Nemáte s kým vyrazit do hor? Nebojte se. Vandr o samotě zvládne každá z nás

Bývala jsem holka, co za každou cenu chtěla chodit do lesa se svým klukem. Prvního jsem nikdy nepřemluvila, s druhým jsem musela závodit, kdo tam bude dřív, a s tím třetím jsem konečně chodila tak daleko a vysoko, jak jsem chtěla. Pro život to bohužel nestačilo. Kamarádi vždy čas nemají, a tak už se po kopcích, horách a lesích toulám sama. Někdy na víkend, někdy na týdny. Vím, že si spousta žen i mužů nedokáže představit, že by něco takového podnikali sami. Prý to není ono. Chci vám pomoct udělat ten krok, protože právě „to ono” to je.

Návrat k sobě

Na letním táboře jsem byla celkem desetkrát, jenže nikdy se skauty, pionýry nebo jiným turistickým oddílem. Mojí nejživější vzpomínkou tak z těch dob zůstávají ploužáky na diskotékách, kvůli kterým jsem si zabalila hezké džíny a topy. Ke spojení s přírodou nepomohlo ani dlabání totemu kapesním nožíkem nebo nejrůznější bojovky, v nichž hrál les jen jakousi kulisu, a tak jsem s turistikou začala až později a vlastně dost netypicky díky zimnímu toulání na sněžnicích.

Viktorka Hlaváčková, která o svých pěších toulkách píše na blogu Viktorčina cesta tam, krásně popisuje svoji motivaci vyrazit: „V přírodě jsem se vždycky cítila dobře. Takže se mé krátké procházky proměnily ve vícedenní a časem v půlroční cesty po horách. Kromě čisté radosti z pobytu v krásném prostředí mi dálkové treky přináší zejména vnitřní vyrovnanost - mysl se v horách a samotě oprošťuje od nepodstatných věcí. Někdo používá termín "žít z vlastního pramene" - to je to, co jsem v horách našla a chodím se k tomu vracet, protože mě to dělá šťastnou, a protože můj běžný život ve společnosti mi na to občas dává zapomenout. O všech pozitivech, které z toho mám, by se dala napsat celá kniha.” 

Nebojíš se?

Největší problém je pro mě strach mých blízkých. Moc to nechápu, protože nevěřím, že na mě za každým keřem čeká úchyl, jak si to představuje moje babička i máma. Daleko větší starosti mi dělají jeleni a prasata, která v noci dělají neuvěřitelný rámus a často vůbec netuší, že jim ležíte v cestě. Zatím na mě ale žádné nešláplo a kamarádka mi doporučila před utábořením prohlédnout zem, jestli neuvidím stopy. Zvířata totiž po svých cestičkách chodí pravidelně. V oblastech, kde jsou medvědi, se dává jídlo na strom. A pokud máte strach z medvědů, možná do jejích revíru prostě nechoďte.

Romana se obává trošku jiných věcí. „Obecně se nebojím, to bych tam asi nechodila. Ale v lese, když jsem například dva dny sama a pak se někdo objeví mimo značky, například na motorce nebo v autě, radši se ukryju. Bojím se jedině pytláků. Hodně často střílí někdo v noci v lese, naštěstí to nikdy nebylo moc blízko. Od jisté doby sleduju články o lidech, které myslivec nebo pytlák omylem zastřelil, a není jich málo. Na Slovensku znám dost lidí, kterým myslivci zabili psa, když ho měli na volno v lese, klidně i u nohy. A jednou jsem se bála v zimě, když praskaly ráno mrazem stromy, myslela jsem, že na mně něco spadne. Úplně poprvé v lese jsem se taky bála každého zašustění. Představuješ si, jak je vedle tebe divoké prase, ale pak zjistíš, že to je střevlík nebo myš. Ale jednou jsem si řekla, že se přece není čeho bát, a od té doby už v lese spím jako v bavlnce,” vypráví mi.

Podceňovat něčí strach ale nechci. Sama jsem zažila situaci, že se ke mně po cestě přidával jiný tulák a já si nebyla jistá, jestli chápe stejně jako já, že jsme se potkali, ale nejdeme spolu. Jako velké štěstí beru fakt, že většina českých hor je pokrytá docela dobrým signálem. Že je člověk málokdy v úplné divočině beze stopy po lidech. A že stejně jako při cestování do zahraničí  je na světě více gentlemanů než těm, co by vám chtěli ublížit. Pokud se vám bude zdát jiný poutník příliš dotěrný, prostě se vzdalte dostatečně daleko. Pocit bezpečí je důležitý. A i proto se naučte prohlížet kvůli klíšťatům, aby ty zážitky nezkazila borelióza. 

To všechno taháš na zádech?

I když jsem dobrá v organizování věcí, trvalo mi, než jsem se naučila sbalit tak, aby nic nechybělo a zároveň jsem netahala zbytečnou váhu. Tou nejdůležitější radou, kterou jiným holkám můžu dát, je, že dokud si nebudete jisté, že tohle chcete dělat častěji, nic si nekupujte a všechno si pro začátek půjčte. Pokud neplánujete spát na sněhu, nepotřebujete nic, co by se neválelo u kamarádů a kamarádek ve skříni.

Snad kromě bot - ty by ideálně měly být vaše, pohodlné a prošlápnuté. Co se týče jejich typu, své příznivkyně mají všechny typy od vysokých kotníkových pohorek přes běžecké tenisky až po barefoot obuv. Ať si už obujete cokoliv, pamatujte, že po celodenní chůzi nohy otečou a boty, které vám jindy sedí, můžou způsobit otlaky a puchýře. Určitě tedy přibalte náplasti a k tomu dvoje trekové ponožky, s více páry se tahat nemusíte.

Oblečení přizpůsobte počasí. Jednou jsem od Romany dostala radu, že do Tater pokaždé přibalí rukavice, kulicha a termoprádlo. Od té doby je mám vždycky s sebou. I kdyby jen na spaní nebo pro pocit jistoty. Na seznam patří i kalhoty, kraťasy, nebo jejich spojení v podobě odepínacích kalhot, které vám zároveň ušetří čas při oblékání a svlékání, funkční tričko a mikina, šátek a nepromokavá bunda. Čím lehčí, tím lepší pro vaše záda. Osobně přibaluji ještě flanelovou košili. 

Všechno to sbalte do krosny, která sedí vašim zádům. Taky jsem to nevěděla, ale jejich označení vůbec nemusí odpovídat vaší konfekční velikosti, prý hraje roli hlavně délka zad. Pokud vyrážíte déle než na víkend, je dost možné, že nesedící krosna vám výlet pořádně zkomplikuje. To neznamená, že si batoh nemůžete půjčit. Zkuste to ale od člověka stejného vzrůstu, který krosnu nepoužíval jen jako zavazadlo na převážení krabiček s jídlem od maminky na koleje.

A kde jako spíš?

Téma spacák a karimatka je taky oříšek. Pokud nebudete spát v teplotách pod nulou, jste celkem v pohodě s jakýmkoliv spacákem. Nejspíš ale nikdy nebudete litovat, když spacák bude mít komfortní hodnotu o trošku níž, než bude říkat předpověď. Super je, že některé spacáky už mají uvedené hodnoty speciálně pro holky, protože je nám často větší zima.

Dodnes se vedou debaty o tom, jestli je lepší ochranou proti dešti tarp nebo stan. Já třeba nosím žďárák, který by tou nejlepší volbou v prudkém dešti nebyl. Na dálkových trasách typu Pacifické hřebenovky jsou nejpoužívanější stany, proti kterým ale mluví váha - za lehký stan, který se vám bude chtít nosit, si pořádně připlatíte. Nebo můžete natahovat plachty, tarpy či ponča, ale o komfort stanu přijdete. Facebookové skupiny přímo přetékají lidmi, kteří vám rádi sdělí své zkušenosti, ale to konečné rozhodnutí musíte udělat stejně sama.

Štěpán Trojánek z obchodu Pod 7 kilo mi prozradil, že u jejich zákazníků je velmi oblíbené tarp pončo, tedy pláštěnka, ze které lze postavit i přístřešek. Při váze necelých 200 gramů se jedná o jeden z nejlehčích přístřešků na trhu. Čekala bych, že tyhle vychytávky budou spíše mužskou zálibou, ale až třetinu nakupujících prý v prodejně tvoří ženy. 

„Je to sice stereotyp, ale muže zajímají především funkční vlastnosti a parametry, mnohem častěji jsou zaměření na dosažení co nejnižší možné hmotnosti. Ženy se obecně spokojí i s funkčně horší výbavou, pokud ji považují za dostatečně dobrou nebo pokud špičková výbava nemá požadovaný vzhled,” vysvětluje Štěpán. Za kompletní ultralehkou výbavu necháte v obchodě i dvě výplaty, a není tedy divu, že ji nadšenci dávají dohromady postupně i v průběhu několika let.

V každém případě nezapomeňte, že pokud chcete jít do lesů a hor, ta nejlepší kompletní výbava není potřeba. Nečekejte roky, než konečně budete mít ty nejkvalitnější kousky na trhu hezky nachystané doma ve skříni. Letos máte jedinečnou příležitost nestát v zácpě na chorvatských hranicích, ale vydat se do ticha mezi stromy. Třeba se tam spolu všechny potkáme. Budu se těšit.