Smutek jako diagnóza. Proč ztráta někdy bolí tak dlouho
Je smutným faktem, že většina z nás v životě zažije ztrátu milovaného člověka. Každý rok zemře asi 50 až 55 milionů lidí a odhaduje se, že každý zemřelý po sobě zanechá v průměru pět truchlících. Taková ztráta obvykle vyvolá celé spektrum psychologických reakcí, mezi jinými omezení společenských aktivit, hluboký zármutek, pochybnosti o vlastní životní roli a návaly samoty.
Během akutní fáze žalu jsou tyto reakce často všeobjímající, nesnesitelně bolestivé a vysoce omezující. Pozůstalému může připadat, že jeho láska k zemřelému náhle ztratila svůj hmatatelný cíl a na jejím místě je intenzivní prázdnota. V dlouhodobém měřítku má naštěstí většina lidí ve většině případů dost prostředků na to, aby se přizpůsobili svému novému životu bez člověka, o kterého přišli. Nemusí se „dostat“ přes jeho ztrátu, ale naučí se s ní vyrovnat. To ale bohužel neplatí pro každého. Čím dál víc psychiatrických a psychologických výzkumů ukazuje, že nezanedbatelná menšina – asi jeden člověk z deseti – se se zármutkem nesrovná. Akutní reakce u nich místo toho přetrvává dlouhodobě a brání jim ve společenském, mentálním i fyzickém fungování.
