30 let od revoluce. Společnost se odráží i v očích menšin
Třicet let, které uběhly od revoluce, nezvou jen k ohlédnutí za událostmi Listopadu, ale i možností reflektovat, jak se za onu nemalou dobu společnost posunula. Videoprojekt Nadace Heinrich Böll Stiftung zkoumá její vývoj prizmatem postavení menšin.
Žena z romské z rodiny. Slovenský Žid. Syrská Arabka českého původu. Hendikepovaný bezdomovec. Žena z queer komunity. Vikář. Ti všichni si museli definovat svou identitu a své hodnotové postoje vůči většinové společnosti. Každý známe ten pocit, když se ocitneme mimo něčí přízeň; jejich cesta tím často byla poznamenaná celoživotně. Vyloučení je bolestný proces a zároveň unikátní možnost uvědomit si, kým kdo je. Ujasněná vlastní identita umožňuje zaujmout občanský postoj.
Videoprojekt pražské kanceláře Nadace Heinrich Böll Stiftung, jejímž mediálním partnerem je Heroine, zkoumá pohled menšin na svou situaci a reflektuje změny v celé společnosti třicet let od sametové revoluce. Cítí se menšiny v české společnosti bezpečně? Umí spolu koexistovat? A kam se česká společnost posunula jako celek?
Portréty marginalizovaných
Adéla Horáková opustila na popud přátel z hnutí Jsme fér úspěšně rozjetou kariéru advokátky a začala se v roce 2014 věnovat LGBT aktivismu. V Čechách podporuje přijetí manželství pro gaye a lesby. Naši političtí zastupitelé tuto otázku chápou jako hodnotovou, ale míjí se s postojem většiny Čechů, kteří podle průzkumů manželství pro všechny schvalují.
Vladimír Volráb, vikář československé církve husitské, k otázce LGBT menšiny dodává: „Hodnotu člověka podle mě nelze definovat podle národnosti, sexuální preference nebo příslušnosti k náboženství. Takže já to s nimi (kritickými představiteli církve) nesdílím. A jak to i pozoruju, není málo těch, co stojí na opačné straně. (…) Jak je člověk stvořen, tak je v pořádku. Není potřeba ho měnit.“ Jak se on sám snaží pomáhat ostatním menšinám? „Dlouhé roky jsme zaměstnávali romského pána, který byl bezdomovcem. (Zůstal v komunitě) a nyní žije dál v evangelickém sboru.“
Vyprávění Slavko Ševčíka, člověka, jenž prodělal dětskou obrnu a žije s tělesným handikepem, dobře ukazuje, jak snadno lze skončit na ulici. V překotné době devadesátých let, plné nástrah a snů o rychlém zbohatnutí v celé společnosti, měli méně průrazní nebo protřelí velký hendikep. Slavkovo spaní po barácích naštěstí trvalo jen pár měsíců, ale bylo mu dle vlastních slov jasné, že pokud potrvá déle, nikdy se nevrátí mezi „normální“ lidi.
Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury v Brně, se svěřuje: „Ve druhém ročníku na vysoké škole jsem prodělala svůj coming out. Měla jsem komplex ze svého původu. Obávala jsem se, že když to spolužáci zjistí, tak se mi budou posmívat,“ sdílí Horváthová. K přijetí identity pomohl Horváthové historik Ctibor Nečas, který dělal výzkum o Romech za druhé světové války a přizval ji ke spolupráci. „Začala jsem chodit do archivu. Začala jsem být pyšná na to, že mám takové kořeny.“
Samira Sibai, lékařka česko-syrského původu a aktivistka: „Když jsme v polovině roku 1990 přijeli, v Čechách panovala euforie, všichni se na sebe usmívali na ulicích, nikdo přesně nevěděl, co má dělat.“ Posun k horšímu pro svou komunitu začala vnímat po vypuknutí migrační krize. „Největší hysterie vypukla kolem roku 2015. A to byl obrovský rozdíl. Češi znali arabský svět maximálně zprostředkovaně díky Angelice.“ Sibai a její přátelé ze syrské komunity se snažili lidem vysvětlit, že nepředstavují pro českou společnost hrozbu a jsou zde také doma. „S lidmi se však nedalo diskutovat, čeští syrští dobrovolníci toho nechávali. Je to zlo, proti kterému se nedá bránit. Moje babička mi tehdy říkala, že to samé zažila proti Židům za Hitlera.“
Slovy Barbory Latečkové, spolutvůrkyně projektu
Menšiny ve středoevropském prostoru existovaly již před první světovou válkou. Byli zde tradiční staroevropské menšiny jako Židé nebo Romové. Když vzniklo Československo, Wilsonovo právo národů na sebeurčení počítalo s jejich loajalitou a na práva menšin měla dohlížet Společnost národů (Poláci měli například zakázáno zrušit šabat).
O tom, že během Protektorátu zahynulo v koncentračních táborech 90 % českých Romů, přičemž se tehdy mnoho z nich za první republiky úspěšně integrovalo (chodili na gymnázia a měšťanky, vyučili se), se mluví jen na konferencích historiků. A vztah k Židům? Antisemitismus byl integrální součástí komunistické propagandy. Útoky na církev během komunismu jsou rovněž dobře zdokumentovány.
Po roce 1989 vládla naděje, že opomíjení budou moct vyjít na světlo – nejen lesby a gayové z pomyslné skříně, ale i Romové, věřící z „podzemní církve“ atd. Byl sice přijat antidiskriminační zákon, ovšem příslušníci minorit se ukázali často jako vhodný viník pro ty z většinové společnosti, kteří byli novým společenským systémem zaskočeni.
Jaký je názor menšin na budoucnost? Respondenti se shodují, že česká společnost se bude otevírat a nakonec bude jedno, jakou má kdo barvu pleti – vzhledem ke globálnímu směřování ke světoobčanství (S. Sibai, F. Gál). Nebude to ale hned, Horváthová hovoří o „ztracené generaci“ mladých Romů, kteří stále nedostávají šanci, byť jsou již vzdělaní a integrovaní. Menšiny mají mít šanci se integrovat anebo být odlišní, nikoliv muset se asimilovat a splynout. Co je potřeba, je tolerance, a to i mezi menšinami navzájem (viz nedávné útoky katolické církve vůči LGBT komunitě).
Foto na titulce pochází z archivu Jarmily Johnové. Videa z cyklu Meaning of Democracy podpořila pražská kancelář Heinrich-Böll-Stiftung, autorský tým: Barbora Latečková, Jana Plavec, Tomáš Bouška, 2019.
