Owens svými tweety ostatně otevřeně podporuje).
Ve světě bezpečně oddělených genderových rolí by představitel správné maskulinity zřejmě vypadal jako svalnatý, zamračený drsňák. Byl by obrazem stereotypní společenské normy, která se obtiskla do naší kultury během 20. století. Obrazem, který má na svědomí mnohem víc negativních jevů, než by rozhořčená americká komentátorka chtěla vidět. Muž představovaný jako přirozeně sociálně dominantní bytost se může chovat jako macho a šovinista a je to tak v rámci tradičního světa v pořádku. Jedním z projevů hypermaskulinity je také celospolečenské přesvědčení, že muž nemá dávat najevo emoce a má se příslušně oblékat – tedy tak, aby nepůsobil „zženštile“. Je to jednoduše velmi úzký a ořezaný obraz, do které se ze skutečných, živoucích mužů vejde málokdo.
Hypermaskulinní muže už nechce ani popkultura
Je zajímavé, že tato specifická podoba hypermaskulinního ideálu se podle historičky Nancy Schoenbergové rozšířil zejména ve 30. a 40. letech s nástupem obliby klasického westernového filmu. Zvládl pak dominovat celé půl století. Stačí si vzpomenout na Clinta Eastwooda v Hodný, zlý a ošklivý, Mela Gibsona ve Statečném srdci nebo postavu Jamese Bonda (a mnoho, mnoho dalších filmů z 80. a 90. let). Všichni jsou příkladným prototypem tohoto maskulinního ideálu, který se stal vzorem mnohých mužů a snem nemála žen. Neohrožený muž, který si poradí s každou situací, ale o svých pocitech mlčí.
V posledních pár letech ale můžeme v popkultuře pozorovat odklon od těchto hypermaskulinních typů a příklon ke komplexnějším mužským charakterům. Například Bradley Cooper ve filmu Zrodila se hvězda ztvárnil roli muže, který v rámci léčby vlastní závislosti na alkoholu reflektuje vlastní zranitelnost. Takový filmový hrdina divákovi ukazuje, že i muži mají emoce a jsou schopni hlubokých prožitků. Je proto zbytečné a mnohdy škodlivé trvat na návratu tradiční maskulinity, když i divácké či fanouškovské preference se ubírají jiným směrem.
Prvním mužem na obálce Vogue nebyl žádný „lumberjack“ ani anonymní mužský model s vypracovanámi břišáky, ale muž v šatech, který se netají tím, že jeho vztah k genderu je fluidní. Lidé jako Styles podporují otevřený přístup k vlastní identitě a vnímají módu jako jeden z prostředků vyjádření autentického já, svobody, kreativity a stírání kulturních, historických a genderových hranic. Napomáhají posunout diskusi o tom, „co znamená mužnost a ženskost“, a poukazují na relativnost těchto pojmů. Možná tím zároveň ukazují cestu těm, kteří zatím odvahu pro projevení vlastního já oproštěného od stereotypů zatím nenalezli.
