Jordan Peterson. Ďábel se zlatým jazykem?

Sledovanost rozhovorů s Jordanem Petersonem na kanále Youtube málokdy klesne pod milion shlédnutí. Někdy jde i o pětinásobné číslo. Prodeje jeho knihy „12 rules of life“ (letos vydá nakladatelství Argo) jdou přes dva miliony výtisků a od podporovatelů mu každý měsíc přiteče na účet padesát tisíc dolarů v dobrovolných příspěvcích (za což je svými oponenty často kritizován). Na jeho přednášková turné dávno nestačí auly, nyní se odehrávají v multifunkčních halách. Statisíce lidí se chodí dívat na člověka, který nemá v ruce kytaru, ale přišel mluvit o idejích.  

Přes svoji popularitu – nebo právě kvůli ní – je Peterson jedním z nejvíce nenáviděných lidí v akademickém světě. Především levicově naladění intelektuálové mu nemůžou přijít na jméno, ostře kritizován je zastánci tzv. třetí vlny feminismu. Zhusta je označován za rasistu, xenofoba, obránce patriarchátu, šiřitele nenávisti, podporovatele extrémní pravice. Jiní ho obviňují z argumentačních faulů a šíření konspiračních teorií. Kdo je tedy onen ďábel se zlatým jazykem?  

Zákon C-16 

Z akademické anonymity vystoupil Peterson v roce 2016. V té době schválil kanadský parlament zákon C-16, který definuje vyjádření sexuální identity jako základní lidské právo zakotvené v ústavě. Klíčovou částí zákona pak bylo především přitvrzení v oblasti kriminálního práva, které nově připojilo napadení kvůli sexuální identitě k tzv. zločinům z nenávisti. Pachatelé násilí na transgender lidech měli nově čelit stejnému postihu, jako by útočili na někoho kvůli jeho rase nebo náboženskému přesvědčení.  

Společenské důsledky byly rozsáhlé. Pokud se muž cítí být ženou (nebo naopak) a veřejně svoji novou identitu deklaruje, pak na něj má společnost nahlížet optikou tohoto vyjádření a společenské instituce ji musí respektovat. To dostalo zcela praktické vyústění především pokud jde o oslovování. „He“ (on) a „she“ (ona) se jevilo jako málo dostačující – podle některých odborníků na problematiku genderu existuje až 63 sexuálních identit. To se pak logicky promítá do kategorie zájem, kde začaly vznikat neologismy jako „zey“, „ve“, „per“ nebo „e“. Řada univerzit přijala předpisy, které vyučujícím přikazovaly tyto novotvary používat.  

Opovrhovaný jazyk 

Zákon sklidil aplaus amerických i kanadských liberálů, narazil ale také na řadu kritiků, do jejichž čela se – bez zvláštního přičinění – dostal právě Jordan Peterson. Ten veřejně deklaroval, že předpis, který diktuje korektní používání jazyka (jímž on sám opovrhuje), je hodný totalitních režimů a odmítá jej dodržovat. Následně se strhla přestřelka, jakou kanadská mediální obec předtím nezažila. Na Petersona verbálně útočily davy rozlícených studentů, zatímco jej davy jiných studentů stejně vehementně bránily. Řada veřejných figur z univerzitního i politického světa volala po jeho vyloučení z Torontské univerzity – což by byl stejný osud, jaký postihl nemálo akademiků vyznávajících jiné než ortodoxně levicové nebo feministické názory.  

Ačkoli neuspěli, snaha o Petersonovo odvolání na základě vyjádřeného názoru odkryla jednu z podob anglo-amerického univerzitního světa: až hysterické lpění na politické korektnosti, která se středoevropskou optikou zdá poněkud absurdní. Vedle mediálně vděčných, ale jinak podružných excesů, jako bylo zrušení uvedení slavné hry Monology vagíny na Eastern Michigan University, „protože ne všechny ženy mají vagínu a mohly by se cítit dotčeny“, existuje řada případů, kde se spor o politickou korektnost dotýkal i lidí, kteří by s ní jinak problémy mít neměli.

Kalifornský profesor Eric Thompson v jedné z přednášek například zapochyboval, zda-li je homosexualita skutečně vždy jen vrozená, nebo může být také vědomou volbou. Stálo ho to místo a dva roky soudních bojů, než mu bylo dovoleno vrátit se na katedru. Problémy čekaly také profesory Breta Weinsteina a jeho ženu Heather Heynes, kteří vyučovali na washingtonské Evergreen College. Studenti zde v roce 2017 přišli s vylepšením akce Days of Absence („Den nepřítomnosti“), během níž se tradičně scházeli mimo kampus, aby si připomenuli obtíže, kterým mladí lidé s jinou barvu pleti musí často čelit.

V novém pojetí ale měli povinně opustit kampus všichni běloši – proti čemuž se Weinstein i Heynesová postavili, ačkoli sami sebe považují za progresivní liberály. Vedení univerzity nedokázalo zasáhnout a tlak z kampusu je donutil pořádat své přednášky v parku. Navzdory tlaku studentů o místo nakonec nepřišli. Odešli sami – ovšem s odstupným půl milionu dolarů, když upustili od soudního sporu. Pouze v lehké nadsázce můžeme říct, že tvrzením, že nehodláte respektovat něčí preferované zájmeno, si říkáte o pořádné problémy. 

Jaký patriarchát? 

Peterson má charisma jak pro své fanoušky, tak pro své odpůrce. Ačkoliv často opakuje, že nemá rád konflikty a ostré výměny názorů, při debatách připomíná šedivého vlka, který se právě vynořil z tajgy po dlouhé hladové zimě a nebojí se jít po tepně klidně i medvědovi. Diskuse s ním jsou obtížné, protože pečlivě strukturuje argumenty a z hlavy cituje odbornou literaturu. Téměř nikdy není osobní, přesto občas uklouzne; coby klinický psycholog s mnohaletou praxí své protivníky někdy vykolejí poukázáním na rys osobnosti, kterého si zjevně nebyli vědomi. A ačkoliv často působí jako samolibý kulomet na složitá slova, v rozhovorech zároveň pronáší: „Nedokážu vám odpovědět, téma jsem dostatečně nepromyslel.“  

Největší kontroverze vyvolává jeho skálopevné přesvědčení, že společenská hierarchie není pouze dobrá, ale že je přímo nevyhnutelná. Podle něj je biologicky naprogramovaná přímo v našich mozcích. Druhým magnetem odporu je tvrzení, že nic jako patriarchát neexistuje – podle Petersona existuje pouze dělení společnosti na základě schopností a ochoty svým cílům obětovat osobní život. A protože ženy podle jeho výkladu volí profese, které vyžadují méně soutěživosti a agresivity (na rozdíl od politiky nebo vrcholového managmentu), na horní mocenské příčky žebříčku šplhají převážně muži. Tyto dva body sjednocují protivníky z širokého spektra levice.

Krize mužství 

Nejvíce mediálně vlivným Petersonovým příspěvkem jsou jeho promluvy k mužům. Ve své praxi se podle svých slov neustále setkává s krizí mužské identity a maskulinity. Především v západních společnostech byl model „muže živitele“ a „muže ochránce“ výrazně narušen vzestupem žen do pozic, které jim byly dříve uzavřeny, což pro mužské ego přináší nejistotu a frustraci. Peterson dává rady, jak najít pevnou půdu pod nohama a vybudovat novou roli v měnícím se světě.

Pravidlo číslo jedna: „Stůjte rovně, vypjatá záda. Nebuďte závislí. Na ničem. Tečka.“ Pro mladé americké muže, kteří vstupují do života vybaveni univerzitním diplomem, se kterým sotva dostanou práci v McDonalds, zato s dluhem 37 tisíc dolarů za školné a vyhlídkou na bydlení ve sklepě rodičovského domu, působí jeho slova jako zjevení. Peterson je tvrdý. Hledání štěstí jakožto životní cíl je podle něj iluze, holý nesmysl. Naopak, káže přísně konzervativní svět sestávající z disciplíny, hledání pravdy a seberozvoje – což jsou podle něj jediné způsoby, jak se postavit realitě, která brutální, nemilosrdná a plná stresu.  

Jeho odmítání jakékoli skupinové identity, a naopak důraz na hierarchie (a poznání, kde je v ní vaše místo), je frontálním útokem na moderní vzdělávací systém, kde se studenti učí respektu k tomu, „jací jsou“, a kde se upouští od bodování sportovních her, aby se každý mohl cítit jako vítěz. Jde o návrat k čemusi primitivnímu, co je inherentně mužské a co se nerozplyne v genderově a sociálně neutrální společnosti. Peterson otevřeně podporuje rovnost příležitostí, ovšem uměle navozená rovnost výsledků („equality of outcome“) je pro něj sprosté slovo.  

Krajní pravice? 

Peterson je kvůli svému nesmlouvavému postoji často obviňován, že inspiruje krajně pravicové extremisty. Jeho obvyklá obranná fráze je, že pro to není jediný důkaz a že ho ve skutečnosti tzv. „alt-right“ scéna nenávidí. Řada jeho lekcí se totiž věnuje totalitním systémům a zvláštní péči věnuje fašismu a komunismu. (Jeho dům je dokonce vytapetován obrazy ve stylu socialistického realismu pro připomínku historického bezpráví). „Stádním myšlením opovrhuji,“ namítá Peterson s tím, že příznivci extremistického hnutí ho tedy můžou milovat jen těžko. Je nicméně snadno vysledovatelné, že jeho názory se v kruzích extrémní pravice setkávají s více než vřelým přijetím.   

Profesor schytal ostrou kritiku i za tvrzení o „vynucené monogamii“, která se v podání novinářky z New York Times proměnila ve formu ženského otroctví diktovanou státem. V následujících rozhovorech musel Peterson opakovaně vysvětlovat, že neměl na mysli povinné připoutání žen k jedinému partnerovi, ale formu soužití výhradně dvou lidí, kterou vynalezly už v paleolitu a která je od té doby – s výjimkou Blízkého východu a většina afrických zemí – určitým způsobem „vynucována“ téměř všemi zeměmi světa. Ve společnosti, kde může mít úspěšný muž několik manželek, zůstává čtvrtina až třetina zbývajících mužů „na ocet“ a jejich sexuální frustrace kombinovaná s nízkými příjmy vytváří vysoce výbušnou směs. Toto nebezpečí vymazává „kulturní pojistka“ monogamie, která úspěšným mužům nedovoluje připravit ostatní o možnost založení vztahu.

Serotonin a humři 

Oblíbenou třecí plochou je způsob, jakým Peterson ilustroval svoji teorii o „přirozených“ hierarchiích. Vybral si k tomu totiž humry. Vyvozovat lidské chování z příkladu korýšů je na první pohled zcela absurdní a mnozí nad ním kroutí hlavou. Humry si ale Peterson nevybral náhodou; stejně jako lidé totiž používají k přenosu informací v mozku serotonin. Jeho množství či nedostatek rozhoduje o kvalitě nálady i schopnosti individua šplhat po sociálním žebříčku. Stejně jako u lidí, i u humrů fungují antidepresanty. Z toho Peterson vyvozuje, že naše společenské hierarchické struktury nejsou uměle kulturně vytvořeny, ale vyvěrají z naší přirozenosti.  

Jediní lidé schopní přesvědčivě napadnout tuto teorii jsou tak neurovědci, ale jejich názor zůstává poměrně roztříštěný. V lidském mozku fungují desítky dalších neurotransmiterů a hormonů, které formují naše chování. Jak moc dominantní je serotonin? Pro vědce je těžké odpovědět, laik si může hodit kostkou. Celý rozvětvený příměr s humry ovšem inspiroval jeho fanoušky natolik, že se z nich stalo jakési totemové zvíře celého petersonovského „kultu“. Dostalo se nejen na trička a nálepky, ale jako „lobsters“ se Petersonovi mladí přiznivci přímo označují.

Status celebrity

Odhlédneme-li od jeho idejí, Petersona je možná nejsnadnější kritizovat za jeho manýry. Ačkoli hlásá umírněnost ve vynášení soudů a názorů, sám je střílí jako kulomet. Na kritiku často reaguje až s přehnanou razancí – téměř jako by jiní lidé neměli právo jeho ideje vyzývat k diskusi. V očích mnohých kritiků je jeho status intelektuální celebrity doslova nebezpečný. Ačkoli se nechal slyšet: „Mě z toho vynechte. Jde o ideje,“ asi žádný jiný světový intelektuál (snad kromě slovinského marxistického filosofa Slavoje Žižeka) nemá tak oddanou základnu zbožňovatelů, kteří by viseli na rtech svého guru.

Je možné, že se rodí nové „ateistické náboženství“? Peterson by se podobnému dotazu nejspíše vysmál, ale těžko rozporovat fakt, že jeho publikum je k jeho přednáškám téměř nekritické a jeho slova přijímá téměř jako hostie. Na jeho kritiky pak neváhají pořádat online „hony“ a zaplavovat jejich twitterové účty nekonečnými urážkami. I Peterson už několik musel své fanoušky umírňovat slovy: „Uklidněte se, lidi, jsou to jenom slova. Tak klídek.“ Ale skutečně jsou slova tak neškodná?