Boj o ombudsmana je bojem o lidská práva nás všech
Už od dob působení na pozici zástupce veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové budí Stanislav Křeček pozornost. Od svého nástupu do nejvyšší funkce samotného veřejného ochránce práv v únoru loňského roku se stále silněji ozývají i hlasy volající po jeho odstoupení. Řada jeho výroků je naprosto skandální a od člověka, který má bránit lidská práva, nepřijatelná.
Obávat se, co svými kroky Stanislav Křeček jako ombudsman způsobí, by se přitom neměli jen ti, kteří podporují práva menšin, ale i ti, kteří zatím jeho výrokům tleskají a vítají je. Může se totiž stát, že Stanislav Křeček nebude schopný v budoucnu svoje stanoviska obhájit a v zápalu jeho tažení proti politické korektnosti bude ohrožena celková kvalita jeho stanovisek.
Na antiromské vlně
Stanislav Křeček je dlouhodobě znám jako odpůrce prosazování práv Romů v České republice. To znamená nezájem a odmítání podpory lidských práv romské komunity, ale nepřímo i podkopávání rozvoje politik, které mohou zlepšit postavení nejen samotných Romů a Romek, ale i většinové společnosti, kterou se současný ombudsman tak rád zaklíná. Omezený pohled totiž Stanislavu Krečkovi brání podívat se bez předsudků i na oblast dostupného a sociálního bydlení, které se jinak v minulosti chvályhodně dlouhodobě věnoval. Jak se říká – s vaničkou je ochotný vylít i dítě. Už jako zástupce Anny Šabatové na jednáních na půdě MInisterstva práce a sociálních věcí vystupoval proti konceptu sociálního bydlení s argumentem, že nepřizpůsobiví si podporu nezaslouží. Jeho zaslepenost bohužel měla podíl na tom, že koncept podpory sociálního bydlení zůstává v nedohlednu. Mohl přitom zlepšit dostupnost bydlení mladé generace i seniorů. Ve svém důsledku tak Křeček zhoršuje i situaci většinové společnosti.
Jeho výroky, v nichž hrdě hlásá, že se nebude věnovat diskriminaci Romů, jsou pro ombudsmana nepřijatelné. Jeho připomínky ke Strategii romské integrace do roku 2030 jsou pak postaveny na vodě a příliš nepracují s fakty o tom, co se v českém prostředí osvědčilo a co nikoli. Křeček vedle svého odmítnutí ochrany práv Romů zároveň vyjadřuje svoje pochopení pro diskriminační chování. Jeho logika je postavena na přesvědčení, že pokud mají lidé s nějakým Romem či Romkou špatnou zkušenost, proč by nemohli znevýhodnit celou skupinu jako celek.
Odmítnout se věnovat právům významné skupiny obyvatel, která je vystavena intenzivní diskriminaci, nemá z hlediska ochrany lidských práv logiku.
Pokud se tak chystá veřejný ochránce práv postupovat i ve všech ostatních typech diskriminačních případů, tak se máme na co těšit. Vždycky se najde někdo, kdo má s někým negativní zkušenost. Každý z nás zná nějakého člověka nad padesát, který to tolik neumí s IT. Je to tedy podle ombudsmana důvod k plošnému znevýhodnění všech lidé po padesátce na trhu práce? Starší generace má často horší zdravotní stav než ta mladá. Budeme tedy plošně vylučovat lidi po padesátce z výkonu určitých profesí nebo životního pojištění? Je tohle podle současného ombudsmana také správně? Samozřejmě, že se nikdo nemůže věnovat všemu, volba priorit je naprosto legitimní krok. Nicméně odmítnout se věnovat právům významné skupiny obyvatel České republiky, která je i podle soudních rozhodnutí nejen na úrovni EU vystavena intenzivní diskriminaci, nemá z hlediska ochrany lidských práv logiku.
Stanislav Křeček prohlašuje, že ochranu před diskriminací má zajistit antidiskriminační zákon. Zákony samy o sobě ale nejsou samospásné a jejich vymahatelnost musí být něčím zajištěna. Současná podoba antidiskriminačního zákona je navíc nedostatečná a nezajistí ani ochranu, ani prevenci před projevy diskriminace. Ombudsman zároveň pomíjí fakt, že úkol věnovat se diskriminaci mu ukládá i samotný zákon o veřejném ochránci práv: „Ochránce vykonává působnost ve věcech práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací.“ Dalším z argumentů, které současný ochránce používá, je, že v oblasti diskriminace na základě etnicity a rasy je málo stížností – a proto se jí není třeba věnovat.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Argumentuje ovšem v rozporu s informacemi neziskových organizací i poskytovatelů sociálních služeb, kteří se věnují i Romům a romským rodinám. Profesionální poskytovatelé služeb upozorňují na diskriminaci a segregaci Romů jak ve vzdělávacím systému, tak v oblasti bydlení. Agentura Evropské unie pro základní práva upozornila ve svých výzkumech i na diskriminaci Romů ve zdravotnictví. Na negativní předsudky české veřejnosti vůči Romům poukazují i sociologické výzkumy a výzkumy veřejného mínění. Ani to není pro veřejného ochránce práv dost? Navíc bohužel platí, že marginalizované skupiny oficiální stížnosti nepodávají příliš často, protože jejich důvěra v instituce je slabá.
To, že Stanislav Křeček svoje postoje vůči romské komunitě nestaví na odborných argumentech, ukazují jeho veřejné (i méně veřejné) výroky směrem k laické i odborné veřejnosti. Hlavním problémem podle něho je, že Romové se domáhají nikoli rovného, ale lepšího zacházení. Překážkou pro integraci Romů prý není diskriminace, ale politická korektnost, která brání nahlas a veřejně říct, kde leží problém, prohlásil na kulatém stole ke dni lidských práv v loňském roce. Přitom skutečnost je taková, že Romové chtějí pracovat, a nebýt vylučování z aktivní účasti na trhu práce. Rodiče bojují za rovná práva svých dětí ve vzdělávacím systému, a nechtějí segregované a nekvalitní školy. To není touha po výhodách, ale po rovných podmínkách a stejné startovní čáře pro všechny.
Proti všem
Stanislav Křeček se nevymezuje jen vůči zástupcům a zástupkyním občanské společnosti a expertům z oblasti diskriminace či sociální politiky. Do boje se vydal i proti své zástupkyní Monice Šimůnkové, která pochopila, jaký je smysl funkce, již zastává, a zasazuje se mimo jiné o práva dětí a mladých lidí, která jsou v České republice nedostatečně prosazována. Vloni v dubnu se ozvala proti Křečkovu rozhodnutí nezabývat se stížnostmi na omezení přítomnosti otců u porodu v rámci procovidových opatření. A před nedávnem se veřejně vyslovila proti jeho připomínkám ke Strategii romské integrace, které vzbudily kritiku nejen u romských organizací. Spor dospěl tak daleko, že Monika Šimůnková byla veřejným ochráncem odvolána ze tří vládních rad. Podle jejích slov jde o trest za vyjádření nesouhlasu. Škoda, že Stanislav Křeček nebyl tak zásadový a striktní v době svého zastupování Anny Šabatové, jejíž názory – zejména ty k tématu začleňování romské komunity či sociálního bydlení – běžně zpochybňoval na různých i oficiálních jednáních. A neopomněl své komentáře zveřejňovat na svém facebookovém profilu.
Škoda, že Stanislav Křeček není ochoten bojovat za témata, kterým se v minulosti věnoval – porušování práv lidí v oblasti bydlení.
Úřad veřejného ochránce práv patří mezi nejrespektovanější a nejznámější instituce v České republice. A díky za to patří předchůdcům současného veřejného ochránce práv – Otakaru Motejlovi, Pavlu Varvařovskému a Anně Šabatové. Byla pro ně charakteristická odvaha a také to, že byli schopni úřad ombudsmana neopírat jen o vlastní osobní preference a názory. Stáli na straně lidských práv a lidí, jejichž práva jsou porušována. I proto má úřad velký rozptyl – rozhodně se nevěnuje jen diskriminaci, ale i nárokům lidí na starobní důchody nebo problémům s úřady. Zlepšuje život lidem se zdravotním postižením a zabývá se i tématem sociálně-právní ochrany dětí. Je škoda, že Stanislav Křeček není ochoten využít své silné stránky a bojovat za témata, kterým se v minulosti věnoval – právům nájemníků, porušování práv různých skupin obyvatelstva v bydlení. Problémům v této oblasti čelí i rodiny s dětmi, rodinní pečující a mnozí další.
Podrývání snah o zlepšení situace Romů ze strany úřadu ombudsmana paradoxně nepřinese žádné pozitivum nikomu – Romy poškodí a další skupiny lidí se postupně mohou setkat se zhoršením fungování této prozatím respektované instituce. Důvody k obavám má nejen veřejnost, ale i zákonodárci – velká skupina lidí totiž může zůstat bez podpory, což může přinést další štěpení a nedůvěru ve společnosti. Česká republika jako jedna z posledních evropských zemí stále nemá funkční instituci na ochranu lidských práv v celé šíři podle tzv. Pařížských principů. A úřad veřejného ochránce práv je jedním z horkých kandidátů.
Nechceme přeci, aby více než třicet let po listopadové revoluci byla lidská práva znovu pošlapávána a neměla v české společnosti důstojné zastání. I proto je potřeba, aby se vůči zneužívání funkce veřejného ochránce práv ozvala celá česká veřejnost i politická reprezentace.
