Psychologie tarotu. Karty jako nástroj psychoterapie
Tarot. Slovo obestřené nánosem ezoteriky a touhou poznat budoucnost. V psychologickém pojetí se ale tarot vrací zpátky na zem – a stává se pozoruhodným nástrojem (sebe)terapie.
Vzpomínám si na svoje první vykládací karty. Koupila mi je máma, byla jsem asi ve třetí třídě. Připadala jsem si s nimi dospěle – žena na kartě Bohatství byla kromě kožichu nahá a měla velká prsa. Až mnohem později jsem seděla u kartářky, ruce umyté, jinak vás na karty sahat nenechá, a poslouchala. Kdy se vdám, kolik budu mít dětí. Pár věcí se „splnilo“, většina ne.
Co mě ale zaujalo mnohem víc než přísliby, byly pocity, které ve mně některé karty vyvolaly. Postava otce, vnitřní bláznovství, ochota přijmout samotu. Tarot jsem si pak nechala vyložit ještě mnohokrát a hledala cestu, jak emocím a myšlenkám, které probouzejí, porozumět. Symboly a archetypy, které tarot skrývá, tady totiž byly dávno před Jolandou a „hodně budeš někde“.
Karty jako zrcadlo
Psychoterapeut Tibor A. Brečka je uznávaný vysokoškolský pedagog a odborník na forenzní psychologii a psychologii katastrof. Proto ho upřímně překvapí, když se náš rozhovor netýká nového typu koronaviru. Je totiž jeden z mála psychoterapeutů, kteří se otevřeně k tarotu a jeho využití v terapeutické praxi hlásí. V roce 2006 o něm a jeho využití v terapii napsal diplomovou práci, která vyšla i knižně, a dodnes ho čas od času s klienty používá.
Co je tarot?
Tarot je soubor 78 karet, které se dělí na „velkou arkánu“ (z latinského slova arcanum = tajemství) a „malou arkánu“. Karet velké arkány je 22, malá arkána jich má 56. Malá arkána ukazuje svět, ve kterém se běžně pohybujeme, a má čtyři „barvy“, tedy poháry, hole, disky a meče. Každá z nich představuje to, o co můžeme usilovat. Chceme se nějak kreativně uskutečnit (hole), chceme nějak cítit a mít vztahy (poháry), chceme se nějak hmotně zajistit, žít ve svém těle a cítit stabilitu (disky) a nějak přemýšlíme (meče). Velká arkána představuje archetypy, životní principy, všeobecné zákonitosti nebo kolektivní zkušenosti. Najdeme mezi nimi postavy jako Mág, Ďábel, Poustevník nebo Blázen, ale také pojmy jako Spravedlnost, Slunce, Chtíč nebo Umění.
K tarotu se dostal přes arteterapii. Líbilo se mu, jakým způsobem s lidmi pracuje, ale toužil tento přístup zjednodušit. „Tarot je pro mě v první řadě vizuálně velmi hezká a kompaktní věc. Většina lidí ho má spojený s nějakou predikcí, věštěním budoucnosti. O tom to ale vůbec nemusí být. Tarot může sloužit – podobně jako arteterapie – jako jakési zrcadlo, nástroj, který pomůže lépe pochopit klientovo prožívání. A na rozdíl od výtvarné dílny lze tarot jednoduše přenášet,“ vysvětluje. Dodává, že jeho zprvu neurčitý nápad potvrdila drobná kapitolka v knize gestalt terapeutky Violet Oaklander. Ta proslula svou prací s dětmi a dospívajícími, a to převážně propojením teorie a praxe gestalt terapie s terapií herní.
„Ukázalo se, že stejně jako u dětí je pro mnoho dospělých mnohem jednodušší, když nemluví přímo o sobě,“ vysvětluje Brečka. „Místo toho, abych sáhodlouze vymýšlel, jak vysvětlit, co se mi uvnitř děje, což je často vlastně nesdělitelné, ukážu nějakou sekvenci karet. Vidíš tady toho člověka, jak je propíchaný deseti meči? Tak takhle já se přesně cítím.“
U tarotu v Brečkově pojetí je podstatné, že používá karty projektivně, nikoliv prediktivně. To znamená, že klient obrazy vybírá z lícové strany, vidí je a reaguje na ně; nejde o žádné tajemné „tahání naslepo“. S pomocí obrazů vnějšího světa, které jsou na tarotech znázorněny, člověk vytvoří odraz toho vnitřního. Jednoduše řečeno, karty jsou vlastně takové loutky, díky kterým odehrajeme to, co se v nás děje.
„Pak můžeme postupovat dál. Aha, a od koho ty meče jsou? Kdo té postavě ublížil? Když bych to hodně přestřelil, je to i určitá forma dramaterapie. Až na to, že nemáme herce, ale postavy na kartách,“ pokračuje Brečka. Dodává ale, že nakonec vždycky proběhne vztáhnutí k sobě. „Střídáme rovinu fantazijní, symbolickou, s rovinou reálné situace klienta. On třeba vidí jezdce na bílém koni a řekne si, že by mu mohl pomoct. A já se pak ptám: Kdo ten jezdec může být ve tvém reálném životě? Přeskakování z fantazie do reality velmi pomáhá uvědomit si a pochopit, co se děje. Najednou má celý proces mnohem větší intenzitu. Právě proto se s ním musí pracovat opravdu opatrně. Symboly jsou silné a spouští v nás silné reakce.“
Dnes se mnozí z nás až příliš orientují na vnější život a zapomínáme na to, co se děje uvnitř. Kolik času denně trávíme sami se sebou? V tichu a za bdělého stavu?
Způsob práce s tarotem je naprosto zásadní. Brečka sám se na většinu kartářek a vykladačů dívá skepticky. „Lidé, kteří řeknou: Teď ti tady vyšla smrt, tady máš ďábla a tady máš eso pentaklů, takže vidím velký špatný... Takhle by se pracovat nemělo.“ Přesto mystiku karet rezolutně neodmítá a připomíná třeba Irvina Yaloma, jednoho z nejznámějších světových psychoterapeutů a emeritního profesora psychiatrie na Stanfordově univerzitě. Ten ve své knize o existenciální terapii připouští například použití astrologie při léčbě klienta a tvrdí, že cokoliv, co pomůže klientovi s vyrovnáváním se a s léčbou, je dobrý nástroj. „Důležité ale je, aby to opravdu pomáhalo. Protože i tady (jako s každým léčivem a léčbou) se dá nadělat spoustu škody. A to se může stát právě tehdy, když někdo někomu direktivně predikuje, jasně a natvrdo mu říká, co ho čeká. S tím pak totiž souvisí cirkulární kauzalita neboli sebenaplňující proroctví.“
Síla symbolů
Moderní práce s tarotem se často propojuje s teorií a významem symbolů, jak je nastínil Carl Gustav Jung. Jedna z Jungových definic praví: „To, co nazýváme symbolem, je výraz, jméno nebo také obraz, který nám může být důvěrně známý z každodenního života, ale vedle svého konvenčního smyslu má navíc zvláštní vedlejší významy.“ Podle Junga jsou v našem kolektivním nevědomí archetypy, které jsou napříč kulturami stejné a mají stejný význam pro všechny lidi na světě. „Když ukážeme někomu lebku, asi se shodneme, že mluvíme o smrti. Co se pak v rámci symboliky liší, jsou drobné nuance a ty jsou právě zajímavé pro mou práci,“ dodává psychoterapeut Tibor Brečka. „Jinak lebku vnímá malé dítě, jinak pubescent, jinak působí na nemocného pacienta, jinak ve stáří.“
Královská cesta
Původ tarotových karet je nejasný. První tarotový set, který se dochoval, je z 15. století, neobsahuje ale velkou arkánu. Různí historikové se pokoušeli objasnit jeho původ na základě slova tarot. Ezoterik, okultista a znalec tarotu Antoine Court de Gébelin zastává názor, že je složeno z egyptského slova ta-rosh (královská cesta). Jiní zastávají teorii, že tarot vychází z hebrejské Tóry a má souvislost s hebrejskou abecedou. Podle jiné teorie přinesly karty do Evropy slovanské kmeny, dokonce prý právě kmen Čechů.
„Tarot je urychlovač terapeutického procesu. Čím hlouběji jdeme do symbolu, tím se dostáváme víc a víc k jádru svého bytí. Jung by použil výraz das Selbst, tedy bytostné já. Dnes se mnozí z nás až příliš orientují na vnější život a zapomínáme na to, co se děje uvnitř. Kolik času denně trávíme sami se sebou? V tichu a za bdělého stavu? To bývají jednotky, maximálně dvě desítky minut. Teď jsme to viděli během pandemie a karantény, že existují lidé, kteří mají velký problém být sami se sebou. Najednou chybí mnoho lákadel a rozptylovačů pozornosti.“
O úklidu sami v sobě zpívají Midilidi v písničce Lux, na sociálních sítích kolují obrázky s citáty jako: Když nemůžete jít ven, můžete jít dovnitř. Seberozvoj se skloňuje i v časopisech. „To je skvělé, ale na začátku musí být sebepoznání. Jung by mluvil o integraci nebo o setkání s vlastním stínem, s negativními stránkami, které v sobě mám. Nemůžu se rozvíjet, aniž bych se poznal. A tarot může být jedna z cest, jak si začít trochu rozumět.“ Od karet nesmíme očekávat spásu, není to kuchařka na život. Můžou nám však pomoct položit si otázku, na kterou bychom sami od sebe nikdy nepřišli.
Klíč ke kreativitě
Tarot je všude. Otištěný na šatech, kabelkách i luxusních vlněných dekách Dior, ležící na stole potaženém sametem jako atrakce na Designbloku. Spiritualita a mystika je u současné mladé generace v oblibě, a do popkultury tak pronikají i další ezoterické a New Age směry. Američané projevují nevídaný zájem o astrologii, Češi zase objevují moderní pohanství. Tarot ale láká hlavně ženy. Moderní, tvrdě pracující mileniálka hledá v kartách něco víc než nejasný příslib, co přinese zítřek. Pravidelná terapeutická sezení, meditace nebo jógové pobyty jsou pro ni už běžným vyvažováním kariérního tlaku na výkon a v kartách či numerologii často vidí způsob, jak strávit víc času sama se sebou a svými myšlenkami.
Tarot není proroctví. Proroctví je nebezpečné a vyjadřuje nezralost člověka být ‚u sebe‘.
Scenáristku Kristinu Nedvědovou, která minulý rok napsala a zrežírovala celovečerní film Sněží!, to k tarotovým kartám táhlo od malička, nejvíc se ale do tarotu podle svých slov „obula“ až na workshopech s kartářkou Ivou Liškovou. Prošla si různými fázemi, od okouzlení z pocitu „čarování“ po víc přízemní pohled, každodenní ranní výklad tří karet, který jí slouží jako sebeterapie. „Tarot mi přináší stabilitu. Nacházím v něm návod, jak zvládat překážky a krizové situace v denní rutině, která je pro mě často dost složitá,“ říká.
Denní karty jsou tři a značí: téma dne, úkol pro ten den a šanci na konci dne, když se s dvěma předchozími kartami vyrovná. „Stalo se to mým denním rituálem. V terapii často doporučují vést si deník. Já si ho vedu na základě svých tří karet a zpětně si k němu píšu poznámky, co se mi za ten den stalo. Hodně mi to pomáhá se navnímat.“ Jak to může vypadat v praxi? Když si ráno vytáhne karty, které znamenají komunikaci a třeba i spory, ví, že se bude víc soustředit na to, jak s lidmi mluvit. „Tarot není proroctví. Proroctví je nebezpečné a vyjadřuje nezralost člověka být ‚u sebe‘. Já ho vnímám jako terapeutickou hru. Karty značí principy mého uvažování, můj mozek, moje sny. Jako kdybych si ráno telefonovala sama se sebou.“
Kromě sebeterapie Nedvědová využívá archetypální postavy tarotu při tvorbě příběhu. „Když se začnete zabývat charakterem postav a dějových linek, zjistíte, že tarot je skvělá pomůcka. Díky jeho archetypům se mi daleko lépe přemýšlí nad postavami příběhů. Když potřebuju vymyslet matku, která ostatní vydírá skrze city, je to královna pohárů. Otec, který drží celou rodinu pod krkem kvůli financím, je král disků.“ Na workshop kreativního psaní pro děti proto vymyslela dotazník k hlavní postavě, který vychází z její znalosti tarotových archetypů. Najdete v něm otázky jako: Co umí moje postava jako jediná ze všech? Co nikdy nedokáže? Co zažila, když jí bylo pět let, a dodnes ji to vždycky ovládne, když jde nakoupit a něco zapomene? Jakou má nadpřirozenou schopnost?
„Ani ty si kartu nevykládáš jenom tak – vždycky se jí na něco ptáš. A karta vždycky odpovídá otázkou,“ doplňuje. A stejně jako u všech forem terapie nám i tarot nakonec prozradí, že za vším stojíme my sami.
Článek vyšel v čísle 2/2020 tištěné Heroine.
