Před několika dny se rozdělovaly Oscary. Asi největším překvapením letošního ročníku bylo vítězství filmu Parazit od korejského režiséra Bong Joon-hoa, které ale zapadá do dlouhodobějších trendů v Hollywoodu. Ten se stále častěji obrací k dříve opomíjeným subkulturám, minoritám a regionům.
Vítězství korejského filmu Parazit na letošních Oscarech čekal málokdo. Jak zdůrazňuje většina zpráv, je to totiž vůbec první vítěz v kategorii nejlepší film roku, který nebyl natočený v angličtině. Může nám dokonce připadat, že je to popření základních principů, na kterých je tahle cena postavená. Oscar totiž patříval k institucím, které diváky učily, že to, co je v kinematografii nejdůležitější, je Hollywood. Cena, kterou nám média prezentují jako jednu z nejdůležitějších filmových událostí roku, je s Hollywoodem pevně srostlá. Dokonce tak, že má zvláštní kategorii pro nejlepší cizojazyčné filmy. Jako by snímky, které vznikají v jiných jazycích, potřebovaly speciální kategorii, protože s těmi v angličtině soutěžit nedokážou.
Euforie filmových publicistů z toho, že se členové Americké akademie filmového umění a věd rozhodli upřednostnil film, který v amerických kinech musí běžet s titulky, má samozřejmě své meze. Neznamená to, že by se Oscary ze dne na den proměnily. Spíš je to dost svérázná reakce na tlaky, kterým je Hollywood a spolu s ním i Oscary v současnosti vystaven. Jde to vidět i na celkovém seznamu nominací letošního ročníku, do kterého se promítá hned několik trendů, které se v současné době v souvislosti s hollywoodskou kinematografií probírají.
Jednak jde o tlaky ze strany etnických a genderových menšin, které ale zpravidla působí uvnitř hollywoodského systému. Kampaň #OscarsSoWhite už několik let komentuje rasové složení nominovaných filmů a zároveň probíhá široká debata o ženách (které ve filmovém průmyslu tvoří také menšinu) a genderu v Hollywoodu jako takovém. Vítězství Parazita sice jednoznačně přitakává rasové diverzitě, ale zároveň ve prospěch jiné menšiny, než o jaké mluví #OscarsSoWhite především, totiž afroamerické. Loňský ročník afroamerické tvůrce podpořil celkem výrazně prostřednictvím hlavní nominace pro BlackKklansmana a Black Panthera, ale letos tohle téma téměř mizí ze scény. Zdůraznění asijských tvůrců je však rozhodně pozitivní krok směrem k větší diverzitě.
Tradiční pojetí Hollywoodu jako bílého, mužského, amerického a „kinařského“ mainstreamu se hroutí.
Až provokativně pak působí fakt, že v režijní kategorii nebyla nominovaná Greta Gerwig za Malé ženy. Na druhou stranu je potěšitelné, že ženy byly nominované v profesních kategoriích – Thelma Schoonmaker za střih Irčana a Hildur Guðnadóttir za hudbu k Jokerovi, ta si nakonec sošku odnesla. V kreativních profesích jako kamera, střih nebo hudba jsou totiž ženy také ve výrazné menšině a neupozorňuje se na to tolik, jako u prestižnějších kategorií režie nebo scénář. Tam mimochodem letos s výjimkou Grety Gerwig figurovali samí muži.
Vedle toho ale mohou zadostiučinění cítit fanoušci superhrdinských (resp. superpadoušských) filmů. Na Black Panthera, který se loni objevil v nominaci v hlavní kategorii, letos navazuje Joker, který měl dokonce vůbec nejvíc nominací ze všech filmů. Superhrdinové jsou přitom jen jedna z mnoha sort filmových postav, kterým se Akademie v minulosti celkem důsledně vyhýbala. Kromě mužů (a občas také žen) nosících pestrobarevné kostýmy a spodní prádlo přes kalhoty jsou to také třeba kosmičtí dobrodruzi, hororová monstra nebo akční hrdinové.
Fantastické a akční žánry jsou už celá desetiletí na Oscarech více méně opomíjené, a přitom tvoří čím dál podstatnější součást hollywoodské produkce. Navíc už to dávno není jen zábava pro dospívající publikum, ale objevují se v nich sofistikovaná, ambiciózní a společensky relevantní díla. Stejně jako v loni v případě Black Panthera ale letos zůstalo jen u nominace na hlavní cenu a přiznání nesporného hereckého mistrovství Joaquinu Phoenixovi v titulní roli.
Malé ženy proměnily z šesti oscarových nominací bohužel jen tu za nejlepší kostýmy. Přesto ve svém druhém celovečerním filmu pracuje režisérka Greta Gerwig s klasickou látkou způsobem, který nás nenechá na pochybách, že další adaptaci románu Louisy May Alcott potřebujeme.
Další téma, které Oscary zpřítomňují, jsou kontroverze kolem společnosti Netflix. Nový agresivní hráč si vytvořil vlastní distribuční kanál, který je zcela nezávislý na síti amerických kin, televizí a dalších institucí věnujících se uvádění filmů. Jeho distribuční praktiky vzbudily řadu kontroverzí jak u tvůrců a filmových publicistů, tak třeba u filmových festivalů. Letos na přelomu roku, tedy v „oscarové sezóně“, uvedl několik filmů, které jako by si o nominace na zlaté sošky přímo říkaly. A skutečně se jich dočkaly – v hlavní kategorii se objevily dva filmy Netflixu, rozvodové drama Manželská historie a především prestižní projekt Martina Scorseseho Irčan.
V hereckých kategoriích figurovali také protagonisté klerikálního buddy movie Dva papežové a své koně měl Netflix i mezi dokumenty (Americká továrna) a animovanými filmy (Kde je moje tělo?, Klaus). Většinu z nominací Netflix neproměnil. Kromě hlavní kategorie nejlepší film, kde Irčan působil jako jeden z potenciálních favoritů, je to překvapivé zejména v kategorii animace, jelikož francouzský snímek Kde je moje tělo? právem patřil k nejoslavovanějším animovaným filmům roku.
Zdánlivě jde o velmi rozdílná témata. Všechna ale vypovídají o tom, že tradiční pojetí Hollywoodu jako bílého, mužského, amerického a „kinařského“ mainstreamu se hroutí. Pro filmový průmysl jsou čím dál relevantnější regiony, divácké skupiny, distribuční kanály a fanouškovské subkultury, které Akademie dřív úspěšně přehlížela. Jednotlivé filmy, které letos na Oscarech soutěží, je možné vnímat jako zástupce různých trendů a subkultur. To do nějaké míry platilo vždycky, ale v letošním roce je tenhle pocit mimořádně silný a vítězství Parazita to jen podtrhuje.
Akademie dokáže dohlednout dál než na obzor své vlastní tradice. Otázka je, jak moc dál.
Nejčastěji tipovaným vítězem hlavní kategorie byl totiž úplně jiný film, a sice 1917 Sama Mendese. Drama z první světové války natočené technicky ambiciózním způsobem tak, aby celý film vypadal jako jeden dlouhý kontinuální záběr, je dílo, které na první pohled působí vážné, důstojně... a staromilsky. Film, který se na 92. ročník vážné, důstojné a staromilské filmové ceny hodí. Až je otázka, jestli se vůbec hodí i někam jinam než na Oscary. Dokonce i druhý nejvíc „zasloužilý“ projekt, Scorseseho Irčan, „zlobí“ alespoň tím, že ho zaplatil Netflix.
Vítězství Parazita naproti tomu ukazuje, že Akademie dokáže dohlednout dál než na obzor své vlastní tradice. Otázka je, jak moc dál. Bong Joon-ho je sice korejský režisér, ale jeho vazby na Hollywood nejsou zanedbatelné. Jeho starší korejské filmy jako Pes, který štěká, nekouše, Vzpomínky na vraždu a Mutant jsou chytré variace hollywoodských žánrů a spadají do dlouhodobého trendu jihokorejského filmu, který se snaží vytvářet lokální alternativu k americkým indie snímkům. V následujících filmech Ledová archa a Okja dokonce rozjel kariéru globálního tvůrce velkofilmů s mezinárodním produkčním zázemím a hollywoodskými hvězdami. Parazit znamenal v podstatě jen jednorázový odskok k domácím hvězdám a skromnějším rozpočtům v korejském prostředí.
Parazit byl zároveň s úspěchem promítaný po celém světě, dokonce včetně Spojených států, kde se titulkovaným snímkům většinou moc nedaří. Bong Joon-ho se v současnosti věnuje produkci seriálových verzí svých filmů Ledová archa a Parazit se západními herci a v anglickém jazyce. V tomhle světle Parazit není vítězství mezinárodní kinematografie a lokálních tvůrců, ale spíš globálního Hollywoodu, který už není spojený s americkým trhem a produkčním zázemím, ale který operuje po celém světě. Kariéra Bonga Joon-hoa je vlastně skvělým příběhem o vzájemných vztazích globální a lokální kinematografie. Svým způsobem je to i variace na téma Parazita – i Bong jako by se se svou historií lokálního exotického tvůrce infiltroval do bohatého filmového centra v Hollywoodu a udělal si z něj nový domov.