Nudíte se? Nezoufejte, může to být cesta z šedivé každodennosti

Co přesně je nuda? Je to hluboce nepříjemný stav neuspokojeného vzrušení. Jsme vybuzení, ne skleslí, ale z jednoho nebo více důvodů nejde naši energii zaměřit ani využít. Tyhle důvody mohou být interní – často je jimi nedostatek představivosti, motivace nebo soustředění – nebo externí, třeba v okolí chybějící stimuly nebo příležitosti. Chceme se věnovat něčemu, co nás upoutá, ale zjistíme, že nám to nejde a co víc: čím víc si svou neschopnost uvědomujeme, tím jsme frustrovanější.

Vnímavost či vědomí jsou v téhle otázce klíčové, což může vysvětlovat, že když už se nudí zvířata, většinou je jejich práh nudy vyšší. Slovy britského spisovatele Colina Wilsona: „většina zvířat nudu nemá ráda, člověka ale nuda týrá.” U člověka i zvířete je nuda vyvolaná nebo zhoršená nedostatkem kontroly nebo svobody, což je důvod, proč se tak často nudí děti a dospívající – kromě toho, že na ně někdo neustále dohlíží, jim chybí myšlenkové vybavení, tedy prostředky, zkušenost a disciplína, díky kterému by mohli nudu zahnat.

Proč se nudíme?

Podívejme se na anatomii nudy zblízka. Proč je tak neskutečně nudné trčet v odletové hale, zatímco se náš let víc a víc zpožďuje? Náš mozek je nabuzený, čekáme blížící se přílet v neokoukaném a stimulujícím prostředí. Ano, kolem nás je spousta obchodů, obrazovek a časopisů, ale o ty zrovna nemáme zájem a tím, že ruší naši pozornost, jen zhoršují naši nudu. A co je horší: situace je mimo naši kontrolu, je nepředvídatelná (co když let znovu odloží nebo dokonce zruší?) a nevyhnutelná. S každým dalším pohledem na monitor jsme si víc a víc vědomi těchto i dalších faktorů. A tak tu čekáme, uvíznutí na letišti, ve stavu vysokého mozkového vzrušení, které nemůžeme ani naplnit, ani mu uniknout.

Pokud opravdu potřebujeme odletět, třeba proto, že na tom závisí naše živobytí nebo životní láska, budeme se cítit míň znuděně (ale zase víc úzkostně a rozčileně), než když jsme pořádně nevěděli, jestli letět, nebo zůstat doma. V tomhle smyslu je nuda inverzní funkcí vnímané potřeby nebo nutnosti. Může nás nudit pohřeb vzdáleného příbuzného, ale pohřeb rodiče nebo sourozence už ne.

Potud v pořádku – ale proč přesně je nuda tak nepříjemná? Německý filozof 19. století Arthur Schopenhauer tvrdil, že kdyby byl život sám o sobě smysluplný nebo naplňující, nic jako nuda by nemohlo existovat. Nuda je tím pádem důkazem toho, že život nemá smysl, a stavem zvedajícím stavidla nepříjemných pocitů, které obvykle potlačujeme náporem aktivity nebo pocity opačnými. To je podstatou manické obrany – bránění se pocitům bezmoci a beznaděje tím, že svou mysl zaměstnáme obrácenými pocity euforie, smysluplnou činností a absolutní kontrolou – a když se to nedaří, jakýmikoliv jinými pocity.

V knize Alberta Camuse Pád z roku 1956 říká protagonista Clamence: „Znal jsem člověka, který dvacet let života věnoval couře, který jí všechno obětoval, přátele, zaměstnání, dokonce i vlastní důstojnost a sebeúctu, a jednou večer poznal, že ji nikdy nemiloval. Nudil se, to bylo všechno, nudil se jako většina lidí. Cílevědomě si od začátku do konce vytvořil život plný komplikací a scén. Něco se musí stát, z tohohle pocitu se dá vysvětlit většina závazků, do kterých lidé upadnou. Něco se musí stát, třeba zotročení bez lásky, třeba válka nebo smrt.”

Potřebujeme stále víc stimulace

Lidé, kteří trpí chronickou nudou, jsou vystavení většímu riziku psychických neduhů jako je deprese, přejídání a závislost na alkoholu a drogách. Podle jedné studie se celá řada lidí tváří v tvář nudě raději rozhodne dávat si nepříjemné elektrické šoky, než aby se museli vyrovnávat se svými myšlenkami (nebo jejich absencí). Ve skutečném, neexperimentálním světě vynakládáme na boj s nudou nemalé prostředky. Hodnota globálního zábavního a mediálního trhu má v roce 2023 dosáhnout 2,6 biliónů dolarů a zábavním tvůrcům a atletům jsou dopřány absurdně vysoké odměny i společenský status. V důsledku technologických pokroků posledních let máme celou historii zábavy na dosah ruky, ale to situaci jen zhoršilo – částečně tím, že jsme se ještě víc vzdálili od našeho tady a teď. Místo pocitů naplnění a spokojenosti jsme znecitlivělí a potřebujeme čím dál více stimulace – víc války, víc krve, víc surovosti.

Dobrá zpráva je, že nuda může mít i světlé stránky. Nuda může být způsob, jak sami sobě říct, že netrávíme čas tak kvalitně, jak bychom mohli, a že bychom měli dělat něco zábavnějšího, užitečnějšího nebo víc naplňujícího. Touhle optikou je nuda katalyzátorem změny a pokroku, motorem ambicí a pastýřem, který nás vede na větší, zelenější pastviny.

I pokud jsme jedni z těch vzácných případů, které v životě cítí naplnění, má smysl si nudu do jisté míry pěstovat – poskytuje nám předpoklady pro hlubší poznání sebe sama, znovunapojení se na přírodu a její rytmus, i začít a dokončit soustředěnou, dlouhou a složitou práci. Jak ve své knize Boj o štěstí (1930) píše britský filozof Bertrand Russell: „Generace, která nedokáže vydržet nudu, bude generace malých lidí, lidí odcizených od pomalých pochodů přírody, lidí, jejichž každý životní impulz zvolna uvadá podobně jako květiny ve váze.”

V roce 1918 strávil Russell jako trest za „pacifistickou propagandu“ čtyři a půl měsíce v brixtonském vězení, ale zjistil, že nuzné vězeňské podmínky prospívají kreativitě a podněcují ji: „Vězení pro mě bylo v mnoha smyslech dosti příjemné … Neměl jsem žádné závazky, nemusel jsem dělat žádná složitá rozhodnutí, neměl jsem obavy z návštěv, nic mě nerušilo v práci. Věnoval jsem ohromnou spoustu času čtení; napsal jsem knihu, Úvod do filosofie matematiky … a začal pracovat na Analýze myšlení … V jednu chvíli, když jsem četl Stracheyho Význačné viktoriány, jsem se zasmál tak nahlas, že zas mnou musel přijít dozorce s napomenutím, že mám myslet na to, že vězení jsem za trest.”

Nebojme se zatáhnout závěsy

Ne každý je samozřejmě Bertrand Russell. Jak se s nudou můžeme nejlépe popasovat my, běžní smrtelníci? Pokud je nuda povědomím o neuspokojeném vzrušení, jak jsme popsali výše, můžeme ji minimalizovat tak, že se vyhneme situacím, nad kterými máme jen malou kontrolu; zbavíme se věcí rozptylujících naši pozornost; budeme se motivovat; budeme mít menší očekávání; budeme se na věci dívat ze správného úhlu pohledu (uvědomíme si, jaké štěstí ve skutečnosti máme); a tak dále.

Spíš než svádět nekonečný boj s nudou je ale jednodušší a mnohem produktivnější nudu přijmout za svou. Pokud je nuda oknem do základní podstaty reality a tím pádem i do lidského údělu, boj s ní znamená zatáhnout závěsy. Ano, tma venku je černočerná, ale hvězdy v ní září o to víc.

Už z těchto důvodů spousta východních tradic k nudě vybízí a vidí ji jako cestu k dosažení vyšší úrovně vědomí. Jak je v jednom z mých oblíbených zenových vtipů:

Student zenu se ptá mistra, za jak dlouho dosáhne osvícení, když vstoupí do zenového řádu.„Deset let,“ odpovídá zenový mistr.„A co když budu tvrdě pracovat a snažit se dvakrát tolik?“„Dvacet let.“

Místo boje s nudou se jí tedy poddejte, užijte si ji, něco z ní dostaňte. Stručně řečeno: naučte se nebýt nudní. Podle Schopenhauera je nuda opačnou stranou fascinace, protože obě závisí na tom být mimo danou situaci, ne uvnitř ní, a jedna vede ke druhé. Až se příště ocitnete v nudné situaci, vrhněte se do ní naplno místo toho, abyste udělali to, co děláme obvykle, tedy dělat si od ní větší a větší odstup. Pokud vám to připadá jako nesplnitelný úkol, dejte na doporučení zenového mistra Thich Nhat Hanha přidat k libovolné nudné aktivitě slovo „meditační“ - například „meditační čekání ve frontě“.

Jak napsal anglický spisovatel z 18. století Samuel Johnson: „Je to právě zkoumání malých věcí, kterým si osvojíme velké umění dosáhnout tak mála utrpení a tolika štěstí, jak je to jen možné.“

Článek byl publikován na webu AEON pod licencí Creative Commons. Z angličtiny přeložil Michal Zlatkovský. Pád (Albert Camus) v překladu Miroslava Žiliny.