„Poddanství žen“. Vynalezl feminismus muž?
Před sto padesáti lety nic jako feminismus neexistovalo, ale přesto vyšel spisek, který svou povahou předběhl tehdejší sotva zárodečné emancipační hnutí. Angličan John Stuart Mill, významný politický ekonom a filozof, je tak trochu prvním představitelem kampaně #HeForShe.
Západní kulturní okruh se rád a často odkazuje na klasiku feministické literatury; od Mary Woolstonecraftové a George Sandové po Virginii Woolfovou. I díky pevnému základu, které emancipační hnutí získalo během 19. století a v některých pracích i dříve, mohlo hnutí za rovnost pohlaví později sebevědomě sáhnout po volebnímu právu.
Kvůli železné oponě k nám z tohoto myšlení neproniklo nic, anebo jen velmi málo. V minulém díle stručného „průvodce po feministickém osudu“ jsme přiblížili Ženský mýtus od Betty Friedanové z šedesátých let dvacátého století.
Kdo za to může
V nadpisu se v nadsázce ptáme, jestli feminismus vynalezl muž. John Stuart Mill to zřejmě tak úplně nebyl, ale samo slovo „féminisme“ pochází z roku 1837 z pera francouzského utopistického filozofa Charlese Fouriera.
Poddanství žen (The Subjection of Women) je téměř přesně o sto let starší, ale v popisu ženského údělu je tak trefné, že má člověk pocit, že ho snad musela napsat žena. A taky že napsala! Z korespondence vyplývá, že velký podíl na vzniku textu měla Millova pozdější manželka Harriet Taylorová.
Mill se ke svým závěrům dopracovával dlouhá léta, předcházela mu například obsáhlá korespondence s Augustem Comtem a koketování s frenologií. Doktrína, které byl Mill věrný, byla doktrína asocianismu („nic není ve vědomí, co dříve nebylo ve smyslech“), totiž vliv učení a empirie na rozvoj osobnosti a schopností člověka.
Britský filozof ve svém na tu dobu šokujícím textu z roku 1857 argumentuje, proč by muži a ženy měli být zcela rovnoprávní. Z textu je patrné, že je určený pro široké publikum, je napsaný srozumitelnou a jednoduchou angličtinou, kterou lze číst bez slovníku.
Argumenty pro ženskou emancipaci
Mill začíná tím, že poddanství žen je anachronický přežitek. Pochází z dávných časů a je daný fyzickou převahou mužů nad ženami. Zjednodušeně řečeno není pro něj žádný racionální důvod, ale pro muže je výhodný a nechtějí se ho vzdát. A rozjíždí tak spirálu své logické argumentace, která se čte jako bestseller.
Harriet a John
Harriet Taylorová byla už vdaná, když se s Millem seznámila díky sdílenému názoru na ženská práva. Jejich přátelství (a víc než to) trvalo dlouhá léta a Harriet je uznávána jako nepřiznaná spoluautorka řady děl.
Milenci se svolením Harrietina manžela odjeli žít do Paříže, ale skandál to byl až moc velký i na ně. Vzali se dva roky po té, co Harriet ovdověla.
Mill k jejich manželství poznamenal, že je tuto instituci ochoten sdílet „s jedinou ženou, která pro něj kdy existovala,“ pouze za předpokladu, že zůstane „právě tak svobodná v manželství, jako byla před ním“.
Mill na to jde zpříma. Nevyhýbá se žádným protiargumentům, například těm, že ženy jsou od přírody hloupější, neboť mají menší mozek. Jsou snad muži menšího vzrůstu hloupější než hromotlukové? ptá se Mill řečnicky.
Ženy prý také postrádají abstraktní myšlení, nejsou schopny spekulace, nejsou schopny původního myšlení. Máme přece v historii tolik slavných myslitelů a umělců, ale skoro žádné ženy! Proč se ženy nezapojily do vědeckého bádání, když měly příležitost? Cožpak jim zákony bránily?
Mill je přesvědčen, že „originální myšlenky“ mají obě pohlaví, ale jen muži mají čas je rozvíjet (což Mill jaksi doložil na svém vlastním příkladu, když spoluautorství knihy Harriet Taylorové nikdy nepřiznal).
Kdo chce být původní, musí znát to, co původní je – a ženy jednoduše nemají čas studovat díla svých předchůdců. Pečují o domácnost, a jediné, co se pořádně naučily, je multitasking. (Ano, Mill si toho všiml už před sto padesáti lety). Proč se umění žen zdá nepůvodní? Protože muži jsou jejich jedinými mentory a formují jejich názory a vkus.
O ženskou emancipaci by muži měli usilovat ve svém zájmu, tvrdí Mill dosti aktuálně. V moderní době tráví muži v domácnosti daleko víc času se svou manželkou, měli by tedy chtít souputnici, vedle které nebudou „degenerovat“, nýbrž ženu vzdělanou a moudrou. (Mill používá výraz, který by dnes už neprošel, ale víme, jak to myslel).
#OnProNi
V Česku málo známá kampaň #HeForShe dělala vlny před třemi roky, když ji v emotivním projevu v hlavním sídle OSN představila herečka Emma Watsonová. Propaguje poměrně prostou myšlenku, že na rovnosti pohlaví máme zájem všichni a že obě pohlaví by se měla aktivně zapojit do narovnávání nespravedlností a předsudků, ať už se týkají kteréhokoliv z nich.
Ženy, jejichž postavení se právně neliší od otroků, nejsou dobré souputnice; navíc podle Milla veřejnému blahu škodí, protože svému muži dávají špatné rady. Sledují jimi totiž své vlastní sobecké zájmy či zájmy své rodiny, protože do záležitostí svého muže nemohou nahlédnout.
Co veřejnému zájmu naopak prospívat bude, tvrdí Mill, je působení „volné ruky trhu“. Nechme všechny, ať každý obsadí místa dle svých schopností a možností. Tím, že právně zamezíme ženám, aby mohly zastávat veřejné funkce, a naopak v nich necháme nekompetentní muže, bráníme pokroku. Mít větší výběr uchazečů je výhodnější pro všechny.
Pomáhejte sami sobě
Při četbě se mě jeden aspekt dotkl osobně. Pracuji v oblasti rozvojové pomoci a už pár let se snažím přijít na to, co druhým opravdu pomáhá. Pomáhat je dnes otázkou dobrého vkusu; každá první dáma si během svého mandátu musí vybrat nějakou skupinu lidí, na které se „zaměří“, protože se to od ní očekává.
Mill je zásadně proti ženským charitativním aktivitám. Zcela v duchu liberalismu proto-moderního střihu tvrdí, že si každý musí pomoci sám a že ženské hlavy charit směrem k chudým reprodukují jediný benevolentní pocit, který znají: blahosklonnost od výše postaveného. Chudému tím však nepomohou. Mill se zde trefil do černého, protože pokušení přebírat odpovědnost za druhé je klíčový problém celé dnešní rozvojové pomoci.
Co je tedy tradiční postavení žen a jak má vypadat „normální“ rodina? Ještě třicet let před vydáním spisu považovala anglická společnost otrokářství za ospravedlnitelné. Mill to považoval za ostudné – podobně jako institucionalizované násilí na ženách, kterým v té době stát nepřiznával téměř žádná práva a které byly de facto majetkem svého muže.
Pokud dnes někdo mluví o tradiční rodině, do jakého bodu v historii se vrací?
Na titulce je portrét Harriet Taylorové od neznámého autora ze sbírek National Portrait Gallery v Londýně.
