Magnesia Litera. Literatura ospravedlněná trhem?

V Česku se udílejí desítky literárních cen. Drtivá většina z nich má ale zcela lokální či komunitní dopad. Naopak o literární ceny, které by zasáhly širší čtenářskou komunitu – anebo dokonce dokázaly zapůsobit i mimo ni –, je nouze.

Většina z respektovaných literárních ocenění všelijak skomírá: Cena Jaroslava Seiferta, Cena Josefa Škvoreckého i Státní cena za literaturu a překladatelské dílo.

Úskalím těchto cen je fakt, že jsou udělovány v podstatě za celoživotní dílo. Dosáhne na ně tedy jen ten, kdo je přinejmenším jednou, ale většinou oběma nohama v čítankách.

Takové ceny sice nepochybně plní některé kulturně-společenské funkce, leč zároveň jsou zoufale nostalgické a nijak se nepodílejí na formulování literárních kritérií současnosti nebo dokonce na objevování dosud neznámých talentů.

Magnesia Litera tak zůstává – snad vyjma Ceny Jiřího Ortena určené mládežníkům do třiceti let či literární komunitou částečně bojkotované Knihy roku Lidových novin –, jedinou živou literární cenou, která hodnotí, a především zviditelňuje ryze současnou literaturu. Slovem „propagace“ se organizátoři ostatně zaštitují do zemdlení.

Magnesiální hashtagy

Je proto smutné, že vyvrcholením mediálního dosahu Magnesie Litery je neslaná nemastná pódiová předávačka v živém přenosu České televize. Největší divácký odvaz tu způsobují předtočené „knižní trailery“ čili medailonky nominovaných knih a jejich autorů. Ty ostatně ČT divákům dávkuje už s předstihem.

Organizátoři Magnesie se ale zdaleka nespoléhají jen na masmédium oblíbené v druhé půli dvacátého věku. Nebojí se dokonce ani kontaktu s živými čtenáři v útulné Knihovně Václava Havla na Praze 1, kde se během března pořádají čtení nominovaných autorů. Uspávací koktejl mediální spolupráce doplňuje – kromě literárních časopisů – například i partnerství s tiskovinami jako Sluníčko a Harper’s Bazaar.   

Zato nenechaví influenceři zařídili, že existují i magnesiální hashtagy, přestože instagramová komunita se obvykle nedostane dál než k šatům moderátorky či celkové slušivosti aktérů. Futuristické prognózy jsou vždy nejisté, ale proč by někdy v budoucnosti nemohly ze čteních v Knihovně Václava Havla existovat i podcasty?

Leč vážně. Mediální předpotopnost a pragocentrismus jak z éry psacích strojů a telegrafů už vlastně nikoho nepřekvapuje; na oboje jsme tak nějak zvyklí. Kdo je gramotný, bydlí dávno v Praze. Úplně tedy stačí, když se nominovaní prostě vytáhnou jako králíci z klobouku a následná mediální „masáž“ o síle intelektuální vzrušivosti reklamy na jogurt vykoná své i na periferii kdesi za Nákupním centrem Chodov.

Organizátoři se mohou stokrát bít v hruď, že oceněným knihám stoupá prodejnost (z jednotek na stovky, ze stovek na jednotky tisíc prodaných kusů) nebo že některé kategorie mají i finanční ekvivalent (nejvíce, dvě stě tisíc, dostane vítěz Knihy roku). Magnesia Litera sice v současnosti představuje nejživější literární cenu, ale zároveň je i mediálně unavenou a ve vztahu k hodnotícím kritériím nečitelnou retroakcí.

Mezi artiklem a artefaktem

Důvod, proč je tak snadné rok co rok povytahovat obočí nad nominacemi Magnesie Litery, hnízdí hluboko uvnitř ceny samé. Navzdory vší ušlechtilosti, která ji z podstaty obklopuje, má totiž ve svém jádru liberálně ekonomické semínko prázdnoty.

A to je nijak nezpochybňovaná představa, že hlavní problém současné české literatury spočívá pouze a jedině v tom, že se málo prodává. A málo se prodává proto, že se o ní neví. A neví se o ní, protože nemá reklamu. A o tu reklamu – propagaci a následnou prodejnost –, se postará právě Magnesia Litera. Problém vyřešen.

Potřebujeme ale literární cenu vycházející z principu telemarketingu? Výsledkem je totiž akorát to, že do jedné pluralitní velkoceny se vleze hravé dílko Terezy Semotamové Ve skříni (s hrdinkou řešící bytovou krizi tamtéž), odborná knížka o parazitech i komentátorské kutilství konzervativně demagogického blogu Mariana Kechlibara.

Co taková cena garantuje? Právě že nic. Artefakty se proměnily na artikly. Démon nahodilosti tu přebývá stejně jako v Lidlu, kde pořídíte flísku, víno na večer i kaktus. Litera není cenou opřenou o otevřenou intelektuální diskuzi a kritickou reflexi literatury posledního roku, ale spíš klacíkem, s jehož pomocí lze pošťouchnout po Vánocích zlenivělý knižní trh.

Komise literárních kvalit vs. plebiscit

Hodnotovou bezradnost demonstruje i několikero způsobů hlasování, kde se kombinují odborné poroty (u většiny kategorií rozhodují lidé z literárního provozu od ředitelů knihoven přes překladatele až po autory a literární vědce), velká, přibližně třísethlavá porota „lidí od literatury“ korespondenčně hlasuje pro Knihu roku a Objev roku, a vox populi, který úřaduje v kategoriích Blog a Kosmas cena čtenářů. A skurilní kočkopes vítězů může směle zaútočit na prodejní žebříčky.

Aby nedošlo k nedorozumění: problém Magnesie Litery není řekněme v „ideové nebo estetické jednotě“, ale především v tomto pokryteckém hlasovacím systému, kde nikdo za nic neručí a všechno se tak nějak vykutáleně zprocesuje. Nebo někdo opravdu věří tomu, že téměř osmdesát titulů posuzovaných v kategorii prózy všichni porotci přečetli?

Že letošní zimu hlavy pomazané louskaly programově nedějovou bichli (752 str.) Hodiny z olova Radky Denemarkové? Nebo se spolehli na vnější umělecký dojem z obálky, kvalitního nakladatelství, čínského (!) námětu a věhlasu autorky? Někteří možná nahlédli dovnitř a opravdu – na první pohled velká slova, tedy jistě i velká literatura – dokonce na každé páté straně Václav Havel, tady zkrátka nominací nelze udělat chybu.

To, co se může jevit jako kombinace odbornosti a demokratického plebiscitu s mezistupněm ve velké porotě, není než byrokracie, která umně zastírá, že absolutně netuší, s jakými kritérii zachází. Literaturu by v tomto modelu hodnocení mohly nahradit klidně krémy proti vráskám. Poměřování jejich efektu je stejně dojmologické a dokonce tu najdeme i kýžený požadavek nadčasovosti.

Rybník plný známých

I proto to nakonec dopadá tak, že čtenářce mimo literární kruhy například z Hodonína nezbývá než vzít na vědomí, že za poslední rok vyšlo v kategorii prózy nanejvýš pět titulů lepších než knížečka mudrování pivních skautů čili Hemingwayův býk Michala Šandy.

Žádný český rybník není velký, tím méně ten literární. Takže zatímco běžný čtenář může nad výběrem nanejvýš tápat, lidé literárního provozu se naopak mohou poťouchle pošklebovat nebo naopak rozhořčovat nad všelijakými kolegiálními spojnicemi.

Souvisí porotce Emil Hakl se zvýšeným výskytem nominací z jeho domovského nakladatelství Argo? A nominace povídkové knihy Jiřího Kamene Elvis ze Záluží s porotcem Petrem Kotykem – příležitostným spolupracovníkem na pořadech Českého rozhlasu?

Tato konstatování neznamenají, že ty knihy si nominaci nezaslouží, ale například absence knižního šlágru Aleše Palána Raději zešílet v divočině může znamenat, že porotce Marek Wollner raději prosadil do nominací kolegu z České televize Jakuba Szantó, anebo za tím klidně může být porotcovský šprajc, že Palán už má cen dost.

Nutně podobně musí fungovat nominace na odborné knihy – tedy jako výsledek diplomatických zákulisních dohod a recipročních oborových ústupků. Nebo jak asi vypadala diskuze uměleckých teoretiků a historiků nad parazitologickou publikací?

Kde se vzal v nominacích Putnův konfesně podmíněný historicko-kulturní vývar ze středoevropské kultury, když vloni vyšel Kosatíkův Jiný T.G.M. – kniha bezesporu podstatnější a metodologicky průkaznější? A tiché vody českého, za montovnami upozaděného myšlení daleko spíše rozčeřili Hrdinové kapitalistické práce Saši Uhlové než „moudrý, zevrubný a intelektuálně bodrý“ mediální mazlík Tomáš Sedláček svými úvahami.

Bůh temnoty

Na stránkách Magnesie Litery se to kromě „propagace“ hemží také kritériem „literární kvality“. Toto na první pohled nezáludné sdělení je ve skutečnosti nástrojem zlovolného boha estetické temnoty, což dokládají charakteristiky jednotlivých knih.

„Fantaskní nadsázka pokrývá přemýšlivý podklad, tematizující otázky víry i spisovatelův velmi osobní pohled na současnost. Akčně laděný děj demaskuje tvář moderní společnosti, kterou deformuje konzum, etická atrofie i zbytnělá mediální sféra. (…) Román působí jako analytická laboratoř postinformační společnosti a vede čtenáře ke katarzi, s níž se nesetkáváme často.“

Těžko říci, jak by toto kritické ptydepe uspělo ve skutečné diskuzi nad kvalitou nominovaných knih. Nehledě samozřejmě na to, že nejen pro naši čtenářku z Hodonína je taková informace v podstatě bezcenná.

Magnesia Litera ve stávající podobě svědčí hlavně o našich setrvalých rozpacích nad soudobou literární tvorbou. Na jedné straně se mnozí porotci drží sentimentálních představ o svobodné literatuře, jak je ve své naivitě a doznívající postmoderně formulovala devadesátá léta („literatura nic nemusí“).

Na druhé straně je tu tendence lovit „literární kvalitu“ na blozích. A k tomu navíc soustavně ignorujeme žánrovou tvorbu či témata, která hýbou společností.

Litera se zmítá mezi představou literatury jako výrazu elitářské kratochvíle a světem, kde nejlepší je kniha, jejíž autor zmobilizuje co nejvíce svých fanoušků. Jedno tu parazituje na druhém. Zbytnělá literárnost se tu domáhá pozornosti davů, mediální štiky naopak frček z Parnasu.

Budoucnost je vždycky mlhavá, ale kdyby se někde v jejích dálavách blýskalo na literární cenu, jejíž základ tvoří otevřená diskuze odborníků o případných nominacích, zase by bylo v Česku o něco méně zákulisní pokoutnosti.