Peče celá země je uklidňující terapie pro vystresované Česko

Ačkoli mě televizní kuchařské pořady vlastně příliš neberou a soutěž jsem začala sledovat se zpožděním několika dílů, baví mě. Někteří moji přátelé na Peče celá země trochu nadávají s tím, že „i děti v juniorském Masterchefovi jsou mnohem nápaditější a šikovnější“, ale o tom česká soutěž ani původní Great British Bake Off není. V duchu britské předlohy má spíš evokovat domácí pohodu s kafíčkem u babičky a případně vás doučit to, co právě vaše babi nestihla.

Zní to jako nuda a thriller to určitě není, ale skvěle to funguje. Proč? Jídlo – a cukrařina zvlášť – je vizuálně pěkná práce. Vyvolává vzpomínky na hezké, nebo aspoň dobrým koláčem oslazené návštěvy u příbuzných. Televizní kuchyň je vyvedená v pastelových barvách jako pro panenky a sledujeme pestrý, ale sympatický výběr normálních soutěžících. Šikovná hospodyně Pavlína, precizní právnička Petra, zručný kadeřník Jenda, kutil Josef, maminka Daniela nebo trochu zachmuřená, ale velmi pečlivá Anička, která skoro nikdy neochutnává.

Soutěžící jsou pečící amatéři, což je sympatické, protože v tomhle kraji peče skoro každý, a i když nepeče, aspoň tomu rozumí a rád moučníky hodnotí. Na rozdíl od vaření je ale cukrařina konzervativnější, víc se hraje na přesnost, pravidla a recepty. A tak paradoxně táhne víc, funguje v něčem předvídatelněji, jako matematika. Dáte správný počet vajec, cukru, mouky, správně zamícháte, upečete a vyjde ideální piškot. Tedy samozřejmě pokud je dobře napsaný postup, máte zkušenosti a nepřehlédnete různé drobnosti, třeba že každá trouba peče jinak. Typ používaný v soutěži například peče pravděpodobně trochu méně než trouby, které používají porotci zadávající recepty – jedním z nejzásadnějších problémů soutěže tak byly nedopečené korpusy všeho druhu.

Pekařské šílenství i mimo obrazovky

Právě recepty platí na diváky i po odlepení od obrazovek a spouští pravé pekařské šílenství. Můj Instagram postupně ovládly divácké koláče, sachry, buchty, a dokonce i složitější recepty, jako ten na gigantické kremrole. Dívat se na trápení soutěžících v časovém limitu umí dobře namotivovat a čeští pekaři milují zkoušení a srovnávání svých receptů na cokoliv od buchet přes perníčky, koblihy a chleby – to vím z vlastní zkušenosti nejlíp. Na rodovou svíčkovou nebo bramborový salát si sáhnout nenecháme, ale u koláčů alespoň občas sneseme víc variací téhož. Možná to souvisí i s naší oblibou sladkých snídaní a svačin, na které se spotřebuje spousta pečiva, které rádi střídáme.

Celá soutěž se odehrává na malebných zahradách zámečku Bon Repos, což je zmiňováno možná zbytečně často vzhledem k tomu, že samotné soutěžní klání je celé v uzavřeném stanu. Na zahradu a zámeček se podíváme pouze u rozhovorů porotců nebo moderátorů, takže si ho příliš neužijeme. Ale díváme se pouze na hezké věci, nestraší nás žádnými zvláštními surovinami, nejsou tu vnitřnosti, krev, nože, stres a řvoucí šéfkuchaři. Cukrárna a pekárna se totiž řevem urychlovat nedá – ne, že by to u vaření bylo jinak, ale někteří kuchaři na to ještě nepřišli (zatímco u kynutého těsta se traduje, že ho lze ošklivým slovem uřknout a průvanem zabít, což nikdo nechce riskovat).

Cukráři kroužící speciální metlou s karamelem vypadají kouzelně a i totální katastrofy jako zdrclý nebo příliš ztuhlý krém působí spíš komicky. Pořad funguje jako balzám na nervy. Intriky prakticky neexistují, soutěžící si naopak navzájem zoufají a také pomáhají. Člověk by si místy až postěžoval na tak ideální a roztomilý svět, kde se nikdy nekřičí a ani nad rozpadlým nebo pokleslým korpusem se příliš nenadává. Ačkoli ve finálních dílech jsou úkoly složitější, někteří soutěžící vypětí nezvládají a dojde i na slzy, divák zůstává v klidu a má chuť paní Pavlínku nebo kadeřníka Jendu obejmout a poplácat po rameni.

Hodný a míň hodný policajt

Porotu nicméně netvoří diváci nebo soutěžící, ale Josef Maršálek a Mirka van Gils Slavíková. Oba celkem vyrovnaně střídají roli hodného a trochu míň hodného, ale spravedlivého policajta. Extravagantní cukrář a bonviván Josef Maršálek, který „pekl pro královnu“, je pro kameru požehnáním. Paradoxně je díky síle sociálních sítí pro diváky možná známější než Mirka, která už léta píše knihy o pečení a v české verzi soutěže tak připomíná anglickou Mary Berry, legendu v pečení a dlouholetou porotkyni Great British Bake Off.

Je znát, že Josef je modernějšího ducha a Mirka spíš tradičnějšího smýšlení – málokoho dnes uslyšíte napomenout za užití menší porce cukru. Porotci se také někdy neshodnou, nebo možná nějakou část vynechá televizní střihač, takže dochází k mírnému zmatení – například když u lineckého koláče chválí za netradiční užití škvarků v těstě a jinému soutěžícímu vynadají za nepoužití ořechů, což tradici lineckého těsta také neodpovídá.

Produkce zvolila pro pořad české klasiky a pár světových hitů. V lokálním prostředí je to vzhledem k množství klasických dezertů, ze kterých lze čerpat, opět velmi uklidňující podívaná. Nedělní bábovka, chodské koláče, retro klasika v podobě likérových špiček, roláda, želé dort nebo laskonky vzbuzují nostalgii, kterou máme rádi. Časová stopáž pro vytvoření zmíněných výrobků je sice těsná, ale zvládnutelná – alespoň některými. Soutěž baví i díky laskavým moderátorům, jen na mě osobně jsou některé dialogy i výrazy dost prkenné a jako škoda mi přijdou i křečovité edukativní rozpravy o másle či rozdílech mezi šlehačkou a smetanou.

Ať už mělo jít o vzdělávání nebo o úlitbu sponzorovi, který se věnuje certifikaci kvality potravin, šlo by to i lépe. To, že máslo je ze smetany a může být hezky žluté a smetanově voňavé, asi většina diváků ví. V pekařsko-cukrářském pořadu by ale možná bylo zajímavé zmínit, proč některý tuk či máslo v určitém těstu funguje a jiný ne. Určitě by to mnozí uvítali – samotný fakt, že nejde o české máslo totiž za lámavé nebo roztopené těsto nutně nemůže.

Ve výsledku jde o dobře upečený pořad. Vzhledem ke zkušenostem porotců bych si dovedla představit, že se dozvím ještě víc podrobností o činnostech, které při pečení děláme, a uvítala bych i některé úpravy scénáře. Užívám si ale hezké záběry na povedené koláče, povídání o historii moučníků, prášení moukou a šlehání šlehačů, které mě podvědomě nutí vstát a něco hodit do kuchyňského robota. A co rozhodně funguje, je výběr soutěžících, porotců, receptů i pobláznění diváků soutěžemi o mouku a týmovou zástěru – ačkoli myslím, že i bez výhry bychom se výzvy zúčastnili. Ano, my – i já jsme podlehla a dvě výzvy si odpekla. Kdybych neměla babičku 500 kilometrů daleko, asi bych v rámci sounáležitosti chodila sledovat k ní i s tříletou dcerou, která „film o koláčích“ zbožňuje. Dobře řemeslně odvedená podívaná o jídle je totiž zábavná pro celou rodinu.

(Foto: Česká televize / Mikuláš Křepelka)