Talíř z jehličí, tkaničky z kopřiv. Jak nás dovednosti předků mohou učit novému vztahu k přírodě

Rukodělné činnosti a zájem o stará řemesla mě provázejí odjakživa, ale až zpětně jsem si uvědomila, že jsem vlastně celou dobu mířila sem, do prostoru, kterému v zahraničí říkají ancestral skills a kamarádka „divné věci z divných věcí“. Talíř z jehličí, tkaničky z kopřiv. Průběžně zkouším nové techniky na čím dál méně moderních materiálech a zároveň chodím krajinou a čím dál lépe využívám, co v ní nacházím, až se obě větve mého zkoumání, sestupná i vzestupná, občas protnou.

Potěšení, že si umím sama něco od základu vyrobit, jakkoliv neuměle, se setkává s radostí z toho, jak se pro mě příroda ze zelené kulisy postupně rozkládá na konkrétní jedince a příběhy: tady rostou ty obří kopřivy, z téhle lípy jsme loni s mámou a dcerou vyráběly čokoládu, tenhle druh křemence se mi povedlo rozštípnout jako pazourek. Na výletě zahlédnu srnky a v rukou a nose mi vyvstane hutná fyzická vzpomínka na srst a tkáně daněly, ze které jsem vyčinila svou první jelenici.

Pozorovat někoho poskytuje mnohem mělčí poznání než z něho vyrábět; schválně nepíšu „něco“ a „něčeho“, protože čím víc vyrábím, tím víc vnímám osobitost a osobnost všech, ze kterých vyrábím. Jsem ráda, že díky mé mateř­štině je pro mě křemenec „on“ a lípa „ona“: říkat všem včetně daněly it by bylo v urážlivém rozporu s mou zkušeností, že každý z nich se podílí na výsledku a po svém způsobu mě učí řemeslu neméně než učitelky a učitelé, které jsem si našla mezi lidmi.