Potřebujeme, aby příští generace byly odolné, říká psychiatr Peter Pöthe. Sebevědomí posílí překonávání překážek

Myslíte si, že jsou dnes rodiče více úzkostní než dříve?

To nevím. Ale vím, že část rodičů je úzkostných proto, že mají představu, jak být dobrým rodičem. Z ní si odvozují pocit vlastní hodnoty, dokonce až smysl života. Když se dítě nevyvíjí nebo nechová podle jejich představ nebo se přirozeně dějí věci, které rodiče nemají pod kontrolou – což je správně, tak by to mělo být, rodiče by neměli mít děti „pod kontrolou“– jsou potom úzkostní z toho, že ztrácejí pocit, že jsou dobří rodiče a cítí se tím ohroženi. Čili strach o dítě může být odvozen od strachu, že jako rodič selžu. 

Může úzkostný rodič vychovat neúzkostné dítě, i když se o to bude úzkostně snažit?

Samozřejmě, že může, pokud si svou úzkost uvědomuje a dokáže ji oddělit od dítěte. Pokud vím, že se přehnaně bojím – například jsem velmi citlivý na to, jak mě vnímá okolí – nebudu reagovat, když budu mít pocit, že se moje dítě chová na veřejnosti hloupě nebo trapně, nebudu ho tím stresovat. Nebudu z toho dělat drama.

Zároveň často mluvíte o tom, že děti velmi citlivě reagují i na to, co my rodiče cítíme, aniž bychom si to třeba sami uvědomovali.

Ano, ale to se týká spíše rodičů, kteří prošli traumaty, v dětství zažívali život ohrožující nebo nějak špatné situace, například je jejich rodiče bili. Nebo se jim narodil příliš brzy sourozenec a oni museli potlačovat svoje emoce. Strach o sebe nemohli řešit s rodiči, protože například měli maminku, která na ně neměla čas. Takoví rodiče potom promítají svou úzkost do svého dítěte a nadměrně jej tím zúzkostňují. Dítě se potom identifikuje s rodičovskou úzkostí, protože si neumějí říct, aspoň dokud nejsou starší, že dospělí jsou hloupí. Děti budou v takovém případě automaticky věřit tomu, že nějaká hrozba existuje. Když se úzkostní rodiče například bojí pustit svého syna na kole dál než sto metrů od domu a chlapeček se do určitého věku logicky nedokáže svým rodičům mentálně postavit, může pak reálně žít v tom, že venku číhá nějaké hrozné nebezpečí. Potom může být o to víc vázán na svou matku a jí to navíc může vyhovovat, protože je ráda, že má syna pod kontrolou, nic mu nehrozí a zároveň má v tu chvíli zajištěný smysl života.

Jak poznám, že jsem jako rodič příliš úzkostný?

V ideálním případě rodič vychovává dítě ve dvojici, takže například druhý rodič může upozornit na to, že nějaký strach je už přehnaný. Pokud jsou úzkostní oba, narážejí na jiné rodiny, příbuzenstvo, dítě chodí do školky, kde se vystavuje určitým situacím, které jiným rodičům nevadí. I proto je podle mě důležité, aby děti chodily mimo rodinu. Přijde školka v přírodě – což je možná skoro až přehnané – a potom škola v přírodě, zájezd, odloučení, přespání ve škole, kde to většinou narazí. Zjistí se, že chlapeček není schopen vydržet přes noc bez maminky, což už pro rodiče může být korektivní okamžik. Ale může se také stát, že hocha, který je úzkostný, protože není emočně zralý tak, jak by měl být ve svém věku, rodiče dovedou za psychiatrem. Ten mu bohužel diagnostikuje nějakou poruchu, nebo dokonce nasadí léky. Nebo někdo jiný zase řekne, že je to v pořádku, že má dítě takovou povahu a že by mělo být doma. Tam se to většinou může nešťastně zlomit a takový chlapec se přestane vyvíjet. Rodina přijme, že jejich syn má nějakou nemoc, a tudíž je třeba jej chránit ještě víc, syn si řekne, že je asi jiný, že není v pořádku a že se nesmí odvážit dělat stejné věci jako ostatní. A že bude tedy víc s maminkou. A jeho vývoj se na dlouho může zastavit, někdy to může ovlivnit celou osobnost člověka. Potom potkávám v terapii dospělé lidi s podobnou historií: čtyřicetiletý muž není schopen trvalého vztahu, je závislý na své mamince nebo na nějakých chemických látkách.

Takže chápu správně, že nejste velkým příznivcem domácího vzdělávání?

Dítě má zažívat ještě jiné vztahy, které jsou i mimo rodinu. Jednak si myslím, že přeceňujeme domácí prostředí, a potom i to vzdělávání, které má být zároveň rozvojem osobnosti. Já jsem chodil za socialismu na velmi špatné školy, nedokážu si skoro představit horší, ale nakonec to nebylo v mém životě rozhodující, byli pro mě rozhodující spíš jednotliví lidé, které jsem v životě potkal. Když to přeženu, z domácího vzdělávání může vzejít v domácím prostředí velmi neúzkostný chlapeček, který potom ale nesnese první konfrontaci v rámci pracovního kolektivu. Nebo se nedokáže prosadit, přestože je velmi inteligentní. Bude stále záviset na někom, kdo ho povede. A ani si nemyslím, že je vhodné vybírat školu jen podle toho, aby se tam dítě cítilo dobře, jestli má hodnou paní učitelku, jak se to dnes dělá.

Ano, to teď velmi často slyším okolo sebe: „Hlavně aby byla paní učitelka v první třídě hodná“.

Já si myslím, že toto je cesta do pekel. Normální stresy a konflikty a neideální, lépe řečeno neidealizované prostředí produkují zralejší osobnosti. Samozřejmě pokud nevznikne nějaké skutečné trauma, jenže to je opravdu málokdy. Pokud je tolerance stresu dětí a rodičů velmi nízká, vychováváme psychicky křehké děti. Přijde covid a pubertální děti se nám všechny zhroutí, začnou se řezat, protože neunesou stres. Jenže budoucnost nám moc nestresové vyhlídky nechystá. Spíš to bude stres, spíše budou vznikat jizvy, se kterými jsme se my nikdy nesetkali. Potřebujeme mít tedy ty další generace odolné a flexibilní, což rozhodně nezařídíme tak, že děti navážeme na sebe. Nemluvím jen o válce, mluvím o klimatické krizi, o obrovských změnách, které nás čekají v důsledku migrace či umělé inteligence. To jsou všechno výzvy, se kterými se lidstvo doteď nepotkalo. A je to samozřejmě i důvod, proč jsou dospívající dnes mnohdy v krizi – tuší, že se nemají na co těšit. Čím dřív se oklepou, naučí se měnit prostředí, řešit konflikty ve vztazích, čím dřív se zbaví nějakých idealizovaných představ, tím to pro ně bude lepší. 

Dáme si příklad. Mám šestiletého syna a dvě možnosti. Jednou je spádová základní škola, kde vím, že je mnoho problémových dětí, které prý učitelé až tak dobře nezvládají a jsou z toho nervózní. Druhou je vyhlášená škola, kam vím, že chodí děti rodičů velmi podobných naší rodině a neznámkuje se tam, učitelé jsou vstřícní…  Doporučil byste mi, abych ho přihlásila do té první?

Měli bychom si uvědomit, že náš svět nějak vypadá a čistě perspektivně – pokud budeme děti vychovávat v tom, že u nás nežijí jiná etnika, že neexistuje jiný svět než ten, jaký známe z okolí – připravujeme je na to, že nebudou schopni fungovat ve společnosti, ve světě, v Evropě, která se za deset, dvacet let velmi promění. Pokud mám s dětmi vztah, ve kterém mohou o svých starostech mluvit, kde mohou regulovat svůj stres tím, že si se mnou povídají, že se o ně zajímám, tak si myslím, že ta první škola je ideální, a ne to, že je budu uměle chránit. Jeden extrém je, když rodiče berou známky jako to hlavní, co o dítěti vypovídá, a druhý extrém je, když dítě nemá vůbec žádná měřítka. Vezměte si dítě, které potřebuje strukturované prostředí a má velkou úzkost z chaosu – například děti, které jsou na autistickém spektru. Pro ně nějaké prostředí, kde si sami určujete, co budete dělat, může být velmi frustrující, a naopak pro ně bude mnohem lepší prostředí, kde jsou jasně daná pravidla a které je dobře předvídatelné. Není to prostě jen tak, že všem dětem méně strukturované prostředí vyhovuje.

Co potřebují například děti s ADHD?

Především řád. Pokud mají takové děti například každou hodinu v jiné učebně, je to pro ně katastrofa. Pro takové děti je určitě lepší strukturovanější prostředí. Ale jsou děti, které jsou velmi chytré, napřed, sebevědomé, samostatné – takovým potom vyhovuje, když se učí v blocích, kde nejsou bržděné průměrným přístupem. To vždycky poznáte až v průběhu školy, uvidíte, jak se bude dítě vyvíjet. Ale vycházet jen z toho, že čím méně je škola strukturovaná a čím méně známek, tím lépe, mi nepřijde dobré. Vím, že se prvňáčci třeba učí hezky psát a s tím je úplně zbytečně trápí a takových věcí je ve škole mnoho. Podle mě je pro děti nejdůležitější, aby se učily rozvíjet své vztahy. Jakou zkušenost udělají s dospělými autoritami a se spolužáky je pro ně do života určující. 

Pokud je dítě v nějakém kolektivu šikanované a přesunete ho do jiného kolektivu, příběh se velmi pravděpodobně bude opakovat. Pak půjde ještě třeba do třetího, a nakonec skončí doma, sebevědomí si nevybuduje. Jenže vztahy jsou minimálně stejně důležité, jako umět vyjmenovaná slova. Já si vážím například přístupu montessori. Ale trochu mám problém s věkově smíšenými kolektivy, protože víc prospívají těm mladším, ty jsou taženy dopředu. Ale ty starší přicházejí o motivaci. V tom vidím nevýhodu. Sebevědomí je pro psychiku strašně důležité, což souvisí s tou úzkostí. Úzkost může plynout z toho, že si nevěřím, že dokážu něco sám zařídit. Nevím, jak říct paní ve školní jídelně, že si ruším jídlo. To jsou vše věci, které můžeme dělat za ty děti, ale také jim můžeme říct, ať to zkusí samy, aby se to naučily. Pak vidíte paradoxně děti, které neměly doma až tak skvělé prostředí, ani dobré, ani špatné, pouze jim neúzkostní rodiče věnovali méně pozornosti, a jsou samostatnější a odolnější. 

Chtěla jsem se ještě vrátit k šikaně. Říkal jste, že není vhodné odcházet z kolektivu, kde je dítě šikanováno, protože se zastaví potenciální možnost růstu. Je podle vás tedy lepší, aby dítě v takové třídě zůstalo?

Většinou takovou situaci vyhodnocuji několik týdnů, ale pokud je dítě nějakou přesilou ponižované v kolektivu, pokud si jednoho chlapce vyhlédnou tři další a čekají ho po škole nebo se mu vysmívají o přestávkách, je jasné, že musí zasáhnout dospělý. Protože je to přesila, jako rodič bych vyžadoval po učiteli, po celé škole, aby to v té třídě zařídili tak, aby se to nedělo. To je základ civilizovaného chování. Pokud ale například budu mít klienta chlapce, který se přejídá, je obézní a děti se mu smějí, protože nezvládá sporty, nesvaloval bych všechnu vinu jenom na spolužáky. Tady je spíš potřeba dítěti pomoct, aby se mohlo začít snažit se té situaci i samo nějak postavit. Aby si řeklo: „Já jim ukážu, začnu cvičit, začnu také chodit na nějaký kroužek, nebudu jen doma sedět a jíst, protože budu vědět, že potom ve třídě neobstojím.“ Toto vnímám rozdílně u maminek a tatínků, proto si vždy, pokud je to možné, zvu oba rodiče a pracuji i s tím rodičem, který stojí na okraji a má na to jiný pohled. 

Sebevědomí roste s tím, jak člověk situace zvládá sám, ne jak je za něj zvládá někdo jiný. Ano, někdy má význam, když tatínek přijde do školy, odchytne si ty kluky a řekne jim, že ještě jednou budou obtěžovat jeho syna, tak si to s nimi vyřídí. Ale především má význam snažit se své dítě učit se prosadit, postavit se ostatním, třeba se i poprat. Zde přichází na řadu i práce s maminkou, aby dala prostor tatínkovi, aby se mohl uplatnit. Může to velmi dobře prohloubit vztah otce a syna, když si něco takového spolu zvolí třeba na několik týdnů jako projekt, že se budou spolu snažit vyřešit nějaký takový problém ve třídě. Tedy budou-li spolu hledat cestu ne jak utéct, ale jak situaci změnit. Ve chvíli, kdy se takový chlapec naučí se hned nerozklepat, hned se nerozčílit, má vyhráno i sám před sebou, a ještě k tomu s podporou táty. 

Můj muž se ale podle mě taky neumí moc prát.

Muži mají mnohdy pocit, že nemají dětem co dát a nechávají proto výchovu na maminkách. To je potom moje práce s tatínky, abych jim pomohl najít otcovskou pozici, a pokud to nezvládnou, nebo tam nejsou, tak potom náhradně pracuji s těmi dětskými klienty já. Řeknu vám příklad: Jeden chlapeček si mi často stěžuje, že mu jeden spolužák ničí věci, nějaké letadlo ze stavebnice. A je z toho vždycky rozčílený a smutný. Ptám se, jak se mu to stalo, a on mi říká, že měl to letadlo položené na lavici. Tak se ho ptám, proč ho měl na lavici, a on, že ho tam zapomněl. V takovém případě se mu snažím vysvětlit, že se na té situaci podílí také sám, protože si má to letadlo schovat a nenechávat ho ležet na lavici, když ví, že je tam někdo, kdo mu ho často bere a ničí. Aspoň tak se přece může snažit se ochránit, že si bude na své věci dávat pozor. Aby nedával tomu druhému chlapci příležitost být útočníkem a aby sám sebe zbytečně nevystavoval riziku být obětí. Některé děti si na to nabíhají, když věří, že ony jsou ty hodné.

Jak takový vzorec chování vzniká? To přebírají z rodiny?

Ano, jsou z rodiny naučené být pasivní. Žijí v iluzorní představě o světě, ve kterém bychom se všichni k sobě měli chovat jen hezky. A když bychom tedy všichni měli být hodní, není přeci možné, že existuje někdo, kdo mi chce zničit moje letadlo, protože mi ho závidí. Pak ale přijdu někam, kde to tak někdo nemá a je schopný se prosadit, jenže to je svět. A na ten my potřebujeme své děti připravit. 

Ale zároveň spoluurčujeme, jak svět našich dětí bude vypadat.

Samozřejmě, že určujeme, také tím, že nepotlačujeme emoce, neusmíváme se na sebe za každou cenu, nepředstíráme, jak se jen máme všichni rádi. Někteří lidé žijí celý život v tom, že existují jen dobré emoce a ty zlé se vytěsňují.

A co se potom s těmi vytěsněnými emocemi stane?

Stane se to, že když dítě chvíli nesnáší svoji matku, protože ho přirozeně frustruje, ta si s hněvěm a zlobou svého dítěte nedovede poradit. Neumí s tím vůbec empatizovat, přitom je to normální a přirozené. A takové dítě se potom neučí, že má právo na své emoce, že má právo je projevovat, na čemž stojí zdravá osobnost.

Zároveň se ale dítě přece musí učit, že má své emoce i regulovat.

To ano, ale nejdřív je musí umět vzít na vědomí. Když tříleté dítě bude křičet nebo házet věcmi, protože má například pocit, že maminka má radši mladšího sourozence nebo že se prostě něco neděje tak, jak by chtělo, protože mu praskne narcistická bublina, tak ho za to můžete velmi potrestat, čímž celou emoci úplně zakážete. My ale spíš potřebujeme dětem pomoct hledat taková řešení, která nikoho neohrožují. Tudíž vysvětlíme, že nesmí mlátit sourozence, ale může nám třeba říct, že nás jako rodiče nesnáší, protože to je bezpečné. A tím se toho to dítě zbaví, vyventiluje to. Na svých přednáškách často říkám, že je třeba dětskou emoci ustát, protože to dítě si na tom může začít uvědomovat, co prožilo a proč. Že ho třeba štve, že je maminka někdy radši s někým jiným než s dítětem. Když rodič okamžitě zareaguje, dítě nemá šanci si uvědomit svou emoci. Vztek, nenávist, závist, to jsou emoce, které existují, a nemůžeme je dětem zatajit.

Proč rodičům často nedoporučujete čtení knih o výchově?

Zase vám uvedu příklad. Přijde za mnou paní a řekne mi: „Víte, já jsem si už v těhotenství začala číst o tom, jak být tou nejlepší maminkou.“ Víte, co mi to řekne? Že si ta paní nevěří, že se nemůže spolehnout na to, že bude sama sebou. Že si nedůvěřovala, možná se nevědomě bála, že z nějakého důvodu svému dítěti ublíží. Automaticky se spolehla na vnější návody, které ji ale obíraly o její autenticitu. Pro dítě je ale autenticita strašně důležitá. Měl jsem malé klientky, které byly osobnostně zdravější, i když byly v dětství týrané, ale měly autentickou mámu, která jim řekla, že je nenávidí a mají jí odejít z očí, než takové, které jejich mámy „jakože“ měly rády, ale přitom neměly. Když vám rodič lže, protože sám před sebou něco vědomě nebo nevědomě popírá, a vy mu uvěříte, nejste si pak v životě jisti ničím.

Peter Pöthe se narodil roku 1968 v Rimavské Sobotě. Během studií absolvoval několik odborných stáží na prestižních univerzitách (Hardvard), kde se věnoval studiu obecné a dětské psychiatrie. Zabývá se psychoanalýzou dětí a dospělých, poradenstvím a psychoterapií. Přednáší na zahraničních a domácích konferencích, vyučuje studenty medicíny a sociální práce, přednáší pedagogům, věnuje se výzkumné a publikační činnosti a podílí se na tvorbě zákonů na ochranu dětí.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.