Málo známá Charlotte Salomon. 784 maleb, smrt v Osvětimi a odvaha k naději

Charlotte Salomon, mladá německá Židovka a malířka, vytvořila mezi léty 1940 a 1942, v době, kdy se skrývala před nacisty, sérii sedmi set osmdesáti čtyř maleb. Soubor obrazů nazvala Leben? oder Theater? – Život? Nebo divadlo? Pohledem 21. století může její dílo připomínat jakéhosi vzdáleného předchůdce grafických románů a komiksu; je totiž tvořeno složitou sítí slov a obrazů společně utvářejících příběh.

Série obrazů zachycuje tragickou rodinnou historii a soustředí se hlavní hrdinku Charlotte Kann, zpola autobiografickou verzi malířky samotné. Dozvíme se o Charlottině uměleckém vývoji, jejím zápasu s duševní nemocí a o její první lásce, to všechno na pozadí stále brutálnější nacistické nadvlády. Vzácnou příležitost seznámit se s unikátním mistrovským dílem dala veřejnosti výstava, kterou z prací Salomon připravilo Židovské muzeum v Londýně a která trvá do března.

Slova a obrazy

Řada raných děl je dál rozdělená na menší čtverce a panely, které svojí strukturou a uspořádáním připomínají komiks. Maličké postavy překračují z jednoho bloku do druhého a vytvářejí tak tok příběhu.

V srdci obrazů Charlotte Salomon stojí otázka, jestli je možné vykonat akt sebevraždy. V úvodních „scénách“ se seznámíme s Charlottinými rodiči, Albertem a Franziskou; dílo v útržcích zachycuje jejich svatební noc, radostnou novinu jejího vlastního narození a poté Franzisčin prudký pád do deprese.

Navzdory snaze lékařů tomu zabránit si Franziska vezme život. Přestože to okolí Charlotte nejdřív tají, postupně se dozví, jaké byly skutečné okolnosti smrti její matky a že v její rodině existuje dlouhá dědičná zátěž duševních nemocí. O čtyřicet maleb později, když se Charlotte stane svědkem sebevraždy i své babičky, se sama zachytí u otevřeného okna ve výjevu plném ohnivých barev a prosí: „Drahý Bože – nenech mě zešílet.“

Není to jen způsob vyprávění skrze obrazy, které spojuje dílo Salomon s moderním komiksem. Malířka k dílům přidávala poloprůhledné potahy plné slov a vět, které na malby přilepovala; doplněno o text je víc než dvě stě z nich. Spojením slov a obrazu vytváří komplexní vyprávění a je schopná tímto způsobem propojit příběhy několika životů. (Samotné potahy jsou dnes příliš křehké na to, aby se mohly vystavit, ale muzeum ta malovaná slova zpřítomnilo na stěnách galerie – a výsledný efekt je působivý.)

Neviditelné výjevy

Výjevy, které v příběhu zachycené nejsou, jsou také důležité – obdobně jako v současném komiksu. Nejlépe je to vidět na pouhých třech malbách, které zachycují Franzisčinu sebevraždu. První obraz zachycuje sekvenci obrazů na jediném plátně, vyjevující Franzisčin akutní pád do deprese a vzrůstající obavy jejích blízkých.

Franziska potom drží pod „stálým dohledem sestry“. Jenže v další sekvenci obrázků tato sestra osudově „opustí jen na okamžik pokoj a toho okamžiku Franziska využije a vrhne se z okna“. Sebevraždu páchá v prostoru mezi dvěma rámečky. Zámlku ve větě – zachycenou na malbě jako kratičký okamžik, kdy sestra poleví v pozornosti – využije jako šanci odejít ze scény a ze života.

Tato druhá malba je v rámci celé výstavy zásadní. Vyzdvihuje nejen to, jak dokážeme propojit sekvenci obrazu a textu, ale také jako dokážeme intuitivně doplnit význam do mezer mezi výjevy. Jediné plátno je rozdělené do mnoha částí; sledujeme Franzisku, jak vstává, otevírá okno a v levém dolním rohu obrazu vidíme její bosé nohy, jak mizí kamsi dolů.

Teprve třetí malba je „celostránkový“ výjev Franzisčina těla: kaluž šarlatové krve se rozlévá zpod jejích rozhozených paží a nedává pochybovat o tom, že pád měl fatální následky.

To my si doplňujeme, co se stalo v mezerách mezi scénami. Představujeme si Franzisku, jak rychle stoupá na parapet, vrhá se po hlavě do tmy a dopadá na chodník dole. Jak vysvětluje teoretik komiksu Scott McCloud v knize Jak rozumět komiksu, je to právě naše schopnost číst mezi řádky a v mezerách spojovat nespojené výjevy, co nakonec utvoří příběh.  

Naděje navzdory 

Jak výstava dobře ukazuje, dílo Salomonové se zdaleka netýká jen smrti a zoufalství. V srdci těch maleb je příběh o naději a tvorbě i v nejtemnějších dobách. Charlotte stojí před volbou, jestli následovat osud své matky i své babičky a ukončit svůj život skokem z okna, anebo „vytvořit nový svět“ skrze radikální způsob sebezachycení. Vybrala si život, a to navzdory tomu, že jí celou dobu hrozila likvidace.

Charlotte Salomon zemřela v Osvětimi ve věku 26 let. To by ji za běžných okolností zřejmě vymazalo z historie, ale krátce před svou smrtí svěřila své malby příteli – s prosbou, aby je u sebe ukryl, dokud nebude bezpečno. Teprve dnes se Salomon začíná vracet do centra veřejného i akademického zájmu a propůjčuje se jí už napořád místo v dějinách umění 20. století.

Na jednom z obrazů Charlottin milenec utrousí: „Víš, děvče, že některé z těch tvých obrázků jsou docela dobré?“ A v dalším se nahlas zamýšlí: „Jednoho dne se na nás lidi budou chodit dívat.“ Jeho arogantní proroctví bylo naprosto přesné. V tomto vyprávění v obrazech, v jistém směru předjímající současné podoby grafických románů, se tyto výjimečné malby skutečně dožadují pozornosti a toho, abychom se na ně stále dívali – i sedmdesát let od jejich vzniku.

Výstava Life? Or Theatre je k vidění v Židovském muzeu v Londýně do 1. března. Obrazy: Collection Jewish Historical Museum, Amsterdam / © Charlotte Salomon Foundation / Charlotte Salomon ®. Článek byl publikovaný na webu The Conversation. Z angličtiny přeložila Anna Urbanová.