Může být věřící žena feministka? Jak to vidí mladé české křesťanky
Jak se tisíce let stará pravidla slučují s postmoderní dobou a Instagramem? V čem moderním křesťankám víra v Boha pomáhá, a v čem jim to naopak moc neulehčuje?
Psát v Česku o víře a náboženství je vstup na tenký led. Oficiálně je religiozita českého národa, zjišťovaná jako náboženské vyznání v rámci sčítání lidu, nízká. Češi se proto považují za nejateističtější národ světa. Téma se veřejně neotevírá, a když se to náhodou stane, zvednuté obočí si za své vyznání vyslouží i Jarda Jágr. Jako by se všichni plně ztotožňovali s bonmotem: „Náboženství je jako pohlavní ústrojí. Je super, že ho máš, ale neměl bys ho ukazovat na veřejnosti, nebo ostatním dokonce vnucovat, aby si ‚sáhli‘.“
Až donedávna jsem proto netušila, že většina mých blízkých přátel patří mezi praktikující křesťany. Vždyť přece… věřící lidé vypadají jinak, chovají se jinak, mluví jinak, řeší jiné problémy. Nebo ne? Mé kamarádky a jejich každodennost mi barvotiskovou představu (snad možná až karikaturu) praktikující křesťanky roztrhaly na kousky. Proto jsem se rozhodla zjistit, jak to tedy je.
Na začátek se sluší uvést nějaká ta tvrdá data ilustrující postoj Čechů k náboženství. V roce 2011, během posledního sčítání lidu, 44,7 % respondentů kolonku náboženského vyznání vůbec nevyplnilo. 34,5 % deklarovalo, že jsou „bez náboženské víry“, 10,4 % se přihlásilo k církvi římskokatolické a 6,8 % se považuje za věřící, ovšem k žádné církvi se nehlásí.
Tomuto rozložení celkem odpovídá i složení respondentek nereprezentativního mini on-line výzkumu, který jsem mezi věřícími ženami dělala a který je jedním z podkladů pro tento text. Z 54 respondentek je 30 římskokatolického vyznání a 13 respondentek jsou evangeličky/protestantky různých směrů.
Karikatura věřící ženy
Prakticky celé 20. století se vládnoucí režimy snažily víru odsunout na vedlejší kolej, nebo ji rovnou vymýtit. Kriminalizace, rušení svatostánků i řádů stejně jako organizovaná šikana věřících narušily kontinuitu. Propaganda stvořila umělý obraz, karikaturu, která se měla stát terčem. Bez informací a osobní zkušenosti je proto snadné vnímat věřící ženu jen skrz obrázek z komunistických agitek nebo vizi, kterou nám předkládají filmy. Třeba jako zakřiknutou a „vizuálně zanedbanou“ dlouhovlasou starou mladou, která (fanaticky) poslouchá svého kazatele, odmítá veškerou antikoncepci, horlivě brojí proti jakémukoliv hříchu.
Teď už na to tolik nedbám, ale v mém dospívání se dost propagovala ‚čistota‘ - zakrytý výstřih až ke krku, přes džíny sukně a podobné šílenosti. Taky jsme nemohli být v mládeži a na táborech o samotě holka a kluk. Hodně to ovlivnilo naši schopnost navazovat vztahy s opačným pohlavím. Vtloukali nám, že kluci jsou nějaká dvoubuněčná stvoření, která hřeší, jakmile se podívají na ženu. Takže my jsme musely být ty nevinné. Teď mi naopak mi přijde, ze ta svázanost byla až moc a každá holka z té skupiny vyletěla si užít. Každá dle svých měřítek, ale všechny se dost spálily. Chtěla bych se v církvi otevřeněji bavit o vztazích, sexu, partnerství.
Přitom nic není vzdálenější pravdě. Mé věřící kamarádky a známé jsou novinářky, umělkyně, bloggerky. Milují módu. Jsou single, bezdětné i s dětmi, rozvedené, emancipované. A jakkoli je pro ně jejich víra důležitá, není tím hlavním, co navenek definuje jejich životní styl.
Hřích?
Tématu toho, co věřící a nevěřící rozděluje, spojuje a jak se vzájemně vnímají, se dlouhodobě věnuje Aneta Fuchsová, katolická teoložka. Klíčovým zdrojem nedorozumění je podle ní nepochopení toho, jak křesťané vnímají hřích. „Nevěřící si zpravidla myslí, že věřící křesťan se za každou cenu snaží vyhýbat hříchu, nehřešit. A pokud se náhodou nepovede, tak šup, už je tady čert, který hříšníka hodí do kotle. V životě to ale funguje jinak. Ano, Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníky. Hezky je to vidět na příběhu Ježíše a hříšnice. On ji nezatratil. Řekl jí: hele, ty víš, že to bylo špatně. Tak prosím tě běž a už to nedělej, jo? A ona šla a už to nedělala. Easy.“
Moje kamarádka Monika, taktéž katolička, se k tomu staví dost podobně. Před nějakou dobou se poprvé zamilovala. Do nepravého. Vypadalo to na „akutní“ svatbu, tak se sestěhovali. A pak z ní sešlo, láska postupně vyprchala… a ona teď žije v bytě s mužem, kterého si nechce nikdy vzít, a na samostatné bydlení nemá příjmy. Kdy se jí na to ptám, je jí viditelně nepříjemná i pouhá připomínka reality. „Hodně jsem nad tím přemýšlela, nad smyslem desatera, který vidím především v ochraně. A já tuhle ochranu teď prostě vědomě nemám. Jasně, mohla bych s tím něco dělat. Jenže…“
Nesesmilníš
Oblast partnerského života je jako tanec. Někoho rodina vybavila baletními špičkami a jiný má na nohách lyžáky. Jenže zatímco si nevěřící rozbíjejí kolena a krvácejí ze zlomených srdcí, věřící ženy a dívky mají na parketu navíc rozestavěný porcelánový servis. Špatné šlápnutí bolí hned dvakrát.
Monika do kostela prakticky přestala chodit. Žije v rodném městě, v kostele se cítí pod kontrolou rodičů a ani kázání nejsou zrovna originální. „Na vysoké jsem ještě chodila. Teď už skoro ne. Kázání si najdu i na internetu a ke svatému přijímání stejně nemohu, protože žiju v hříchu. Mohla bych se vyzpovídat, ale to mi nedává smysl. Je to jako s rouškou. Když ji nemám, prostě do toho obchodu nejdu a nevymýšlím cesty, jak to obejít. Ostatně hřích je i jenom pomyslet. A to se mi prostě děje.“
Právě hrozba „ztráty svátosti přijímání“ je pro mnohé katoličky dost zásadní. Marii táhne na padesát, má tři děti a vdávala se z lásky. Její manžel je kvartální alkoholik. Ne, nerozvádí se a hypotéka na dům je jen jeden z důvodů. Dominika je o 15 let mladší a i jí alkohol zničil manželství. Rozváděla se ještě před třicítkou a místo útěchy se jí dostalo opovržení. „Málo ses snažila, holka. Na svátost zapomeň.“ To Marta se pro jistotu raději ani nevdala a ani to nehodlá riskovat, přestože ve faktickém manželství žije už skoro 20 let a má v něm i dva syny. A co protestantky? Ty se rozvádět smějí. Jen těch očí, co se dívají, a jazyků, co to neopomenou komentovat…
Žila jsem v toxickém vztahu s manipulativním člověkem, prohlašoval se za křesťana a církev to věděla. Když jsem se dozvěděla o jeho nevěře, začal šílený nátlak, psychické vydírání, které vedlo i do sexuální roviny. Po několika měsících jsem našla odvahu tento vztah ukončit, já jsem se cítila svobodně, ale dost lidi z církve mi tento krok vyčetlo. Pokud to byl vztah od Boha, měla jsem prý nesnáze překonat a ne se s ním hned rozcházet. Těmto lidem jsem nic dalšího nevysvětlovala. Věděla jsem, že jsem se zachovala správně vůči sobě samé.
Ale nemusíme sahat hned po extrémech. Právě nesezdané soužití je poměrně běžný přešlap – který je přitom projevem odpovědnosti spíše než čehokoli jiného. Manželství je velký závazek a vstoupit do něj, aniž to oba myslí opravdu vážně a mají popřípadě ověřeno, že ho mohou „naplnit“, je riskantní. Občas se tedy i nějaké ty děti rodí podezřele brzy po svatební noci. Katolička Anička se při té zmínce šibalsky usměje. „No ano, syn nás usvědčuje. Žili jsme spolu, v jednu chvíli se rozhodli, že to myslíme vážně, pak se ta jistota znásobila, když přišel dům. To jsem cítila, že to je ono, že to je správně. A pak, jakkoli muži lékaři řekli, že je neplodný…“
Přitom pod drobnohledem není jen předmanželský sex, ale i obyčejné chození. „Na největší rozpor jsem narazila v oblasti sexuality. Církev má jasno, sex před svatbou nazývá smrtelným hříchem a katolická mládež se tváří, jako že ji to téma nezajímá. A potom spolu stejně spí. Následně chodí do zpovědnic a ‚upřímně‘ všeho litují. Aby se pak spolu milovali znova, a zase litovali. To jsem odmítla dělat – litovat. Litovat, když jsem nikomu neubližovala, jen se chovala k člověku, kterého jsem milovala, nejpřirozeněji, jak to šlo. A dávala mu i svoje tělo a přijímala to jeho. Stejně mi dlouho trvalo, než jsem se přestala cítit provinile; církevní autority přece říkaly, že jsem hřešila.“
A co teprve, když šlo o vztah s nevěřícím nebo mužem jiného vyznání! Není neobvyklé, že ke zpochybňování takových vztahů dochází dokonce i během předmanželské přípravy páru. „Můj manžel není křesťan. Mnoho známých a členů rodiny mne před sňatkem zrazovalo, snad byli motivováni strachem o mne. Vždy jsem věděla, že je můj manžel darem od Boha, rozpor proto nebyl uvnitř mne, jen zvnějšku. Vzala jsem si ho a vím, že je to ten nejvzácnější člověk, kterého znám.“
Pod dohledem
Co je TO důležité, co věřícím ženám jejich víra dává? Pro 86 % respondentek je tím klíčovým osobní vztah s Bohem. A hned na dalším místě (pro 35 %) jsou to vztahy s komunitou a pocit sounáležitosti. Komunita sboru je často klíčová. Pravidelné setkávání na bohoslužbách, společné organizování různých akcí a vzájemná podpora jsou něco, co hodně „nevěřících“ marně hledá. Ale má to i své minusy. 21 % respondentek cítí, že komunita má názor na to, jak by se jako ženy měly chovat či vypadat, co je „normální“.
Pro některé respondentky je komunita až nepříjemně „lepivá“. Své o tom ví osmadvacetiletá Jana. Pracuje na volné noze, angažuje se ve veřejném dění a zatím je svobodná a bezdětná. „Byla jsem asi víc než rok aktivní v katolické komunitě v Brně. Na jednu stranu komunita ráda využívala mou proaktivitu, organizační schopnosti a kreativitu, na stranu druhou měli tendence mou práci zlehčovat. ‚Tím se teď jen tak bavíš, než si najdeš manžela,‘ slýchala jsem; chtěli mi dokonce nějakého najít, abych se usadila, starala se o děti a kariéru přenechala mužům. Nepochopili, že si takto svůj život nepředstavuji.”
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Některým ženám naopak blízká komunita chybí ‒ a děje se to zejména tehdy, když se odstěhují mimo rodnou farnost. Zatímco funkčních kostelů je po celém Česku dostatek, v některých je na kázání obsazeno sotva pár míst ‒ a ani vyšší návštěvnost ještě komunitu nedělá. Jak píše jedna z respondentek: „Chtěla bych svou víru s někým sdílet (nejlépe s partnerem), být členem komunity podobně založených lidí, jako dříve… najít tam přátele, diskutovat s někým podobně smýšlejícím o otázkách víry a malých zázracích každodenního života a tím čerpat sílu a nacházet smysl dnešního světa – v pozitivním smyslu.“
Nejsi v tom sama
Ačkoli se z ateistického pohledu může zdát, že na věřící ženu čeká jen spousta varovně vztyčených prstů, káravých pohledů a hrozeb, není tomu tak. Přínosy nejsou zanedbatelné a nejde jen o komunitu a jasný hodnotový rámec, který navádí při cestě životem a zároveň chrání proti rozhodovací paralýze. Vztah ženy s Bohem se postupně vyvíjí, může mít různou intenzitu – a právě ta má vliv na „osobní pohodu v nepohodě“. Čím silněji/intenzivněji ženy věří a „jsou s Bohem“, tím spíše jim víra pomáhá ve zvládání každodenních těžkostí ‒ od připálené rýže až po těžký porod.
Přijde mi, že v tomto zmateném světě, kdy se mnohdy jako ženy cítíme mezi mlýnskými kameny, mi právě víra dodává stabilitu a vnitřní ujištění, že jako žena jsem byla stvořená a vyvolená. Víra mi dodává odvahu v sebe sama. Díky verši ‚miluj bližního svého jako sám sebe‘ se učím nejprve milovat sebe. To, jaká jsem, jakou mě Bůh stvořil, jaké tělo mi dal, abych se o ně starala, a jaké výzvy a sny mi dává, abych žila.
Teoložka Aneta na to říká: „Zásadní rozdíl mezi prototypem věřícího křesťana a nevěřícího ateisty vnímám v kontinuitě záměru. Jako křesťan usiluju o to, aby bylo mé jednání vždy v souladu s Božím záměrem, aby vedlo k jeho naplnění. Důvěřuju Bohu v tom, že jeho záměr je dobrý, naslouchám mu a snažím se jít naznačenou cestou, jakkoli jsou přede mnou překážky, klopýtám o ně a třeba i upadnu. Jednám vždycky v souladu s komunitou, společností, životem, obecným dobrem. Naopak jako typizovaný ‚extrémní‘ ateista-individualista se řídím tím, co zrovna cítím a chci. Dobré je to, co je teď dobré pro mě, mám právo měnit svá rozhodnutí podle potřeby. Mám právo koupit si, co chci, a odmítnout, co nechci. Ať je to partner, nebo třeba v extrémní podobě lidský plod. Ale to jsou samozřejmě okrajové varianty. Všichni jsme někde na škále mezi. I mezi křesťany je hodně individualistů.“
Životy věřících křesťanek totiž neovlivňuje jen komunita, svaté texty nebo kázání. I ony mají rodiče, prarodiče, přátele a manžely, jejichž názor si musejí minimálně vyslechnout. A „bič“ obecné společenské atmosféry, sociálních médií a celého lifestylového marketingu na jejich záda dopadá jen o málo slaběji.
Nenápadný liberalismus
Vzhledem k tomu, že se pohybuju v liberálních kruzích, zajímalo mě, zda i věřící křesťanka může být liberálka. Respondentkám svého výzkumu jsem předložila tvrzení týkající se partnerských vztahů, adopcí dětí, eutanazie, a zejména pak lidských zásahů do oblasti plodnosti. Ostatně právě to je v dnešní atmosféře snahy o osekávání (nejen) reprodukčních práv u (nejen) našich sousedů celkem žhavé téma. Otázky byly formulované tak, že každá respondentka měla možnost zakliknout všechny možnosti na škále.
Co z průzkumu vyšlo? Nazvala bych to nenápadným liberalismem ve stylu „já sama bych to nikdy neudělala, ale kdo jsem, abych to zakazovala jiným?“ Nejméně respondentek schvaluje nevěru, to ovšem, ruku na srdce, nezáleží na víře. Hned v závěsu je, podle očekávání, umělé přerušení těhotenství a asistovaná sebevražda. Umělé přerušení těhotenství je, na rozdíl od antikoncepce, osobně nepřijatelné pro cca 90 % respondentek. Jenže dvě třetiny zároveň připouštějí, že by, za určitých podmínek, mělo být povoleno. Dále jsou respondentky liberální k narození dítěte mimo manželství, náhradnímu mateřství, a vstřícné jsou i rodičovským právům dítěte partnera ve stejnopohlavním páru. S tím, aby byla možná adopce nesezdaným jednotlivcem bez zkoumání pohlavní orientace, souhlasí většina.
Prostor mezi Bohem a ničím
Podle reprezentativního výzkumu agentury STEM z roku 2018 se za ateisty označilo 31 % respondentů, zatímco za věřící 25 %. A co ti ostatní? 55 % respondentů se domnívá, že existuje něco, co je přesahuje, „ať už je to Bůh, nebo něco jiného“. Jakkoli tedy Češi vypadají jako tvrdě racionální ateisté, při bližším pohledu se ukazuje, že mnohem pravděpodobněji jsme národ, termínem Tomáše Halíka, „něcistů“ – lidí, kteří individuálně, každý zvlášť, věří v Něco. A vlastně není divu. Církve to v Česku ve 20. století neměly snadné. Jenže pokud psovi zabijete pána a vyženete ho do lesa, nestane se z něj znovu vlk. Jistota Něčeho, co nás přesahuje, nás láká jako ten teplý pelech.
Možná, že kdybychom o svých vírách a přesvědčeních mluvili, zjistili bychom, že dělicí linie nevede vyznáním. Že naše postoje a potřeby spíše vycházejí z rodinného zázemí, hodnot našich rodičů a míry naší vlastní rebelie. Že TO klíčové mají všechny možné i nemožné směry i nesměry společné. Víra v to, že pokud se budu chovat v souladu se svým dlouhodobým záměrem a přesvědčením, bude o mě „postaráno“, je věc, která se v současné dynamické době hodí snad každému. A pak: myslím, že rozhodně stojí za to věřit, že každý z nás je prostě dokonalý takový, jaký je sám od sebe. Nemá smysl si dělat příliš těžkou hlavu z těch, kteří tvrdí opak. Ať už to smrtí začíná, nebo končí, před mytickou „zubatou“ staneme výhradně sami za sebe.
