Nevěřila jsem, že by takové štěstí ještě mohlo přijít

Když se dozvěděla, že by mohla bydlet zase po letech v bytě, nemohla tomu dvaašedesátiletá paní Lucie uvěřit. Rok přespávala venku pod dekou na kartonech, předtím bydlela dlouhé roky na ubytovně. V té době neměla kam jít a nevěřila, že by se její situace ještě někdy mohla změnit. Pak přišla nabídka, že by mohla bydlet normálně v bytě, ona jí využila, do bytu se nastěhovala – a její život se změnil. „Jsem ráda, že si můžu uvařit. Nevěřila jsem, že by takové štěstí ještě mohlo přijít,“ popisuje svou zkušenost a radost z toho, že může dělat něco tak normálního, jako je vaření jídla. Přespávání na ubytovně se podle Lucie nedá s bydlením v bytě vůbec srovnávat. Teď má konečně soukromí a prostor jenom pro sebe. Teď má konečně domov. Může být paní svého života. Dnes už si nedovede představit, že by musela znovu spát venku. Podobně jako Lucii se změnil život mnoha dalším lidem, kteří v posledních letech tuhle šanci dostali.

Dalším takovým šťastlivcem je pětapadesátiletý Ludvík, který na ulici pobýval devatenáct let. Více než třetinu svého života musel spát venku, na ubytovnách nebo v azylových domech. Ve dvaceti letech utrpěl těžké zranění. „Jeřáb mě srazil na šachtě a zlomil mi páteř, ležel jsem jedenáct měsíců v nemocnici. Teď se mi to vrátilo,“ říká, protože dnes musí po operaci chodit o berlích. Když dostal nabídku v rámci programu humanitárních bytů po letech opět bydlet, taky tomu zprvu nechtěl uvěřit. Přesvědčil ho až moment, kdy držel klíče od bytu opravdu v ruce. K hladkému průběhu zabydlení přispěla i jeho sociální pracovnice, na kterou pěje chválu. Dnes už je schopen vyřídit si většinu věcí sám.