Každá jsme hrdinka: Neustálé dětské hry mě fakt nebaví

Mám v tomhle případě kliku. V bance jsem o úvěru začala vyjednávat už ke konci března, kdy mi začalo být jasné, že výpadek příjmů tří poboček prosbě bude průšvih, který musím nějak překlenout. Takže mi banka úvěr předschválila právě včera.

Vykulím sebe a své osmiměsíční těhotenské břicho z teplé postele a jdu pro jistotu všechno kontrolovat. Taky si po dlouhé době užívám ranní kávu a snídani v klidu, aniž by se mi jí někdo snažil zbaštit nebo vypít. Žádost se mi daří odeslat (jako jednomu jen z 347 podnikatelů z Prahy) a vracím se do postele za „svými kluky“. Muž chrní a dítě se ještě přitulí.

Před dvěma týdny jsme odjeli z pražského bytu na chalupu, sečteno s těmi třemi týdny předtím už to dává docela slušný základ pro ponorku. Ale zatím zvládáme. Přiznávám, že z velké části díky mému těhotenství. Na něj prostě svede člověk celkem všechno. A je mu spousta věcí odpuštěna a tolerována. Třeba polední spánek, ranní dospávka, noční ponocování, návštěvy ledničky a pomalé šourání s rukou na bedrech s občasnými bolestnými syknutími.

Jsem za možnost úniku na chalupu vděčná. Nejsme tu sami, ale to nevadí. Po třech týdnech v pražském 2+1 s dítětem, které odmítá nosit roušku, takže výlety na odrážedle prostě nepřicházely v úvahu, mi už poněkud kapalo na karbid. Představa dalších takových dní, kdy za oknem z modré oblohy svítí slunce a my se snažíme syna zabavit doma, mi vysloveně naháněla hrůzu. Takže jsme utekli z Florencie před morem na venkov... Ne, promiňte, to je jiná kniha.

Jižní Čechy poskytují v tuhle chvíli báječné prostředí. Zvolna rozkvétající stromy, kdy každý den vidíte, jak je to zas o kus dál, tráva, na kterou se dá sednout, pohodové procházky a přelézání kamenů a skalek, neskutečný vzduch a boží klid. Jediné dva mínusy jsou obří řepkové pole za plotem a nadbytek klíšťat. Sečteno a podtrženo, za tenhle konec světa jsem teď neskutečně vděčná.

Je to náročné. Snažím se vybalancovat péči o dítě, kterému strašně moc chybí vrstevníci a pořád vyžaduje mou spolupráci. „Mámo, poď!", „mámo, čekej!" a „mámo, hačí, sem!" se opakuje skoro pořád. A tak jezdíme autíčky do garáže, obtiskáváme razítka a snažíme se nějak fungovat. Mám toho vlastně plné zuby. Neustálé dětské hry, na kterých se musím podílet, mě fakt nebaví. A do toho mám výčitky. Jsem přece máma, měla bych čas se svým dítětem milovat. Miluju. Ale nesmí to být 24/7. Za přísun Tlapkové patroly a Prasátka Pepiny se budu smažit v pekle.

S podnikáním je to teď taky legrace. Mám obchody se spodním prádlem a pomáháme vybírat podprsenky tak, aby opravdu fungovaly, byly pohodlné a skvěle vypadaly. Tenhle sen buduju už téměř osm let a teď se pořád bojím, že o něj přijdu. A do toho že přijdou kolegyně o práci. Otevírá se mi pomyslná kudla v kapse, když čtu v diskuzích chytráky s tím, že „když nemám rezervu, nemám podnikat". Je téměř nemožné udělat si rezervu na to, že nejsou vůbec žádné příjmy. To totiž nečekáte, že máte zavřeno úplně.

Abychom dělaly aspoň něco, tak jsme vymyslely operativní prodej prádla - pomáháme s výběrem online přes webkameru. Ukazuje se, že to vlastně docela funguje. Díky tomu, že na té naší straně kamery je člověk, který o tom prádle ví první poslední a kdo ho pravidelně obléká, a ne náhodná paní, která umí jen najít číslo v regálu, tak umíme pomoct i zákaznicím, které to k nám mají jinak daleko. Neskutečně mě těší každá pozitivní zpětná vazba, a je jí opravdu hodně. Ukazuje se, že všechno zlé je pro něco dobré.

Nepřestává mě překvapovat, že to vlastně zvládám bez kamarádek. Většího extroverta, než jsem já, byste hledali vážně těžko. Už pět týdnů jsem nebyla s žádnou kamarádkou venku, nebyla jsem na kávičce, které mám tak ráda, ale aspoň teď tolik nepřibírám, protože ke kávičce jsem si většinou dala ještě dortík. Sociální interakci si nahrazuju s kamarádkama online. Jedna je teď „uvězněná" ve Vietnamu, jiná s batoletem a novorozenětem na chalupě na opačné straně republiky. Nejvíc mě asi mrzí, že synek netráví čas se svými prarodiči a prababičku neviděl už věky. Je mi to strašně líto, protože všichni jsou skvělí a mají o něj zájem. A on na ně možná trochu zapomíná. Skypujeme si, ale nemyslím, že to stačí.

Těším se, až se vrátíme do normálu, jen vůbec nevím, kdy to bude, a jestli vůbec. Zatím si říkám věci, za které jsem vděčná. Jsme zdraví, můžeme být venku, poprvé v životě vnímám přírodu takhle zblízka, a zatím ještě mám své podnikání. Snad to bude dobré. Držím nám všem palce.

Klára Hrušková

(redakčně kráceno)