Cena online nákupů: ničení vráceného oblečení i trpící planeta

Velká část z nás v posledních letech podstatně změnila spotřebitelské chování. Čím dál míň chodíme do klasických obchodů a restaurací a zboží či jídlo objednáváme online s dovážkou do kanceláře nebo domů. Máme zažitou logiku, že když nějaký byznys roste a vytváří pracovní místa, je to jen dobře, a tak se u nás obvykle zprávy o rozmachu e-commerce a donášky nesou v pozitivním tónu. 

V případě online nakupování to bývá umocněno tím, že za ním jsou nové technologie, a tak má automaticky nádech něčeho moderního a pokrokového. A samozřejmě mnoha lidem skutečně významně ulehčuje život. Vyplatí se ale podívat se na něj míň povrchně. Způsobuje také řadu problémů, které si běžný spotřebitel nemusí vůbec uvědomit.

Češi se zamilovali do online nákupů i rozvážky jídla

Začněme holými daty. Internetové obchodování v Česku roste razantně. Český statistický úřad uvádí, že nejvíc peněz při nákupech online zaplatíme za počítače, telefony a další elektroniku. Těsně nad 10 procenty celkových tržeb se pohybuje kosmetika a parfumerie a o něco méně pak mají oděvy, obuv a potřeby pro domácnost (mimo spotřebiče). Podíváme-li se ale na počet objednávek, vyšvihne se v žebříčku nahoru oblečení a obuv, které dělají skoro třetinu online nákupů. Elektronika a spotřebiče drží necelou čtvrtinu a kosmetika a parfémy se pohybují na asi 15 procentech. 

Podobný rozmach jako nákupy elektroniky či oblečení zažívá i rozvážka jídel objednaných online, byť se to týká převážně jen Prahy a Brna. Zatímco nejstarší česká platforma v branži Dáme jídlo funguje ve zhruba 170 českých městech a dle svých předpokladů loni dopravila kolem 10 milionů jídel, omezuje se její nejvýraznější zahraniční konkurence Wolt právě jen na dvě největší česká města a Uber Eats dokonce jen na Prahu. O tomto odvětví ještě nemáme k dispozici spolehlivá čísla, ale dá se očekávat další růst. Stačí se podívat na západní země, které jsou v tomto ohledu před námi – třeba ve Spojených státech se pro tento rok očekává, že polovina jídel uvařených v restauracích, bistrech a fast foodech už bude take away.

Má to různé důvody. Zejména v atraktivních lokalitách za tím stojí stoupající nájmy. Mnoho provozovatelů si může dovolit jen malý prostor, do kterého se nevejdou žádná místa na sezení ani odpovídající zázemí jako nádobí nebo myčky. Jde ale i o proměnu preferencí zákazníků. Hektický život a smazávání hranic mezi prací a volným časem si očividně žádají už i optimalizaci jídelních zvyklostí, kdy se dovezený oběd konzumuje v práci před monitorem, nebo vedou k takovému vyčerpání, že se místo nákupu a vaření nebo jídla venku doručená večeře spořádá doma u Netflixu. K tomu se opět přidává fakt, že i donáška z restaurací má podobně jako online nakupování punc něčeho moderního a cool, a může tedy fungovat jako statusový symbol.

Problém první: Dopady na klima

V souvislosti s klimatickou krizí se jako první vnucuje otázka, jaká moc internetovým nakupováním ničíme planetu. Spolehlivý celkový odhad klimatické stopy je ale těžké vyčíslit. Roli hraje už to, jestli si objednáním online ušetříme vlastní cestu autem, ve kterém bychom vezli jen svůj nákup, nebo jestli si necháme dovézt potraviny ze skladu za městem, místo abychom se po cestě tramvají z práce stavili v supermarketu za rohem. Bylo by však třeba jít dál, srovnávat typ pohonu vozidel, počet startování motoru, obalovou politiku daného e-shopu, energetickou náročnost skladu ve srovnání s kamenným obchodem atd. Zhruba se to dá odhadnout pro jednotlivý nákup, v celostátním nebo globálním rozměru je to ale nemožné.

Fakt je, že si některé e-shopy a rozvážkové společnosti na emise začínají dávat pozor – třeba Rohlík od loňského podzimu zákazníkům umožňuje spočítat objem emisí, které při nákupu ušetří díky tomu, že jezdí na plyn a doručuje naráz v průměru jedenáct nákupů. Stoupá také množství různých výdejních míst. Čím dál častěji jsou to i drobné kamenné obchody, které si tak mohou vynahradit pokles tržeb způsobený vzestupem e-obchodu. Když si radši zajdete do výdejny a vykašlete se na nahánění s poslíčkem na tzv. poslední míli, zbavíte se potíží s načasováním předávky, zaparkováním a emisně náročným popojížděním, a je to dobrý nápad i vzhledem k pracovním podmínkám poslíčků. 

Slibně zní také nový obchodní model taxi platformy Liftago, která nabízí využití zrovna nevyužitých vozidel, která by jinak jen bezcílně kroužila ulicemi, k rozvážkovým službám. V oblasti doručování ale v Česku panuje čím dál větší konkurence a v soutěži o cenu a rychlost doručení jde ekologie stranou. Tyto cíle totiž můžou být v rozporu – ekologické ohledy vedou k investicím do úspornějších motorů nebo k čekání, až se naplní auto pro co nejúspornější trasu, což ale rozvážení prodražuje a zpomaluje.

Málo se taky ví, že e-shopy netvoří emise jen při rozvážení, ale taky provozem serverů a dalšího internetového zázemí, které za nimi stojí. Zpracování dat je velmi energeticky náročné, a zatímco často kritizovaná letecká doprava je zodpovědná asi za dvě procenta globálních emisí, provoz internetu má na svědomí skoro dvojnásobek. Dokud tedy nebudeme pohánět datová centra elektřinou z udržitelných zdrojů, není přísně vzato klimaticky neutrální už jen pouhé brouzdání v e-shopu nebo kliknutí na personalizovanou reklamu. 

Problém druhý: Co se stane s vráceným svetrem

Taky už jste si zvykli do digitálního košíku pro jistotu hodit větší a menší velikost bot, než je vaše obvyklá, nebo více různých barev bundy, protože ta se na fotkách tak těžko odhaduje, s tím, že věci nesedící velikostí nebo barvou jednoduše zase pošlete zpět? Nejste sami. Jenže tato zdánlivě vstřícná možnost je ve skutečnosti dost problematická. Je jasné, že vracení online zakoupeného zboží pomáhá i velkorysejší právní úprava - kupujete totiž něco, co jste předem neviděli. Cena a pohodlnost vratky je i velkou konkurenční zbraní, a tak už je velmi často zcela zadarmo a usnadňuje ji čím dál hustější síť sběrných míst či dokonce vyzvednutí kurýrem. To k objednávání zboží jen na zkoušku vyloženě svádí a na fenoménu zvaném „unboxing“ si dokonce někteří influenceři udělali kariéru – před kamerou otevírají balíky, jeden po druhém zkoušejí kousky oblečení a komentují, který si nechají a který pošlou zpět.

Problém je ale nejen v tom, že zboží zbytečně podnikne emisně náročnou cestu ze skladu a zpátky. Zejména u méně hodnotného zboží, jako je oblečení, se prodejcům často vyplatí zničit ho a vyhodit než vracet do nabídky. To by totiž vyžadovalo nejen pečlivou kontrolu, že je zboží skutečně jako nové (zákazníci na možnost zboží vrátit často různě hřeší), ale i případné nové oštítkování, zabalení a odpovídající evidenci, a to je často v porovnání s hodnotou zboží prostě příliš práce.    

V Německu a Francii chtějí takovému chování čelit zákonem. Jenže tohle je až poslední (a možná z naší prespektivy nejlíp viditelný) článek delšího řetězce problémů: drtivá většina oblečení totiž vzniká v rozvojových zemích ve velmi špatných pracovních i ekologických podmínkách, přiletí k nám přes půl planety, než ho nakonec vrácením odsoudíme ke zničení. Podobné excesy se samozřejmě nedějí jen v oblasti internetového obchodování – nadprodukce a vyrovnávání se s převisem nad poptávkou tu byly už dřív, například na vyhazování přebytečných potravin reaguje hnutí dumpster diving – zřejmě ale s jeho vzestupem zesilují.      

Můžou za to i zákaznici, kteří čekají, že nákupy dostanou stále rychleji. Pokud mám objednané zboží dostat ještě ve stejný den, musí už být někde poblíž připraveno k dodání. Samozřejmě, že se s pomocí datové analýzy daří výrobcům a e-shopům budoucí poptávku čím dál tím lépe předvídat, a tak stoupá pravděpodobnost, že si zboží čekající „v pohotovosti“ ve skladu skutečně někdo objedná. Na druhou stranu se však odhaduje, že pořád bojujeme s nadprodukcí, která je kvůli potřebě rychlé dodávky stále hůře operativně využitelná k případnému pokrytí poptávky kdekoli jinde, protože čeká v konkrétním skladu na potenciální objednávku vyžadující rychlé doručení. 

Otázka skladů je pak kapitolou sama o sobě – vstup na českých trh ostatně v reakci na vzkvétající internetové nakupování ohlásil jeden z velkých globálních hráčů v této oblasti, německý developer Garbe Industrial. Kromě zmíněné problematiky skladů plných potenciálně nadbytečného zboží ve stand-by modu se kriticky diskutuje také jejich vliv na krajinu. Nejde přitom jen o estetický problém, kdy podél důležitých tras vznikají zastavěná a nepřívětivá místa, ale i o škodlivé důsledky pro půdu a přírodu obecně.

Problém třetí: Krev, pot a slzy za vaším pohodlným nákupem

Sklady nás konečně přivádějí k otázce, jak vypadá práce v soukolí internetového obchodování. Pokud vykročíme za u nás obvyklou logiku „každé pracovní místo dobré“, je bilance spíš neradostná. Práce ve skladech bývá fyzicky náročná, repetitivní a stále těžší s tím, jak ji čím dál tím více diktují optimalizační algoritmy. Kvůli špatným pracovním podmínkám i mizerným platům tak stávkují všude po světě například zaměstnanci Amazonu. 

Druhý zásadní pilíř celé mašinérie, poslíčci a doručovatelé, jsou často formálně freelancery bez ohledu na to, v jak závislém postavení se k doručovacím firmám fakticky nacházejí. Auto nebo kolo si musejí opatřit sami, bývají špatně placení a nemají žádné zaměstnanecké jistoty, což alespoň v zahraničí, kde jsou k této formě práce kritičtější než u nás, vede k pravidelným protestům a pokusům kolektivně se organizovat na obranu svých práv. Předepsané roznáškové kvóty se často nedají zvládnout a problémy s doručením zapříčiněné tím, že se přesný okamžik předání obtížně domlouvá, vedou k hádkám s netrpělivými zákazníky. Realita života poslíčků byla dobře zachycena v posledním filmu britského režiséra Kena Loache Pardon, nezastihli jsme vás, který aktuálně dobíhá v českých kinech.

V tomhle světle pak už tak dobře nevyzní chlubení se třeba již zmíněného Rohlíku, který ve své kalkulačce nabízí vedle emisních úspor i výpočet kilogramů, jejichž tahání zákazníkovi ušetřili jejich pracovníci. Těžká práce totiž nikam nemizí. My ji jen takříkajíc outsourcujeme právě na poslíčky. O pracovních podmínkách v této konkrétní firmě toho aktuálně mnoho nevíme (známý je jen skandál s ilegálním zaměstnáváním ve skladu v roce 2017, který může přinejmenším o tehdejší filozofii firmy cosi napovědět), obecně ale platí, že málokdo z takto pracujících má vyloženě dobré pracovní podmínky a mzdu. 

Poslíčci mají často pocit, jako by v nich jejich zákazníci mnohdy ani neviděli lidi, což se projevuje jak jejich chováním při bezprostředním setkání, tak obecně tím, pro jaké „zhýralosti“ jsou schopni si jejich službu objednat. Americký magazín Atlantic hovoří o fenoménu „convenience maximalism“, tedy bezohledného maximalizování vlastního pohodlí. Na jednu stranu se jistě dá argumentovat, že náš ekonomický systém stojí na dělbě práce, kdy každý z nás prostě za úplatu dělá práci, která přijde k dobru někomu jinému. Je tu ale i dobře popsaný a rozrůstající se fenomén tzv. prekarizace práce. Ta spočívá v tom, že za mnoho prací už lidé nedostanou nejen slušný plat, ale přestávají pro ně být i zdrojem určitého společenského respektu a postavení. To poslíčka Uber Eats odlišuje třeba od pošťáka na maloměstě před několika dekádami. V souvislosti s tím se taky vynořuje obava, jestli se obecně naše společnost znovu nefeudalizuje, tedy nezačíná zase dělit na dvě kasty – ty privilegovaně obsluhované, a pak jen všemožně znevýhodněné služebníky. 

Depku a přepracování sushi z krabice nevyřeší

Dopady na životní prostředí, plýtvání zdroji i vykořisťování mnoha lidí zdaleka nejsou všechny temné stránky internetového obchodování a donášky. Jde na nich ale dobře vidět, že se jedná o širokou problematiku. Jako v mnoha jiných otázkách, i tady stojíme před dilematem, jestli řešení problému nechat na zodpovědném rozhodnutí jednotlivých spotřebitelů, nebo do něj zasáhnout systémovými kroky shora. V každém případě je ale důležité, abychom si popsané problémy minimálně uvědomili a začali o nich mluvit. 

A pojďme se taky každý zamyslet nad tím, co přesně nás vede k tomu nakupovat online a nechat si dovážet jídlo. Není to třeba tak, že se příliš snadno nechám zlákat hezkou fotkou obchodu s oblečením v instagramovém feedu? Že když mám špatný den, tak využiji lákavou malou radost vzdálenou jen pár kliků? To je totiž mechanika stojící za vznikem řady různých závislostí. Vyplatilo by se spíš přemýšlet, odkud frustrace plyne a zda s ní nejde bojovat něčím lepším. A není to třeba tak, že bych vlastně chtěla radši večer vařit než si nechat z restaurace dovézt vychladlé jídlo v hromadě plastu, jen mi na to nezbývá sil a času? Nestálo by pak za to spíš usilovat třeba o zkracování pracovní doby? Zdá se, že pro potíže, které si teď léčíme internetovými nákupy, možná existují daleko lepší řešení.