Stříbrné plátno barevné i barvoslepé. Nejen o černošce v roli Anne Boleyn
Obsazení černé herečky do role Anne Boleyn, druhé manželky Jindřicha VIII., zvedlo mnoho kritických hlasů. Podobně jako u loňského hitu Bridgerton se bouří proti násilnému překrucování historie. Jenže pokud už u televizních a filmových děl vyžadujeme historický purismus, je mnoho oblastí, kde by byl namístě víc, píše historička Marie Michlová.
I historické filmy a seriály mají svou historii. Dnešní divák se u filmů druhé poloviny 20. století pousměje nad výrazným make-upem hereček dobových postav nebo střihům šatů a účesům ovlivněným aktuálními trendy. Třeba oblíbená série Sňatky z rozumu natočená v 60. letech z hlediska žánru obstojí jako kostýmní drama, ale historicky přesnou představu o módě 2. poloviny 19. století v ní opravdu nenajdeme.
Historická věrnost či její absence, zdá se, nikdy nebudila velké emoce. Sice se občas rozzlobilo pár fanoušků té či oné osobnosti, která podle nich nebyla v biografickém snímku správně vyobrazena, ale odchylky od dobové reality byly jen zřídka jádrem kritiky. Některé ahistorické momenty dokonce nabyly na popularitě a začaly se objevovat v dalších a dalších filmech, až se staly obecně sdíleným faktem. Starší období dějin a chudé vrstvy tak vyžadují, aby maskéři vytvořili na obličejích herců „špínu“, film z libovolné dekády 18. a 19. století musí zahrnovat scénu utahování korzetů, a dotyčný korzet musí být utažen vždy a za každých okolností (přestože ve skutečnosti se až do poloviny 19. století nosila poměrně měkká šněrovačka). Rodiny snídají na stolech bez ubrusů (které byly jinak samozřejmostí i v méně majetných domácnostech), pánové ke stolu usedají v jezdeckém oblečení, které filmaři zřejmě považují za univerzální oděv na doma, jízdu kočárem i vycházku v lese.
Tohle všechno diváci snášeli a snášejí bez mrknutí oka. Co ale opakovaně vzbuzuje nevoli a pohoršení, je obsazení herců tmavé pleti do rolí, které tradičně zastávali běloši, nebo do rolí historických postav, které měly ve skutečnosti ryze evropskou DNA. Aktuální internetová bomba vybuchla, když do hlavní role v seriálu Anne Boleyn byla obsazena černoška Jodie Turner-Smith. První tři epizody čeští diváci na databázi ČSFD ohodnotili pouhými 2 %, aktuálně tak jde o 11. nejhůře hodnocený seriál (k polovině června 2021).
Makronkový punk
Jedním z nejoceňovanějších snímků předminulé sezóny se stala historická černá komedie Favoritka. Tu často doprovázela poznámka, že její režisér Yorgos Lanthimos tentokrát nenatočil tak divný snímek, na jaké jsme u něj zvyklí. Seriál Veliká (The Great) ovšem ukazuje, že zpátky se tehdy nedržel režisér, ale spíše scenárista Tony McNamara.
Seriál Veliká: Makronkový punk, který s chutí vraždí historii
Barva pleti vadí, jiné nesmysly nikoliv
Anne Boleyn byla ve filmech a seriálech ztvárněna již mnohokrát. Volba herečky tmavší barvy pleti může být jen marketingový trik, jak k seriálu přilákat pozornost, stejně jako může být vážně míněnou odpovědí na tzv. „whitewashing“, kdy herci (zpravila běloši) představovali postavy nebo historické osobnosti jiného etnického původu (velmi často Asiaty, Latinoameričany nebo původní obyvatele Ameriky). Ať už byl důvod obsazení jakýkoliv, očekávané pobouření samozřejmě přišlo.
U podobných kritických hlasů je typické, že jsou jednosměrné – herec tmavší barvy pleti v roli, kde byste čekali bělocha, pohorší mnohem více, než když je to obráceně. Ještě v roce 2013 si Johnny Depp střihl roli „Indiána“ ve filmu Osamělý jezdec. (Přitom už v roce 1975 Miloš Forman našel svého „velkého Náčelníka“ pro film Přelet nad kukaččím hnízdem v osobnosti Willa Sampsona, který pocházel z kmene Kríků.) Ve filmu World Trade Center (2006) reálnou postavu černošského seržanta Jasona Thomase ztvárnil bílý herec. A Emma Stone si ve filmu Aloha (2015) střihla postavu s čínskými kořeny.
Přitom samotný výběr herců můžeme hodnotit jako diskutabilní nejen u barvy pleti, ale třeba u věku ztvárňovaných postav. Emma Thompson si ve fillmu Effie Gray, který režírovala, do role hlavního hrdiny, viktoriánského básníka Johna Ruskina, prosadila svého manžela. Skutečný Ruskin se oženil v devětadvaceti, ale na filmovém plátně se objevil v podobě o dvacet let staršího Grega Wise, kdežto jeho osmnáctiletou partnerku hrála tehdy devatenáctiletá herečka. Obraz nešťastného manželství se tak posunul do nové roviny.
Vadí vám herci tmavé pleti v rolích historicky bílých postav?
Stejné chyby se dopouští tvůrci filmu Vévodkyně (2009), ve kterém si sedmnáctiletá dívka (na plátně třiadvacetiletá Keira Knightley) brala pětadvacátníka, kterého ale ztvárnil v té době šestačtyřicetiletý Ralph Fiennes. Manžel tu tedy vypadá spíš jako její otec, přitom skutečný vévoda byl jen o osm let starší než skutečná Georgiana. Vztah dvou věkově blízkých lidí se posouvá do roviny stereotypního příběhu o ženě, která touží po partnerovi adekvátního věku, a postarším chlípníkovi. Jejího mladšího milence hraje třicátník, přitom v době jejich filmového setkání mu bylo jen sedm let!
Nezdá se však, že by diváci proti takovým výrazným manipulacím s realitou protestovali, a to i přesto, že mění způsob, jak vnímáme morálku a chování lidí minulosti. Pokud zamilovanou dvanáctiletou dívku hraje dobře vyvinutá šestnáctiletá herečka, která by mohla hrát i pětadvacetiletou matku, jsme tolerantnější k sexualizaci mladistvých, protože filmy vyvolávají iluzi, že šlo o prakticky dospělé jedince.
Ošklivý nebo krasavec?
Umělecká licence je asi nejvíce tolerovaná u míry atraktivity ztvárňovaných historických postav. Královně Kleopatře, považované za jednu z nejkrásnějších žen historie, by se samotné zřejmě líbilo, kdyby vypadala jako Elisabeth Taylor. Ona sama přitom měla větší nos a podsaditou postavu. Nepředstavujme si ji ale ani jako současnou Egypťanku – její předci pocházeli z jižní Evropy, Řecka a Persie.
Skutečná Kleopatra
Staré Egypťany ve filmu ztvárňují často černoši nebo míšenci, ale egyptské panovnické dynastie měly ve skutečnosti blíž k semitskému typu. Někteří Staroegypťané bývali i zrzaví a pihovatí. Kleopatra žila během řecké nadvlády a vypadala jako typická Řekyně: výrazné rysy, husté vlasy, mediteránní pleť, kterou si bělila. Měla drobnou, zakulacenou postavu. 3D grafická rekonstrukce byla pořízena na základě soch a podobizen na mincích.
Trendy se mění a představy o kráse taky. Některý tělesný typ může ve své době představovat ideál, zatímco o dvě století později by byl za ošklivce. Filmaři však znají většinou jediný ideál, a to ten současný. Vytváří se tak další vrstva ahistoričnosti, kdy podle dnešních standardů neatraktivní jedinec nemá úspěch u opačného pohlaví kvůli vzhledu, a přitom v době, do které je snímek zasazen, by představoval prakticky ideál. A naopak, ve filmu je obletován hollywoodský krasavec nebo slavná modelka, která by v dané epoše mohla zazářit leda tak svým intelektem.
Coby historička bych uvítala, aby se začalo apelovat na větší historickou přesnost ve filmovém světě, ale odstín pleti není to, co mě trápí. Pokud si nepříliš zdařilý seriál vypomáhá černou herečkou, protože nemá čím jiným zaujmout, sám si tím vyřkl svůj ortel a hodnocení. Pokud se vyobrazují absurdní události v ahistorickém světě, je jedno, jak vypadají herci. Apel na větší zapojení „etnických menšin“ do historických snímků ale otevírá cestu k hledání přehlížených témat. Budu jedině ráda, když přibudou filmy věrně mapující příběhy těch, kteří žili skutečné životy v minulých staletích.
O zfilmování si tak říká například životopis černocha Pabla Fanque (1810–1871), který se od jedenácti let pohyboval v cirkusovém prostředí. Život paleontoložky Mary Anning byl v posledním zpracování zastíněn fiktivní lesbickou epizodou (Ammonite, 2020), ale některý budoucí snímek by se mohl věnovat třeba jejímu výjimečnému vědeckému přínosu. Téma menšinové sexuální identity by našlo skvělou předlohu ve fascinujícím příběhu Mary Diany Dods (1790–1830), který stále čeká na své objevitele.
