Úspory, vyhazovy a neviditelné otročení v domácnostech. Krize nejvíc dopadne na ženy

Mezi rádoby moudrá zjištění o současné krizi patří i to, že tváří v tvář zákeřnému viru jsou si najednou všichni rovni. Nad touhle poučkou se sice mnoho lidí sladkobolně dojme, ale není na ní špetka pravdy. Virové onemocnění má ve společnostech rozdílné důsledky podle toho, jak různé prostředky, možnosti a předurčené role mají dané skupiny obyvatel. A to jak po stránce pravděpodobnosti a průběhu onemocnění, tak i jeho dlouhodobějších následků.

Například ve Spojených státech jsou nemocí daleko víc ohroženi Afroameričané, mimo jiné proto, že v důsledku strukturální rasové diskriminace více trpí civilizačními a chronickými nemocemi. Častěji také mají zaměstnání, které jim nedovoluje pracovat z domu, a jsou tak víc vystaveni nákaze. K tomu se přidává obtížnější přístup ke zdravotní péči a jejich bydlení často bývá tak nekvalitní a stísněné, že nemocné jde jen těžko izolovat.

Za pandemie jde porodní péče stranou

Pokud se na koronavirus podíváme z hlediska dopadů na ženy a muže, zjistíme, že častěji postihuje muže a mívá u nich těžší průběh. To může mít částečně genetické důvody, ale jde taky o důsledek životního stylu a návyků, které jsou u mužů kvůli společenským očekáváním daleko rizikovější. Muži obvykle víc kouří a pijí alkohol, zanedbávají prevenci a k lékařům jdou často až s pokročilými obtížemi. V souvislosti s epidemií je důležité i to, že si daleko méně často a důkladně než ženy myjí ruce.

Širší důsledky pandemie ale pro ženy nejsou o nic lepší. Varování z podobných epidemií v minulosti říkají, že vlivem strukturálního nedostatku pozornosti pro potřeby a zdraví žen může docházet k tomu, že stranou pozornosti utrpí mnoho žen jinou zdravotní újmu. Týká se to zejména péče o těhotné a rodící ženy, antikoncepce a potratů. Statistiky z jedné z epidemií eboly v Africe ukazují, že přímo na ni zemřelo méně žen než na komplikace při těhotenství a porodu ve stejné době.

Na Západě pak sice mají vysoké hodnoty zaměstnanosti žen a vyvozují z toho uspokojivou rovnost žen a mužů, ale je to vykoupeno tím, že se těžká a špatně placená práce přenáší z tamních žen na prekarizované migrantky. Spravedlivý a udržitelný systém péče by měl vypadat jinak.

S uzavřenými hranicemi se nyní naplno ukazuje, jak moc sociální služby a zdravotnictví západních zemí (v případě mužů pak zemědělství nebo stavebnictví) stojí na migrantkách z chudší východní Evropy. Místy je tam péče před zhroucením a vlády horečnatě vyjednávají výjimky z neprodyšného uzavření hranic.

Češky jsou sice do této mašinérie zapojené řádově méně než jejich polské a slovenské kolegyně, o těch bulharských a rumunských nemluvě. U nás se ale zas kvůli přímému sousedství s Německem množí outsourcing nemohoucích do odpovídajících zařízení na české straně hranice, který je taky problematický. Jistou variací na stejné téma, jen z druhé strany, jsou i všechny ukrajinské zdravotní sestry, pečovatelky a paní na úklid v českých domácnostech.

Vyděláváš míň, zůstaneš doma

Další ranou pro ženy je teď neplacená práce v domácnosti a starost o děti a jiné rodinné příslušníky. I za normálních časů je u nás obří rozdíl mezi tím, kolik téhle práce vykonávají ženy a muži. Teď je navíc potřeba zůstat doma s dětmi, které nemohou do školy, učit je, vařit jim a uklízet po nich, nebo nakoupit jednomu z vlastních rodičů, který se na nákup kvůli viru neodváží sám. Je téměř jisté, že tahle dodatečná práce skončí na bedrech žen i proto, že v průměru vydělávají skoro o čtvrtinu méně než jejich partneři. Je tak ekonomicky racionální, aby zůstaly na ošetřovném právě ony.

Nehledě na bezprostřední nespravedlnost tohoto nastavení to může mít dalekosáhlé důsledky i do budoucna. Další pokles vlastního příjmu zvyšuje závislost žen na jejich partnerech, což je fatální zejména v nefunkčních či dokonce násilných vztazích. Navíc také stoupá pravděpodobnost, že pokud přijde na propouštění, budou první na ráně ženy, které už byly tak jako tak delší dobu „mimo provoz“.

Určité štěstí v neštěstí mají ženy, kterým jejich povolání umožňuje práci z domova. Nepatří tím pádem k těm, jejichž zaměstnání si vyžaduje fyzickou přítomnost na pracovišti a zvýšené riziko nákazy, ani k těm, které o práci přinejmenším dočasně přišly. Na druhou stranu ale většina z těchto „šťastlivkyň“ poznala, že dostát všem závazkům v péči o děti a domácnost a ještě v obvyklém soustředění a nasazení odpracovat osm hodin do práce je v podstatě nemožné.

Normalizování home office i po konci krizových opatření se jim navíc může vymstít i proto, že je to v mnoha ohledech vysoce nevýhodná flexibilní forma práce. Ženy home office poptávají především jako možnost sladit výdělečnou práci s péčí o děti a domácnost, a už jen v tom se zrcadlí systémová nerovnost. Výzkumy navíc ukazují, že se tím prohlubují všechny sledované nerovnosti mezi muži a ženami bez ohledu na to, jestli muži také pracují na home office nebo chodí normálně do práce.

Pokud se ženy po nynějším „velkém úspěchu“ rozhodnou houfně zůstávat na home office, půjde o protipohyb tomu, o co feminismus usiloval po dekády: totiž účast žen ve veřejném životě mimo čistě domácí sféru. Ženy zkrátka zase budou viditelné jen v řádku odesílatele e-mailu. A s nimi možná všechny problémy, které jsou nyní považované za jejich, včetně té péče o děti a blízké, o jejíž zajištění či alespoň prostor pro ni se dosud zaměstnavatel alespoň jakž takž musel starat.

Segregace práce a roboti místo účetních

Ženám by se mohl vymstít i současný boom digitálních technologií. Od home office a práce s různými sofistikovanými softwary už není zas tak daleko k úplné automatizaci kancelářské a administrativní práce. Již delší dobu se počítá s tím, že příští vlna racionalizace práce bude tzv. algoritmická a zasáhne právě administrativní a kancelářské práce, které zastávají především ženy. Krize by tento pohyb mohla dál uspíšit. Firmy možná budou ekonomické problémy řešit jednorázovým zainvestováním do softwaru a dlouhodobějším ušetřením na pracovní síle.

Otázka pokrizové zaměstnanosti žen je však daleko širší. Trh práce je u nás vysoce horizontálně segregovaný. Většina branží a povolání se dá označit za „ženská“ či „mužská“, a to ani ne tak proto, že by k jejich vykonávání dané pohlaví předurčovala nějaká vrozenost, ale spíše společenské představy a stereotypy. Krizí jsou nyní různé branže postiženy rozdílně, a tím i muži a ženy.

Řada odvětví, které jsou a budou krizí postiženy nejvíce, patří k těm „ženským“, jako například cestovní ruch. Když se tedy stanovují plány, kdy co znovu otevře, dotýká se to mužů a žen rozdílně. Například významná profesní skupina kadeřnic musí na otevření svých salonů čekat se všemi s tím spojenými důsledky poměrně dlouho.

Když jde o pomoc se mzdami v této sféře, je třeba mít na paměti, že jsou už tak v průměru nižší, a tím je fakticky nižší i jejich nahrazený procentuální podíl. Pokud dojde na nezaměstnanost, je zase třeba počítat s tím, že ta ženská se ve svých důsledcích liší od té mužské – ženy jsou násobně častěji samoživitelky, a tak jejich nezaměstnanost dopadá víc na děti (zatímco u mužů spíše vede k frustraci způsobující domácí násilí nebo politickou radikalizaci).

Tváří v tvář koronaviru a společenským důsledkům jeho řádění si nejsme rovni, a už vůbec ne jako muži a ženy. Při uvažování o tom, jak se s nimi co nejlépe vyrovnat, je to potřeba zohlednit. Ačkoliv se feministky neshodnou na tom, zda je vhodné a možné odlišnou životní zkušenost žen a mužů překonat, nebo zda je přirozená a tím pádem nevyhnutelná, jen by neměla vést horšímu postavení žen, je odlišná zkušenost a postavení obou pohlaví faktem, který je důležité brát při rozhodování v úvahu. Dlouhodobě nízké zastoupení žen v české politice i nevyrovnané složení nových poradních orgánů zatím bohužel nezavdávají příliš naděje, že se to povede, a všemu, co ženám nyní hrozí, se nám podaří vyhnout.